ECLI:CZ:US:2016:2.US.1522.16.1
sp. zn. II. ÚS 1522/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. W. B., právně zastoupeného JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem Dienzenhoferovy sady 1102/1, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 4 Tdo 87/2016, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015 sp. zn. 7 To 115/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 51 T 160/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 5. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení práva na soudní ochranu a spravedlivé projednání věci, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015 sp. zn. 7 To 115/2015 s výjimkou výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen ve výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 51 T 160/2013 a podle §260 tr. řádu byla věc v rozsahu zrušeného výroku o vině vrácena státnímu zástupci k došetření. Podle §265k odst. 2 tr. řádu soud zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, III. ÚS 1692/08, I. ÚS 4033/12 a I. ÚS 1503/13).
6. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení - jako výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, typicky v případě kasačního rozhodnutí soudu vyšší instance o opravném prostředku. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu odvolacímu. Navíc stěžovatel ústavní stížností napadá v celém rozsahu i rozsudek Městského soudu v Praze, který však byl v podstatné části zrušen právě dovolacím soudem. Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu.
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Náhradu nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nemohl Ústavní soud stěžovateli přiznat s ohledem na výsledek řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj