ECLI:CZ:US:2016:2.US.1508.16.1
sp. zn. II. ÚS 1508/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů V. V. a B. V., zastoupených JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 25 Cdo 553/2014-270, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým soudy svými mezitímními rozsudky posoudily základ nároku jejich syna V. V., zemřelého v průběhu řízení dne 28. 9. 2013 (dále jen "žalobce"), který se domáhal žalobou ze dne 23. 12. 2008 stanovení povinnosti Davida Hlušičky, bytem Bramboříková 6, Praha 10 (dále jen "žalovaný") zaplatit žalobci částku 2 983 796 Kč z titulu náhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a zadaných znaleckých posudků. Stěžovatelé namítají, že soudy bez jakýchkoli relevantních podkladů uzavřely, že žalobce nedal přednost v jízdě žalovanému, když nezastavil na značení "Stůj, dej přednost v jízdě". Tento závěr je dle stěžovatelů zcela mylný, a nemá oporu ve spisovém materiálu. Soudy, ač nepřímo, vycházely ze svědecké výpovědi údajného svědka nehody, Aleše Glásera, o němž jsou stěžovatelé přesvědčeni, že byl od počátku svědkem fingovaným, který měl pouze potvrdit obhajobu žalovaného. Z této svědecké výpovědi pak vychází taktéž znalecký posudek Ing. Doležala. Stěžovatelé mají za to, že právě výpověď Aleše Glásera, která jimi byla v průběhu soudního řízení mnohokrát pro zjevné nesrovnalosti rozporována, zapříčinila nesprávné závěry soudů o tom, že žalobce při výjezdu z benzinového čerpadla nezastavil, a způsobil tak nedáním přednosti v jízdě předmětnou dopravní nehodu. Soudy se přitom vůbec nezabývaly možností, že s ohledem na velkou rychlost vozidla žalovaného a nedostatečný výhled na hlavní komunikaci žalobce vozidlo v okamžiku výjezdu vůbec neviděl, ani vidět nemohl. Nelze proto přičítat k tíži žalobce, že nepředpokládal vysokou rychlost přijíždějícího vozidla a očekával, že křižovatkou bezpečně projede. Stěžovatelé taktéž nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, který v napadeném rozsudku uvedl, že motocykl žalobce pokračoval až téměř do místa střetu v protisměru, a že žalovaný reagoval na to, že se na jeho polovině vozovky objevil motocykl mířící proti němu. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na skutečnost, že motocykl žalobce byl těžkým a vysokým strojem, který nemůže okamžitě na místě zabočit na jednu či druhou stranu. Přičítat tedy žalobci zavinění za to, že najížděl do svého pruhu tak, jak mu to schopnost motocyklu zabočit dovolovala, je dle stěžovatelů zcela nesprávné. Stěžovatelé se dále neztotožnili se závěrem Nejvyššího soudu stran skutečnosti, že daný případ je odlišný od věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a úhrady nákladů znaleckých posudků je dán z 50 %. Městský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je dán z 80 %. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, se mění tak, že nárok je opodstatněný z jedné třetiny; o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 žalobce v obci Klíčany na motocyklu odbočoval doleva z vedlejší silnice od čerpací stanice na hlavní silnici, po které zleva přijížděl automobilem žalovaný, přičemž došlo ke střetu obou vozidel a k poškození zdraví žalobce. Žalobce nerespektoval dopravní značku "Stůj, dej přednost v jízdě" a nedal přednost blížícímu se vozidlu žalovaného, které v uzavřené obci jelo rychlostí 85-92 km/h. Soud dovodil, že střetu mohl zabránit jak žalovaný, jestliže by se ke křižovatce blížil povolenou rychlostí 50 km/h, tak žalobce, pokud by respektoval dopravní značení, odhadl rychlost přijíždějícího vozidla a dal mu přednost v jízdě. Soud prvního stupně ve svých závěrech vycházel ze znaleckého posudku Ing. Karla Doležala, znalce z oboru doprava, posuzování dopravních nehod, který za příčinu dopravní nehody určil jak nedání přednosti v jízdě žalobcem, tak nepřiměřenou rychlost žalovaného, který následně při brzdném manévru vybočil doleva a dostal se do protisměru, kde nakonec došlo ke střetu. Soud ve smyslu ustanovení §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, uzavřel, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě je stejný, neboť oba významně porušili dopravní předpisy.
7. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že míra, jakou se na vzniklé škodě účastníci řízení podíleli, je 20 % na straně žalobce a 80 % na straně žalovaného. Na počátku nehodového děje bylo sice nezastavení žalobce na značce "Stůj, dej přednost v jízdě", ale ke střetu nemuselo dojít, jestliže by žalovaný jel povolenou rychlostí a nevybočil vlevo do protisměru, navíc sám věděl, že na místě je vzrostlá vegetace značně zhoršující přehled o vjezdu vozidel na hlavní silnici. Tyto okolnosti se proto na vzniklé škodě podílely významnější měrou.
8. Dovolací soud zdůraznil, že žalobce nedáním přednosti vozidlu jedoucímu po hlavní silnici vyvolal celou kolizní situaci, a vzhledem k tomu, že nezastavil na dopravní značce "Stůj, dej přednost v jízdě", nelze uvažovat o tom, že by mu nepovolená a nepřiměřená rychlost jízdy žalovaného znemožnila dát přednost v jízdě. Žalobce kromě toho jízdou v protisměru prakticky až do bodu střetu výrazně přispěl i k následnému průběhu nehodového děje, a jakkoliv byl jízdní manévr žalovaného v konečném důsledku chybný, byl logickou reakcí na nenadálou překážku v pravém jízdním pruhu. Ze znaleckého posudku Ing. Karla Doležala je totiž dle dovolacího soudu zřejmé, že žalobce využil jednosměrnosti výjezdové komunikace, najížděl spíše po její levé straně a po vjezdu na hlavní silnici pokračoval téměř až do místa střetu v protisměru (vozidla se střetla v pravém jízdním pruhu žalobce jen 0,25 m od středu vozovky). Právě tato okolnost, jíž nepřikládal odvolací soud dostatečný význam, eliminuje dle Nejvyššího soudu správnost jeho úvahy, že ke střetu přispěl žalovaný kromě nepřiměřené rychlosti navíc i nesprávným jízdním manévrem, při němž se nedržel své pravé krajnice a pokusil se vyhnout úhybným manévrem vlevo, tedy do protisměru. Účast žalovaného na střetu se tak odvíjí především od rychlosti jeho jízdy a bylo-li zjištěno (podle znalce měli oba účastníci z technického hlediska prakticky rovnocenné možnosti srážce předejít), že při dodržení rychlostního limitu mohl vozidlo ubrzdit, je třeba i přes jeho přednostní právo jízdy dospět k závěru, že se žalovaný na střetu rovněž podílel. Ve srovnání s okolnostmi na straně žalobce, které byly pro střet primární a převažující, činí dle názoru Nejvyššího soudu míra účasti žalovaného jednu třetinu.
9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména nesouhlasí se závěrem všech ve věci rozhodujících soudů, že žalobce nerespektoval dopravní značku "Stůj, dej přednost v jízdě" a nedal přednost blížícímu se vozidlu žalovaného. Výpověď, kterou v tomto smyslu učinil svědek Aleš Glaser, považují stěžovatelé za vykonstruovanou. K tomu Ústavní soud uvádí, že závěry znaleckého posudku Ing. Karla Doležala jsou ohledně této skutečnosti naprosto jasné a vyplývají nejen z výpovědi uvedeného svědka, nýbrž i z ohledání místa činu, včetně zanechaných stop na vozovce, výpočtů pohybu obou vozidel a rozsahu jejich poškození. Znalecký posudek přitom neříká, zda žalobce na hranici křižovatky zastavil či nikoli, jak mu ukládala předmětná dopravní značka, konstatuje však, že mohl zabránit střetu tím, že by dal při odbočování vlevo přednost automobilu žalovaného přijíždějícímu po hlavní silnici (ostatně ke stejným závěrům dospěl ve svém posudku znalec Stanislav Bartoň). Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy nepřihlížely k výhledovým možnostem žalobce. Nejvyšší soud v této souvislosti vysvětlil, že právě z důvodu, že výhled na levou stranu, odkud přijížděl žalovaný, byl omezen nejen porosty, ale zejména zakřivením pravotočivé zatáčky, byla na místě značka "Stůj, dej přednost v jízdě", a žalobce si musel být vědom zhoršených výhledových poměrů a kromě povinnosti zastavit měl tomu přizpůsobit i místo zastavení a následného rozjezdu tak, aby se co nejlépe mohl přesvědčit o tom, že zleva ani zprava nepřijíždí po hlavní silnici žádné vozidlo, což neučinil. Totéž platí i pro námitku stěžovatelů, že motocykl žalobce byl těžko manipulovatelný a skutečnost, že "najížděl do svého pruhu tak, jak mu to schopnost motocyklu dovolovala" (tedy téměř až do místa střetu v protisměru), nesnižuje jeho podíl na dopravní nehodě.
10. Rozporují-li stěžovatelé skutkový stav, z něhož vycházely soudy při svém rozhodování, a to zejména skutečnost, že žalobce nezastavil na dopravní značce "Stůj, dej přednost v jízdě", poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Obecné soudy vycházely ve svých rozhodnutích ze znaleckého posudku a výpovědi Aleše Glásera - označují-li stěžovatelé jeho svědectví za fingované, je toto jich tvrzení spekulativní a ničím nepodložené.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále tvrdí, že na danou věc dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, podle kterého způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelný či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici výrazně překročí povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou) ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě.". Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku aplikaci uvedeného rozsudku v projednávaném případě odmítl s odůvodněním, že v citované věci motocyklista jedoucí po hlavní silnici přispěl ke střetu i svým nekontrolovaným pádem, přičemž tato okolnost byla přičtena k významnější míře účasti na jeho straně, naproti tomu v nyní posuzované věci se na jízdním manévru žalovaného (vybočení do protisměru) podíleli přibližně stejnou měrou oba účastníci nehody. Vzhledem k tomu, že žalobce nezastavil na dopravní značce "Stůj, dej přednost v jízdě", nelze uvažovat o tom, že by mu nepovolená a nepřiměřená rychlost jízdy žalovaného znemožnila dát přednost v jízdě. Žalobce kromě toho jízdou v protisměru prakticky až do bodu střetu výrazně přispěl i k následnému průběhu nehodového děje a jakkoliv byl jízdní manévr žalovaného v konečném důsledku chybný, byl logickou reakcí na nenadálou překážku v pravém jízdním pruhu.
12. Ústavní soud je přesvědčen, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při svém rozhodování vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelů nemíří do práva ústavního, ale převážně směřuje do hodnocení důkazů z hlediska prokázání tvrzených skutečností. V závěrech Nejvyššího soudu nelze shledat ani prvky překvapivosti, když pouze na rozdíl od soudů nižších stupňů posoudil odlišně míru účasti žalobce a žalovaného na nehodě, avšak na základě shodných skutkových a právních závěrů, ke kterým měli stěžovatelé možnost se v průběhu řízení vyjádřit, což také učinili.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu