ECLI:CZ:US:2016:2.US.1675.15.1
sp. zn. II. ÚS 1675/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem sídlem Kounicova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015 č. j. 4 Tdo 196/2015-76, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2014 č. j. 1 To 45/2014-2150 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 31. března 2014 č. j. 61 T 18/2013-2044, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za několik jednání, která spočívala v tom, že:
A. Stěžovatel jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, v předmětné době zařazený v Policii České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování Praha (dále jen "ÚOOZ"), expozitura Brno, v měsíci listopadu až prosinci 2007 v Kroměříži požádal R. V. o úplatek ve výši 7 000 000 Kč, za což mu nabídl pořízení kopie spisového materiálu (z něhož mělo vyplývat, že je proti R. V. a jeho synovi R2. V. vedeno trestní řízení pro podezření z úkladné vraždy, podvodu a krácení daně), jakož i kladné vyřešení tohoto trestního řízení. R. V. požadoval důkaz o tom, že toto trestní řízení je skutečně vedeno, a tudíž stěžovatel kontaktoval svoji známou, policistku H. Č., která si zapůjčila od svého kolegy kpt. Bc. Petra Zemana spisový materiál, v rámci něhož bylo policejním orgánem Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, odboru hospodářské kriminality Brno, pracoviště Zlín, vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, účasti na zločinném spolčení a legalizace výnosů z trestné činnosti, kterých se měla dopustit skupina pachatelů: M. Č., O. B. a R2. V. Tento spis stěžovatel společně s Č. v její tehdejší kanceláři bez jakéhokoliv právního důvodu prostudovali a následně H. Č. vybrané písemnosti v rozsahu 10 - 20 listů ze spisu v kanceláři sekretariátu okopírovala a předala je bez právního důvodu stěžovateli, který je téhož dne předal R. V., za což od něj obdržel jako zálohu na celkovou požadovanou částku finanční hotovost ve výši 700 000 Kč. R. V. si tyto kopie z policejního spisu ponechal pro svoji další potřebu.
B. Stěžovatel jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, v předmětné době služebně zařazený na ÚOOZ, expozitura Brno, v lednu 2009 v Kroměříži poskytl R. V. informaci o tom, že je na jeho syna R2.V. plánována realizace, že jsou jeho obchodní partneři odposloucháváni a že je mu schopen poskytnout konkrétní informace o plánované realizaci, v rámci níž budou provedeny domovní prohlídky v objektech, které jeho syn užívá, za což požadoval po R. V. jako úplatek částku ve výši 600 000 Kč. R. V. stěžovateli tuto částku v lednu 2009 předal, za což mu stěžovatel poskytl informaci, kterou získal od dosud nezjištěného příslušníka Policie České republiky, ÚOOZ, expozitura Brno, či příslušníka Celní správy České republiky. Dle této informace měla být v průběhu ledna 2009 provedena série domovních prohlídek v bydlišti, firmách a dalších objektech R. V. a jeho syna. Této informace R. V. využil tím způsobem, že veškeré podklady, které mohly sloužit policejnímu orgánu jako důkazní prostředky důležité pro trestní řízení, odvezl a ukryl na neznámém místě.
C. Stěžovatel jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, v předmětné době služebně zařazený na ÚOOZ, expozitura Brno:
1) v přesně nezjištěné době v polovině roku 2009 na přesně nezjištěném místě na území České republiky, na základě žádosti J. Š., požádal dosud nezjištěného příslušníka Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Praha, expozitura Brno, aby pro něj bez zákonného důvodu provedl odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonního čísla uživatele R. Š. (bratra J. Š.), k čemuž sepsal smyšlený úřední záznam, do kterého záměrně uvedl, že toto telefonní číslo užívá jiná osoba, o níž věděl, že ji policejní orgán v té době prověřoval, a poté, co byly tyto odposlechy a záznamy na základě příkazu Městského soudu v Brně v srpnu 2009 provedeny, si stěžovatel údaje z těchto odposlechů opatřil a za úplatu 30 000 Kč je předal J. Š.,
2) v přesně nezjištěném období od února do konce října roku 2009, v době, kdy byl ještě ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky, po dobu nejméně devíti měsíců, opakovaně zjistil a následně ve Zlíně a i na dalších místech na území České republiky za úplatu předal J. Š. informace o probíhajících či plánovaných úkonech trestních řízení, vedených proti J. Š., když si ho za tímto účelem zavedl v evidenci policejního orgánu jako svého informátora pod krycím jménem "KATO". Na základě této blokace byl stěžovatel neprodleně informován o jakémkoliv dotazu na osobu svého informátora v informačních systémech Policie České republiky, za což si nechával od J. Š. platit jako úplatu měsíční platby ve výši 20 000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši 180 000 Kč.
3) od února do konce října 2009 opakovaně provedl v informačních systémech Policie České republiky pro J. Š. lustraci telefonních čísel jeho vlastních, jeho známých a obchodních partnerů za účelem zjištění, zda jsou tato odposlouchávána, a to jak osobně u nejméně sedmi telefonních čísel, tak prostřednictvím dosud nezjištěného příslušníka Policie České republiky u dalšího přesně nezjištěného počtu telefonních čísel, za což si nechával od J. Š. platit 5 000 Kč za jedno takto lustrované telefonní číslo, což představovalo měsíčně částku ve výši nejméně 25 000 Kč. Postupně takto stěžovatel přijal od J. Š. částku ve výši nejméně 225 000 Kč.
D. Stěžovatel od prosince roku 2009 a zřejmě i v průběhu roku 2010 ve Zlíně, v době, kdy již nebyl ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky, opakovaně zjistil a následně za úplatu předal J. Š. informace o probíhajících úkonech trestních řízení, proti jeho osobě, případně proti jeho spolupracovníkům či obchodním partnerům, a to konkrétně:
1) za úplatu ve výši 300 000 Kč předal J. Š. informaci o úkonech trestního řízení spojeného se sledováním provozovny obchodního partnera J. Š. v Uherském Brodě,
2) za úplatu ve výši 200 000 Kč předal J. Š. informaci o trestním řízení vedeném proti spolupracovníkovi J. Š. a přislíbil mu, že zajistí, aby informace zjištěné v rámci odposlechů této osoby, které zároveň svědčily o nezákonných obchodních aktivitách J. Š., byly ignorovány.
Tato jednání stěžovatele byla kvalifikována jednak jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a jednak jako trestné činy přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákona, podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákona a podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákona. Stěžovatel byl Krajským soudem v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl krajským soudem stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 2 500 000 Kč. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") z podnětu státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil a sám rozhodl ve věci stěžovatele rozsudkem tak, že mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, přičemž stěžovatel byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a zároveň byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 3 500 000 Kč. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.
II. Námitky stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že hlavními důkazy v jeho věci jsou výpovědi dvou osob, J. Š. a R. V. Tyto osoby však stěžovatel hodnotí jako krajně nedůvěryhodné. J. Š. je dle stěžovatele osoba s pestrou kriminální minulostí, která byla již za jinou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody ve výši 7 let a 6 měsíců. R. V. byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 13 let. Za dané situace, kdy proti sobě stojí výpovědi stěžovatele, jakožto doposud bezúhonného občana, bývalého skvěle hodnoceného policisty z ÚOOZ, a dvou osob s bohatou kriminální minulostí, se pak dle stěžovatele obecné soudy měly s obzvláštní pečlivostí zabývat prověřením pravdivosti výpovědí J. Š. a R. V. Obecné soudy však dle názoru stěžovatele na prověření pravdivosti výpovědí obou uvedených kriminálně závadových osob zcela rezignovaly. Stěžovatel nadto uvádí, že bez výpovědí těchto dvou osob by nikdy nemohl být odsouzen. Obecné soudy v této souvislosti ani neakceptovaly návrh stěžovatele na zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, a to za účelem zkoumání schopnosti řádně vnímat a vypovídat u osob J. Š. a R. V., přestože jsou o pravdivosti jejich výpovědí vážné pochybnosti. Ke zpochybnění pravdivosti výpovědi Š. taktéž mělo vést provedení důkazu dopisy J. Š., které poslal svému obhájci JUDr. Kapušňákovi, z nichž vyplývá, že Š. uzavřel dohodu se státním zástupcem dozorujícím věc stěžovatele ohledně výše svého trestu za podmínek, že bude vypovídat proti stěžovateli. Odvolací soud však ani tento důkaz neprovedl.
4. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy odmítly provést (opomenuly) i další zcela zásadní důkazy, které stěžovatel na svoji obhajobu navrhoval. Mezi tyto důkazy stěžovatel řadí zejména spis KATO, tedy spis informátora J. Š. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud se spokojil s pouhým vyhodnocením informací a úředních záznamů obsažených ve svazku informátora KATO, které zpracoval rada Generální inspekce bezpečnostních sborů pplk. Mgr. Aleš Trenz a nevyžádal si celý tento spis. Tento spis totiž dle stěžovatele obsahuje mnoho informací, které jsou pro jeho věc zcela zásadní. Obecné soudy totiž presumovaly, a to zcela chybně, skutečnost, že Š. byl veden jako informátor pouze "naoko" a ve skutečnosti stěžovateli žádné informace neposkytoval. Cílem této blokace Š. jako informátora měla být dle obecných soudů ochrana Š. Za stěžejní tedy stěžovatel považuje, aby byl celý spis proveden, neboť z něj vyplývá, že Š. stěžovateli pravidelně dodával podstatné informace, které v mnoha případech vyústily v realizaci trestních kauz. Nalézacímu soudu bylo poskytnuto toliko torzo spisu KATO (20 listů), ve skutečnosti má tento spis dle stěžovatele listů 75. Stěžovatel se domnívá, že ÚOOZ nechce spis vydat z toho důvodu, že obsahuje taktéž informace, jež Š. poskytl v souvislosti s nezákonnou výrobou alkoholu s příměsí metanolu na Zlínsku, na což tehdejší vedení ÚOOZ reagovalo tak, že tento poznatek nebude prověřovat z důvodu, že to je pro ÚOOZ věc nezajímavá, když jde pouze o únik na dani a věc byla předána Celní správě České republiky, která však tuto informaci dále nerozpracovala, což v konečném důsledku vygradovalo vypuknutím tzv. metanolové aféry v roce 2012, při níž zemřelo několik desítek lidí. Z tohoto pohledu se místy až "zuřivá" snaha ÚOOZ o nepředložení tohoto spisu jeví jako pochopitelná. Svědek, jehož opětovné vyslechnutí požadoval stěžovatel před odvolacím soudem, Mgr. Roman Čech, bývalý nadřízený stěžovatele, který měl objasnit, jak fungují blokace informátorů, vrchním soudem vyslechnut nebyl s poukazem na to, že tato osoba již byla vyslechnuta v hlavním líčení. Tento svědek však mohl dosvědčit, že vzhledem k pravidelným kontrolám informátorů vedoucím pracovníkem není možné, aby byl někdo veden jako informátor pouze "naoko", čímž by dosvědčil, že Š. opravdu musel stěžovateli donášet důležité informace.
5. Dalšími opomenutými důkazy jsou dle stěžovatele zejména výslechy osob Daniela Šprni, R. Š. (bratra J. Š.) a Michala Šnajdra. Daniel Šprňa a Michal Šnajdr dle stěžovatele shodně uvádějí, že informace z policejního prostředí předával R2. V. policista Jan Ovčáček, který v té době pracoval na ÚOOZ. R. V. pak měl předmětné informace předávat svému otci R. Šprňa a Šnajdr pak dle stěžovatele podrobně popsali odměny, které měl Ovčáček dostávat za předávání informací, doložily k tomu i důkazy (převedení motorky do vlastnictví Ovčáčka), což bylo rovněž předmětem důkazního návrhu obhajoby. Stěžovatel tedy dovozuje, že pokud získával R. V. informace od Jan Ovčáčka prostřednictvím svého syna R., tak je zřejmé, že si nepotřeboval jakékoli informace kupovat od stěžovatele. Stěžovatel k tomuto dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení se účelově odmítly zabývat případem policisty Ovčáčka, a z tohoto důvodu podal stěžovatel trestní oznámení na pracovníky Generální inspekce bezpečnostních sborů. R. Š. dle stěžovatele může dosvědčit, že jeho bratr J. Š. byl v předmětném období osobou závislou na drogách, která taktéž hrála na automatech a dokonce padělala podpisy svých rodičů a zastavila jejich auto v hodnotě 80 000 Kč. R. Š. by tedy mohl svým svědectvím zcela zásadně zpochybnit důvěryhodnost výpovědi J. Š.
6. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy neprovedly důkazy jím navrhované, které měly za cíl prokázat, že J. Š., který měl stěžovateli opakovaně dávat úplatky, byl ve špatné finanční situaci, a tudíž je zřejmé, že nemohl disponovat finančními prostředky, kterými by stěžovatele uplácel. Těmito důkazy jsou jednak výslech notářky JUDr. Dufkové a advokáta JUDr. Kapušňáka a jednak listinné důkazy prokazující, že J. Š. je exekuován na částku 3 500 000 Kč, kterou mu zapůjčil právě stěžovatel.
7. Stěžovatel taktéž namítá, že peněžitý trest, který mu byl uložen, je ve zjevném nepoměru k jeho skutečnému majetku a je nevymahatelný. Stěžovatel totiž, aby mohl půjčit v bodě 6 tohoto usnesení uvedenou finanční sumu J. Š., musel prodat svůj dům, z jehož prodeje získal částku 2 200 000 Kč, kterou posléze J. Š. zapůjčil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a věrohodnosti svědeckých výpovědí tak, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
12. Námitky stěžovatele Ústavní soud shledává námitkami převážně skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování (námitky stěžovatele týkající se neprovedení některých důkazů jím navrhovaných). Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá.
13. Stěžovatel namítá, že nebyl objasněn skutkový stav natolik, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí obecných soudů v jeho věci. S tímto názorem stěžovatele však nelze souhlasit. Zejména nalézací soud provedl množství důkazů, které tvořily ucelený řetězec, na základě kterého bylo možno dojít k závěru, že stěžovatel se předmětných jednání, která mu byla kladena za vinu, s vysokou mírou pravděpodobnosti dopustil. Pravdivost výpovědí J. Š. a R. V. byla ověřena zejména listinnými důkazy. Zásadním důkazem byla zpráva policejního orgánu Národní protidrogové centrály Brno, z níž vyplývalo, že byl skutečně prováděn odposlech telefonního čísla užívaného R. Š., což byla služba, kterou prokázal stěžovatel za finanční úplatu J. Š. Další listinné důkazy pak potvrzují výpověď V. a Š. i v dalších bodech. Nalézací soud zjistil, že je pravdivé tvrzení Š. o tom, že jeho spolupracovník Dudek byl propuštěn z vazby díky stěžovateli a následně bylo rovněž upuštěno od prověřování informací zjištěných z odposlechů, které poukazovaly na trestnou činnost Š. Dále nalézací soud zjistil i to, že skutečně stěžovatel lustroval telefonní čísla osob, která ve své výpovědi Š. uváděl. Pravdivost výpovědi J. Š. je tedy prokázána množstvím listinných důkazů, které s jeho výpovědí plně korespondují. Pravdivost výpovědi R. V. je pak prokázána obdobným způsobem, když byl proveden důkaz kamerovým záznamem z kanceláře H. Č., z něhož je patrné, že stěžovatel s ní společně studovali spis, z něhož byly následně vyneseny informace V. Část předmětného spisu pak Č. okopírovala, což bylo dosvědčeno svědeckými výpověďmi policistky Krškové a policisty Zemana. Vyzrazení informací V. pak v neposlední řadě potvrzuje i svědecká výpověď Janka Kroupy. Taktéž byla výpověď V. potvrzena i v dalších bodech, což podrobně odůvodňuje rozsudek krajského soudu a Ústavní soud na tomto místě nebude jeho znění rekapitulovat. Výpovědi V. a Š. tedy nestály osamoceně, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž spolu s dalšími důkazy ve věci opatřenými tvořily ucelený řetězec důkazů, který mimo důvodnou pochybnost prokazoval vinu stěžovatele ohledně jednání, která mu byla kladena za vinu. Z tohoto důvodu bylo již nadbytečné, aby nalézací či odvolací soud prováděly další důkazy, neboť skutkový stav byl již spolehlivě rozkryt v souladu se zásadou materiální pravdy tak, jak je zakotvena v §2 odst. 5 trestního řádu. Nadbytečné dokazování je navíc v rozporu se zásadou procesní ekonomie a oddaluje vynesení včasného rozhodnutí ve věci.
14. Stěžovatel uvádí výčet důkazů, které navrhoval provést a které soud nalézací či soud odvolací odmítly provést, aniž by se s odmítnutím důkazních návrhů řádně vypořádaly, a proto nazývá tyto důkazy opomenutými. Této námitce nelze přisvědčit. Nazíráno dle konstantní judikatury Ústavního soudu k povaze dokazování v trestním řízení, jde o tzv. opomenuté důkazy tehdy, pokud je účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení je soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000, nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03). V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. Z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že jak soud nalézací, tak soud odvolací se vypořádaly se všemi důkazními návrhy vznesenými stěžovatelem. Důkazní návrhy byly odmítnuty jednak pro nadbytečnost, neboť skutkový stav byl již dostatečně rozkryt v té míře, která byla pro rozhodnutí soudů nezbytná a jednak z toho důvodu, že jejich provedení by nevedlo k poznatkům relevantním pro danou věc. To se týká zejména výslechů osob Daniela Šprni, R. Š. a Michala Šnajdra jako svědků, neboť tyto osoby mohly podat výpověď pouze ve vztahu k R2. V., nikoliv k jeho otci R. Úvaha, že informace předával R. V. jeho syn R. (který je měl dle stěžovatele získat od policisty Ovčáčka), a že tudíž role stěžovatele by byla v tomto ohledu zbytečná, dle nalézacího soudu nevyvrací to, že informace mohl R. V. předávat taktéž stěžovatel, když tato verze skutkového děje je navíc podpořena ve věci provedenými důkazy. Totéž se týká i opětovného výslechu Mgr. Romana Čecha, bývalého nadřízeného stěžovatele, opětovného provedení důkazu spisem KATO, jakož i výslechů osob JUDr. Dufkové či opatření spisu týkajícího se exekuce u Okresního soudu v Bruntále, což přesvědčivě odůvodnil vrchní soud.
15. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu, Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není oprávněn hodnotit majetkovou situaci stěžovatele, neboť jde o úvahu, kterou provedly obecné soudy při ukládání trestu. Trestnou činností, za kterou byl stěžovatel pravomocně odsouzen, stěžovatel získal finanční prospěch, který dle odůvodnění rozsudku vrchního soudu přesahoval částku 2 000 000 Kč. Z výpovědí svědků pak dle odvolacího soudu vyplynulo, že stěžovatel disponoval finančními prostředky v řádu milionů korun, a tudíž, jelikož uložený trest má mít i sankční povahu a má směřovat k odčerpání zisků z trestné činnosti, přistoupil odvolací soud k uložení peněžitého trestu ve výši 3 500 000 Kč. Ústavní soud tuto úvahu odvolacího soudu považuje za ústavně konformní a neshledává ji nikterak extrémní ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu