ECLI:CZ:US:2016:2.US.1553.14.1
sp. zn. II. ÚS 1553/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Martinou Hartmannovou, advokátkou sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014 č. j. 20 Co 83/2014 - 407 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. ledna 2014 č. j. 0 P 195/2013 - 356, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a nezletilé V. S. a M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 2. 5. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny procesní podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 2. 2014 č. j. 20 Co 83/2014 - 407 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 1. 2014 č. j. 0 P 195/2013 - 356, kterým obvodní soud nařídil předběžné opatření, jímž uložil stěžovatelce (matce vedlejší účastnice) povinnost strpět setrvání nezletilé v péči vedlejšího účastníka (otce vedlejší účastnice), a to do doby rozhodnutí o změně výchovy.
II.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud vydal rozhodnutí, kterým nařídil předběžné opatření, dle něhož měla nezletilá setrvat v péči otce, a zároveň neupravil styk nezletilé se stěžovatelkou, ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že beze změny zůstává usnesení o předběžném opatření, kterým soud rozhodl o styku stěžovatelky s nezletilou, tj. usnesení obvodního soudu ze dne 19. 9. 2013 č. j. P 195/2013 - 244. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil stěžovatelce pouze v tom, že její styk s nezletilou na základě předběžného opatření ze dne 19. 9. 2013 od 1. 2. 2014 soudně upraven není, nicméně dodal, že styk stěžovatelky s dcerou byl upraven usnesením ze dne 6. 2. 2014, a to na návrh matky.
5. Stěžovatelka namítá, že soudy neposkytly ochranu jejím právům tím, že ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, vydaly předběžné opatření, kterým zásadním způsobem zasáhly do ústavních práv nezletilé a stěžovatelky. Obvodní soud neupravil styk matky s dcerou, čímž nezabezpečil právo stěžovatelky na výchovu dcery. Odvolací soud pak postupu soudu prvního stupně přisvědčil. Soudy rozhodly, že nezletilá má zůstat v péči otce až do pravomocného skončení věci a styk s nezletilou neupravily. Stěžovatelka se tak ocitla v situaci, kdy má strpět setrvání nezletilé v péči otce do pravomocného rozhodnutí ve věci samé a zároveň její styk s dcerou byl upraven pouze do 31. 1. 2014. Od 1. 2. 2014 se tedy stěžovatelka na základě rozhodnutí obvodního soudu dostala do situace, že pokud chtěla vidět svoji dceru, tak musela soud znovu žádat o úpravu styku.
6. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud i městský soud svá rozhodnutí o nařízení předběžného opatření opřely výhradně o závěry znaleckého posudku. Tímto znaleckým posudkem bylo zjištěno, že mezinárodní střídavá péče v dohodnuté podobě (6 měsíců v České republice a 6 měsíců ve Francii) je pro nezletilou nevhodná. Znalec však netvrdí, že by otcovo výchovné prostředí bylo pro nezletilou vhodnější a nezletilá by měla zůstat v jeho péči. Soudy přesto zcela jednoznačně shledaly, že je v zájmu nezletilé, aby prozatímně do konečného rozhodnutí ve věci samé byla ponechána v péči otce. Ačkoliv ze znaleckého posudku jasně vyplývá, že oba rodiče mají stejné schopnosti a podmínky pokud jde o péči o nezletilou, tak se soudy přiklonily na stranu otce a odůvodnily svůj postup zájmem nezletilé. Stěžovatelka namítá, že v zájmu nezletilé je, aby se na její výchově mohla náležitým způsobem podílet i matka, která má stejné výchovné předpoklady jako otec a chce se o nezletilou starat.
7. Dle názoru stěžovatelky skutečný zájem dítěte spočívá v tom, aby se oba rodiče mohli podílet na výchově nezletilé a aby s ní mohli trávit dostatek času. Ani jeden soud se přitom nevypořádal řádně se skutečností, proč předběžné opatření vydal a nezletilou ponechal v péči otce, a nikoliv v péči stěžovatelky, když oba rodiče mají stejné výchovné předpoklady a stejnou možnost zajistit školní docházku a adaptaci v jedné zemi. Stěžovatelka poukazuje nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/2001 (N 178/24 SbNU 327), dle kterého musí být z rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolacího soudu patrné, že se zabývaly a vypořádaly se všemi důvody pro vydání předběžného opatření, které navrhovatel v návrhu uvedl. Odvolací soud jasně uvedl, že se dalšími odvolacími námitkami matky nezabýval. Stěžovatelka dále namítá, že oba soudy svým rozhodnutím předjímají konečné rozhodnutí ve věci samé a silně tím straní otci. Stěžovatelce tak bylo postupem soudů upřeno její základní právo na péči a výchovu o její nezletilou dceru.
8. Postupem obvodního soudu de facto došlo k zamezení jakémukoliv styku nezletilé se stěžovatelkou, když soud prvního stupně procesně pochybil a styk nezletilé se stěžovatelkou neupravil v rámci vydaného předběžného opatření. Nad rámec uvedeného stěžovatelka doplnila, že znovu s ohledem na nastalou situaci musela obvodní soud žádat o úpravu styku.
9. Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud posoudily situaci chybně a v rozporu se zájmy nezletilé dcery. Neoprávněně zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatelky a její dcery na rodinný život a spravedlivé řízení, neboť těmto jejich právům neposkytly ochranu.
III.
10. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
11. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo předběžným opatřením rozhodnuto o svěření nezletilé dcery do péče otce.
14. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
15. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
16. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu
se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, pročež by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
17. V souzené věci odvolací soud přisvědčil důvodům uváděným soudem prvního stupně, který při svém rozhodování vycházel ze znaleckého posudku, ve kterém znalec označil střídavou péči za zcela nepřijatelnou, "mezinárodní střídavou péči" jako výrazně rizikovou a představující pro dítě mimořádnou zátěž. Za dané situace je podle odvolacího soudu v zájmu nezletilé poskytnout jí možnost delší adaptace v jedné zemi, zachovat její jednotné výchovné prostředí. Ústavní soud konstatuje, že svůj závěr o svěření nezletilé předběžným opatřením do péče otce, byl přesvědčivě a řádně odůvodněn.
18. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/2001 neshledal Ústavní soud pro danou věc případným, neboť v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud obecným soudům vytkl, že se podaným návrhem na vydání předběžného opatření z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení dostatečným způsoben nezabývaly.
19. Stěžovatelce lze přisvědčit, že obvodní soud ve svém usnesení styk nezletilé s matkou neupravil, tento nedostatek však byl již zhojen tím, že stěžovatelka sama podala návrh na úpravu jejího styku s nezletilou, přičemž usnesením obvodního soudu ze dne 6. 2. 2014 č. j. 0 P 195/2013-400 byl styk s nezletilou opětovně předběžně upraven. Stalo se tak ještě před tím, než městský soud rozhodl o podaném odvolání proti usnesení obvodního soudu, kterým bylo nařízeno uvedené předběžné opatření. Tento nedostatek spočívající v absenci úpravy styku nezletilé se stěžovatelkou - aniž by Ústavní soud jakkoliv zlehčoval jeho dopad v době trvání předběžného opatření- je již dnes zhojen a byl zhojen již v době rozhodování městského soudu o odvolání stěžovatelky, proto se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na konstatování, že styk napadeným usnesením upraven nebyl.
20. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu