ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2598.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2598/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně LL invest company, s. r. o. , IČ 242 67 732, se sídlem v Praze 12 – Kamýku, Mařatkova 918/2, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, adresa pro doručování: Kladno, Čs. armády 1948, proti žalovanému Ing. M. C., zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 49/2012, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 68 Co 440/2013-310, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 68 Co 440/2013-310, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, č. j. 16 C 49/2012-177, uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni České úvěrové společnosti s. r. o. částku 950.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že mezi společností PR TRUBEX, a. s. (za niž jednal žalovaný coby předseda představenstva) v pozici postupitele a původní žalobkyní jako postupníkem byla dne 17. 12. 2010 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky za úplatu ve výši 950.000,- Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že nedojde-li do 7 dnů ode dne jejího podpisu k zaplacení odměny za postoupení na tam označený účet, smlouva se od počátku ruší. Původní žalobkyně však sjednanou částku uhradila až dne 5. 1. 2011, tedy poté, co došlo ke zrušení smlouvy, respektive v době, kdy již mezi stranami neexistoval žádný právní důvod k plnění. Prostředky, které původní žalobkyně poukázala na účet uvedený ve smlouvě, jenž byl soukromým účtem žalovaného, měly tudíž povahu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a v souladu s §456 a 458 odst. 1 obč. zák. je žalovaný povinen tento prospěch vydat. Soud nepřitakal žalovanému, který namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace, a zopakoval, že v době převodu sporné částky na účet žalovaného neexistoval pro dané plnění právní důvod, pročež se dle soudu původní žalobkyně musela domáhat vydání bezdůvodného obohacení po tom, komu byly tyto finanční prostředky skutečně poskytnuty, tj. po žalovaném. Nelze ani aplikovat závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž povinnost vydat plnění z neplatného či zrušeného právního úkonu zatěžuje toliko jeho účastníky, neboť v předmětné věci k plnění ze strany původní žalobkyně došlo bez právního důvodu, nikoli z právního důvodu, který odpadl, byl to tudíž žalovaný, koho stíhala povinnost předmětnou částku vrátit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 68 Co 440/2013-310, rozsudek soudu prvního stupně změnil k odvolání žalovaného tak, že žalobu zamítl (výrok I.), zamítl návrh žalovaného na separaci nákladů vzniklých v souvislosti s účastí na jednání odvolacího soudu dne 27. 1. 2014 (výrok II.) a žalovanému nepřiznal ani právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že splněním rozvazovací podmínky ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák. obsažené v postupní smlouvě tento právní úkon ztratil své účinky ex tunc , a tím mezi stranami odpadl právní důvod k plnění s následky dle §451 odst. 2 obč. zák. Naplněním rozvazovací podmínky však nebyla dotčena platnost ujednání o platebním místě, kterým byl soukromý účet žalovaného. Pokud původní žalobkyně [na jejíž místo v průběhu odvolacího řízení vstoupila podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobkyně současná] z právního důvodu, který odpadl, poskytla PR TRUBEX, a. s., určité plnění, je to tato společnost, kdo je povinen daný majetkový prospěch vydat, a žalovaný tedy pasivně věcně legitimován není. Odvolací soud nad rámec již řečeného konstatoval, že i v případě neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky by podle §457 obč. zák. povinnost k vydání toho, co podle ní bylo plněno, tížila PR TRUBEX, a. s. Náhradu nákladů řízení však odvolací soud jinak úspěšnému žalovanému za použití §150 o. s. ř. nepřiznal s odůvodněním, že žalovaný sjednal jménem společnosti PR TRUBEX, a. s., smlouvu o postoupení pohledávky, přestože věděl o zákazu nakládat s majetkem společnosti vzhledem k nařízené exekuci.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i jedné otázky, ohledně níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za neřešenou pokládá žalobkyně v první řadě otázku, zda může po naplnění rozvazovací podmínky zůstat v platnosti ujednání o platebním místě navzdory skutečnosti, že smlouva ztratila právní účinky a obnovil se stav před jejím uzavřením. Žalobkyně míní, že odvolací soud zaměňuje kategorie platnosti a účinnosti, neboť platný, avšak neúčinný právní úkon nemůže působit zamýšlené právní následky. Nejvyšší soud přitom již v minulosti judikoval, že na splnění rozvazovací podmínky nezávisí platnost smlouvy, nýbrž jen její právní účinnost. Naplněním rozvazovací podmínky dochází k obnovení stavu před uzavřením smlouvy, a neexistuje proto ani závazné ujednání o platebním místě. Taktéž skutečnost, že naplněním rozvazovací podmínky zanikla povinnost poskytnout peněžité plnění, vylučuje existenci relevantní dohody o tom, jak má být toto plnění uskutečněno. Původní žalobkyně tedy bez právního důvodu plnila na účet žalovaného a ten je povinen takto vzniklé bezdůvodné obohacení vydat.
Žalobkyně dále uvádí, že plnění po pominutí právních účinků smlouvy v důsledku splnění rozvazovací podmínky nemůže být plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť o tom lze hovořit jen v případech, kdy v okamžiku plnění existuje důvod, který teprve následně ztratí své právní účinky, tedy například pokud je plnění přijato před tím, než se naplní rozvazovací podmínka. Dochází-li však po naplnění rozvazovací podmínky k poskytování plnění, děje se tak bez právního důvodu, neboť již neexistuje závazek, jenž by touto cestou mohl být splněn. V návaznosti na právě uvedený závěr pak žalobkyně argumentuje, že ten, k jehož rukám bylo plněno, a nikoli účastník zaniklé smlouvy, je osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání obohacení vzniklého převodem finančních prostředků uskutečněným po splnění rozvazovací podmínky, neboť i věcnou legitimaci osoby, která byla ve smlouvě označena jako platební místo, je nutno posuzovat prizmatem stavu, jenž existoval před uzavřením již zrušené smlouvy.
Otázku, v níž se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, spatřuje žalobkyně v posouzení, zda splněním rozvazovací podmínky nastalé právní účinky dotčeného úkonu zanikají ex nunc , či ex tunc . Judikatura i odborná literatura se shodují, že splnění rozvazovací podmínky působí zánik účinků právního úkonu ex nunc , zatímco odvolací soud bez jakéhokoli zdůvodnění dovodil tento právní následek ex tunc . Navíc žalobkyně pokládá napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud své právně kvalifikační úvahy nedostatečně osvětlil a neučinil zřejmým, jak dospěl k řešením výše nastíněných kruciálních otázek. Žalobkyně rovněž nebyla v řízení před odvolacím soudem seznámena s odlišným právním názorem odvolacího soudu a neměla možnost se k němu vyjádřit, pročež je rozhodnutí odvolacího soudu také nepředvídatelným.
Z uvedených důvodů navrhuje žalobkyně Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž uvádí, že žalobkyně účelově a nesprávně vykládá judikaturu Nejvyššího soudu, aby navodila představu neexistence postupní smlouvy mezi svou právní předchůdkyní a společností PR TRUBEX, a. s., přestože podle této smlouvy původní žalobkyně jednala a na účet ve smlouvě označený převedla sjednanou částku. Žalovaný zdůrazňuje, že mezi stranami smlouvy o postoupení pohledávky byla ujednána rozvazovací podmínka, na jejímž splnění nezávisela platnost, nýbrž pouze účinnost právního úkonu. V době převodu finančních prostředků plnila původní žalobkyně na účet žalovaného podle platné smlouvy, obohatit se tedy musel postupitel, který byl stranou této smlouvy, a odpovědnost žalovaného vůbec nepřichází v úvahu. I kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky byla v době plnění neplatná, nic by to na předestřených právních závěrech neměnilo, neboť podle §457 odst. 1 obč. zák. mají povinnost vrátit jeden druhému, co si plnili na základě neplatné smlouvy, toliko její účastníci. Ať už tedy dovolací soud posoudí smlouvu o postoupení pohledávky jako platnou, či neplatnou, žalovaný nemůže být k vydání majetkového prospěchu pasivně věcně legitimován. Navrhuje proto dovolání žalobkyně odmítnout, případně zamítnout.
Rovněž žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku III., dovoláním, jehož přípustnost má za danou dle §237 o. s. ř. s poukazem na řešení otázky aplikace procesního práva, konkrétně výkladu ustanovení §150 o. s. ř. Žalovaný navrhuje dovolacímu soudu, aby napadený rozsudek ve výroku III. změnil tak, že žalovanému přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, eventuálně aby napadený rozsudek změnil alespoň tak, že žalovanému přizná náklady řízení odvolacího.
Žalobkyně podala k dovolání žalovaného vyjádření, v němž je Nejvyššímu soudu navrhla odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovoláních žalobkyně a žalovaného bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval přípustností dovolání žalobkyně.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospívá k závěru, že v projednávané věci je dovolání žalobkyně ve smyslu právě citovaného ustanovení přípustným, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky, zda plnění poskytnuté po nastoupení sjednané rozvazovací podmínky představuje plnění z právního důvodu, který odpadl, či plnění bez právního důvodu, což je otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla za shora popsaných okolností uspokojivě vyřešena.
Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž ve chvíli poskytnutí plnění existoval právní důvod, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případě platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.), dohody stran (§572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.). Po odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013). Z nastíněných tezí vyplývá, že o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním z právního důvodu, který odpadl, je na místě hovořit za předpokladu, že právní důvod k plnění v době, kdy je poskytováno, existuje. Došlo-li však k naplnění rozvazovací podmínky ještě před tím, než bylo v souladu s obsahem právního úkonu započato s plněním, nemohou být pojmové znaky této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dány. Plnila-li tedy jedna strana druhé způsobem ujednaným ve smlouvě, která již před okamžikem uskutečnění plnění coby právní důvod přestala působit, mohlo se jednat toliko o plnění bez právního důvodu, a ve světle tohoto závěru je zde třeba přistupovat i k řešení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného jako toho, jehož majetek se na úkor žalobkyně neoprávněně zvětšil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013). Byť je pravdou, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci a jen ti mají právo, resp. povinnost k jeho vydání (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012), v posuzované věci se jednalo o plnění bez právního důvodu, jak bylo osvětleno výše.
Žalobkyni lze dát rovněž za pravdu v tom, že konstrukce odvolacího soudu, podle níž naplněním rozvazovací podmínky zanikly právní účinky smlouvy o postoupení pohledávky, avšak ujednání o účtu žalovaného jako platebním místě mělo v předmětné věci nadále relevanci pro posouzení otázky pasivní věcné legitimace, se nejeví přesvědčivou. Odvolací soud má zajisté pravdu potud, že na splnění rozvazovací podmínky nezávisí platnost smlouvy, nýbrž pouze to, zda pominou její právní účinky (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1635/2011). Nemělo-li se však za daných okolností jednat o bezdůvodné obohacení, bylo třeba, aby se plnění opíralo o právní úkon, který je nejen platný, ale i účinný, poněvadž judikatura právě s nenastoupením či ztrátou právních účinků právního úkonu spojuje následky podle §451 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1782/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011). Pokud tedy byla v řešené kauze po splnění rozvazovací podmínky poskytnuta sporná částka bez právního důvodu, neboť právní účinky smlouvy jako celku, ujednání o platebním místě nevyjímaje, již pominuly, nelze zároveň při zjišťování osoby pasivně věcně legitimované k vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení přihlížet k podmínkám uskutečnění plnění dohodnutým v této smlouvě.
Žalobkyní vznesená otázka, zda naplněním rozvazovací podmínky v projednávané věci zanikly právní účinky smlouvy ex nunc , nebo ex tunc, postrádá relevanci pro výsledek sporu, a není tedy na místě, aby se k ní dovolací soud v hypotetické rovině vyjadřoval (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že okolnosti předpokládané rozvazovací podmínkou obsaženou ve smlouvě o postoupení pohledávky nastaly již před uskutečněním plnění ze strany původní žalobkyně, pročež nemůže být rozhodné, zda je zánik právních účinků smlouvy třeba situovat zpětně ke dni jejího uzavření, či až ke dni faktického naplnění rozvazovací podmínky, neboť v tom i onom případě předcházel zánik účinků smlouvy realizaci plnění.
S ohledem na přípustnost dovolání žalobkyně se Nejvyšší soud zabýval též existencí vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Ze spisu se nicméně takové vady nepodávají a ani procesní pochybení odvolacího soudu vytýkaná žalobkyní Nejvyšší soud nezjistil. Napadený rozsudek nelze označit za nepřezkoumatelný, neboť jsou v jeho odůvodnění relevantní právní úvahy nastíněny způsobem v zásadě adekvátním, byť je dovolací soud z již popsaných důvodů nepokládá za přiléhavé. Jde-li o údajnou nepředvídatelnost daného rozhodnutí, lze (podobně jako kupř. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3208/13) podotknout, že právní posouzení věci odvolacím soudem mohlo jen stěží být pro žalobkyni překvapivým, jelikož tento soud v podstatné míře akceptoval argumenty, jež uplatnil žalovaný v průběhu odvolacího řízení a na něž měla žalobkyně možnost reagovat, což koneckonců také učinila (v podáních na č. l. 218-220 a 269-271).
Jelikož ovšem, jak bylo dovozeno výše, shledal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu založeným na nesprávném právním posouzení věci, přikročil v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v jeho meritorním výroku I., jakož i v závislém výroku III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přestože proti výroku III. směřovalo též dovolání žalovaného, pokládal dovolací soud za předčasné zabývat se jeho obsahem, neboť o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) a za současného stavu řízení není na místě posouzení této otázky prejudikovat.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu