ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1264.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1264/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, proti žalované DAVE CZ s.r.o. , IČ: 275 40 481, se sídlem v Káraném, Hájovna 113, o zaplacení 1.139.011,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 574/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2011, č. j. 23 Co 311/2011-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. března 2011, č.j. 7 C 574/2009-47, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 1.139.011,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem budovy čp. 626 v Praze, část obce Nové Město, k níž má právo hospodaření Ministerstvo zemědělství coby organizační složka státu. Nebytové prostory o výměře 284,1 m2, jež se v tomto domě nacházejí, užívala v době od 22. 5. 2008 do 20. 5. 2009 žalovaná, a to na základě podnájemní smlouvy, jíž uzavřela dne 22. 5. 2008 se společností TIMOTI s.r.o. jako nájemcem. Tato obchodní společnost je právním nástupcem společnosti LERYO spol. s r. o., jež si nebytové prostory pronajala nájemní smlouvou uzavřenou dne 10. 6. 1991 se státním podnikem Masoprogress, v době, kdy měl tento státní podnik k danému majetku právo hospodaření, jež posléze přešlo na Ministerstvo zemědělství. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2003, č.j. 20 C 82/98-285, a ze dne 24. listopadu 2004, č.j. 20 C 82/98-336, bylo deklarováno, že označená smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná pro chybějící předchozí souhlas obecního úřadu (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů), neplatná je proto i na ni navazující smlouva o podnájmu nebytových prostor (nestala-li společnosti LERYO spol. s r.o., později TIMOTI s.r.o. nájemcem těchto prostor).
Požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (poskytnutí peněžité náhrady za užívání nebytových prostor) směřující vůči žalované označil však odvolací soud za nedůvodný. Uzavřel totiž, že v dané věci jde o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), přičemž věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je dána pouze na straně účastníků neplatné smlouvy, jež jsou povinni vrátit si vzájemně poskytnuté plnění (§457 obč. zák.). Peněžité náhrady se proto žalobkyně může domáhat jedině vůči „nájemci“ nebytových prostor TIMOTI s.r.o., která uzavřela neplatnou smlouvu se státním podnikem Masoprogress (v době, kdy měl k nemovitosti právo hospodaření), nikoliv vůči žalované, jež je v právním vztahu s tímto „nájemcem“, s níž uzavřela neplatnou smlouvu o podnájmu nebytových prostor a jemuž za užívání těchto prostor také poskytovala sjednanou úplatu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr soudu o věcné legitimaci účastníků, majíc za to, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalované, která nemovitosti fakticky užívala, a to na úkor žalobkyně coby vlastníka. Namítala, že není v právním vztahu se společností TIMOTI s.r.o., neboť s touto společností – na rozdíl od státního podniku Masoprogress – sama žádnou smlouvu neuzavřela; z tohoto dovozuje, že vůči označené obchodní společnosti právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit nemůže. Ustanovení §457 obč. zák. o vzájemné restituční povinnosti účastníků smlouvy pokládá v dané věci za neaplikovatelné, i proto, že dle jejího názoru společnosti TIMOTI s.r.o., jež nebyla vlastníkem dotčených nebytových prostor, nemohla žalované poskytnout žádné plnění. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelkou uplatněný dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z citovaných ustanovení zákona vyplývá, že právní předpis rozlišuje mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení §457 obč. zák.; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud zamítl, resp. odmítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05 a usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05). Přitom již v rozsudku ze dne 30. října 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že uživatel nebytových prostor umožnil jinému, aby je užíval k provozování své činnosti, nečiní z této třetí osoby samo o sobě příjemce plnění ze strany vlastníka těchto nebytových prostor . V rozsudku ze dne 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, pak dospěl k závěru, že pro posouzení vztahu účastníků neplatné nájemní smlouvy je nerozhodné, jakým způsobem konzumoval „nájemce“ plnění, jehož se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo; podnájemní smlouva uzavřená tímto nájemcem s další osobou – coby neplatný právní úkon – s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení jen mezi jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Je evidentní, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu se shora citovanou, ustálenou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované. Účastnice tohoto řízení tedy věcnou legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení postrádají, jelikož žalovaná nebytové prostory užívala na základě (neplatné) podnájemní smlouvy, kterou uzavřela s jiným subjektem, společností TIMOTI s.r.o. (jež ji přenechala nebytové prostory do užívání) a této obchodní společnosti poskytovala za užívání prostor peněžité plnění. Jiný závěr byl by popřením vzájemné restituční povinnosti účastníků neplatné (či zrušené) smlouvy, jíž stanoví §457 obč. zák. Stejně tak jsou pak v synallagmatickém vztahu účastníci (neplatné) smlouvy nájemní, v daném případě společnost TIMOTI s.r.o. coby „nájemce“ na straně jedné a žalobkyně jako „pronajímatelka“ na straně druhé, byť tuto nájemní smlouvu uzavírali již právní předchůdci těchto účastníků – společnost LERYO spol. s r. o. a státní podnik Masoprogress, jenž měl v dané době k předmětné nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření, jež později přešlo na Ministerstvo zemědělství coby příslušnou organizační složku státu. Argumentaci žalobkyně, že za daného stavu se vydání bezdůvodného obohacení může domoci jedině vůči žalované (s níž však v závazkovém právním vztahu není), proto přisvědčit nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s, v.r.
předseda senátu