ECLI:CZ:US:2016:2.US.1505.16.1
sp. zn. II. ÚS 1505/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 35/15, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 1 T 94/2013, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 8 To 614/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť tvrdí, že zasáhla do jeho práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].
5. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna (Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, č. 40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599) k podání dovolání v trestním řízení, "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání." Tato právní věta je odůvodněna (viz body 24-26 odůvodnění) tím, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud. Z uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatelů stran neefektivnosti využití opravného prostředku v podobě dovolání nemůže obstát."
6. Pokud tedy v nyní projednávané věci Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele zrušil předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň - město a znovu jej odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a současně jej výslovně poučil o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání, je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti musel být tento mimořádný opravný prostředek vyčerpán. Jak si ostatně stěžovatel ověřil dotazem učiněným u Okresního soudu Plzeň - město, toto dovolání skutečně bylo podáno. Stěžovatel tak využil svého práva podat mimořádný opravný prostředek, přičemž jak vyplývá ze shora řečeného, jedná se o procesní prostředek, který mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Za této situace tedy Ústavnímu soudu a priori nepřísluší zabývat se podanou ústavní stížnosti, neboť z důvodu shora vyložené zásady subsidiarity je nynější návrh stěžovatele nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným a odmítl je, zůstává zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj