ECLI:CZ:US:2016:2.US.1628.15.1
sp. zn. II. ÚS 1628/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 142/2015-72 ze dne 23. února 2015, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 52/2014-303 ze dne 16. července 2014 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 1 T 43/2012-251 ze dne 9. prosince 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2015 a kvalifikovaně doplněnou dne 24. 7. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 43/2012 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.), trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod III.) a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod IV.). Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), za který byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 249/2013 ze dne 15. 10. 2013, byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř roků.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně skutku vymezeného v bodě III. a IV. výroku o vině zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně (výrok I.). Dále podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nově rozhodl tak, že za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 136/2011 ze dne 27. 6. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 249/2013 ze dne 15. 10. 2013 mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl.
5. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě se dále podává, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 194/2014 ze dne 6. 5. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 243/2015 ze dne 7. 10. 2015 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za tyto trestné činy a sbíhající se trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudky Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové (napadenými projednávanou ústavní stížností) a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 136/2011 ze dne 27. 6. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 249/2013 ze dne 15. 10. 2013, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
6. Stěžovatel má za to, že soudy svými rozhodnutími v důsledku nesprávného hodnocení zjištěných skutečností zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a porušily zásadu in dubio pro reo. Jeho jednání chybně posoudily jako protiprávní čin a současně i chybně posoudily vznik majetkové újmy. Má za to, že o naplnění znaků trestného činu podvodu existují důvodné pochybnosti, které měly soudy vyhodnotit v jeho prospěch. Dle jeho názoru soudy nesprávně založily hmotně právní posouzení vzniku majetkové újmy ve formě značné újmy, čímž došlo k neodůvodněnému zpřísnění právní kvalifikace skutku a tím i k nesprávnému stanovení výše škody. Vyslovuje názor, že nemohlo dojít k majetkové újmě ve výši 1 276 479 Kč, protože stěžovatel tuto částku obratem ve prospěch poškozené poukázal, takže jí vznikla škoda pouze ve výši 164 670 Kč. Tomu pak odpovídá právní kvalifikace podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
7. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.
8. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatel zpochybňuje právní závěry soudů, vycházející z konkrétních skutkových zjištění, a od Ústavního soudu tak očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
11. Z hlediska zjišťování skutkového stavu, který se stal podkladem pro právní posouzení věci, nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. V tomto směru stěžovatel ani žádné konkrétní relevantní námitky nevznáší, neboť jeho stížnostní argumentace je vedena především proti závěru o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
12. Stejné námitky stěžovatel uplatnil i v řízení před soudem prvního stupně a zejména pak v odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s nimi adekvátním způsobem vypořádaly. Z jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, na základě jakých skutečností a úvah byl přijat závěr, že jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
13. Soud prvního stupně provedl obsáhlou analýzu důkazní situace, kdy jednání stěžovatele bylo prokazováno nejenom výpovědí spoluobviněné, ale i dalšími ve věci opatřenými důkazy, přičemž se s provedenými důkazy také náležitě vypořádal. Odvolací soud se s jeho postupem a závěry plně ztotožnil. Pokud oba soudy z učiněných skutkových zjištění vyvodily, že ze strany stěžovatele i spoluobviněné šlo o předem domluvené cílené a soustavně opakované uvádění poškozené v omyl s cílem obohatit se, přičemž neměly pochybnosti stran výše takto způsobené škody, z ústavního hlediska nelze jejich řádně odůvodněným závěrům nic vytknout. Jednalo se o páchání celé řady dílčích útoků, kdy částí výnosu z jednotlivých dílčích útoků později provedených mělo docházet k zakrývání dílčích útoků provedených dříve. Z hlediska stanovení výše škody je proto relevantní součet těchto jednotlivě páchaných dílčích útoků, když pácháním následných útoků nemůže být eliminována škodlivost již dokonané trestné činnosti předcházející. Závěr soudů, že poskytnutí části výnosu z jednotlivých dílčích útoků trestného činu na úhradu škody dílčích útoků dříve provedených z důvodu dodatečného zakrytí již uskutečněné trestné činnosti nelze považovat ani za projev účinné lítosti a nevede k zániku trestnosti, je tak plně akceptovatelný.
14. Obdobně stěžovatel argumentoval i v mimořádném opravném prostředku a dovolací soud tyto jeho námitky řešil, shledal je však neopodstatněnými. Konstatoval, že ze skutkových zjištění vyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, které pak jednotlivě rozebral i s odkazem na příslušnou judikaturu. Ani dovolací soud nepochyboval o tom, že šlo o předem dohodnuté cílené a soustavně opakované uvádění poškozené společnosti v omyl o výši vkládaných zdrojů, následované bezprostředním výběrem příslušných finančních prostředků prostřednictvím jiných provozoven a vedené snahou získat tyto finanční prostředky, aniž by vklad učiněný na příslušnou klubovou kartu byl reálně uhrazen, a tedy obohatit se na úkor jiného. Přímý úmysl stěžovatele přitom vyvodil z jeho aktivní účasti při vzniku těchto fiktivních vkladů, výběru i dispozice s nimi. Stejně jako soudy nižších stupňů neměl pochybnosti ani o tom, že jednáním stěžovatele byla způsobena značná škoda, přičemž i stran této námitky odkázal na svoji judikaturu, podle níž, pokud došlo podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze nebo jejich část vrátí. I tento jeho řádně odůvodněný závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný.
15. Ústavnímu soudu nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti soudů. Výjimku představují pouze případy, kdy by interpretace vykazovala znaky svévole. V projednávané věci však k takové situaci nedošlo.
16. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 20216
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu