ECLI:CZ:US:2016:2.US.175.15.1
sp. zn. II. ÚS 175/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Kozlové, podnikající pod názvem Danuše Kozlová - ESATRANS, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, sídlem Rubešová 83/10, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014 č. j. 25 Cdo 3634/2013-265 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013 č. j. 25 Co 565/2012-230, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Švece, advokáta, sídlem T. G. Masaryka 579, Kladno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 19. 1. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení 84.837 Kč z titulu náhrady škody, kterou jí žalovaný způsobil při jejím zastupování jako advokát v občanském soudním řízení tím, že nepodal ve stanovené lhůtě vyjádření k žalobě (což vedlo k vydání rozsudku pro uznání). Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 8. 2012 č. j. 19 C 221/2007-175 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 81.837 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co jeho původní rozhodnutí ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu bylo zrušeno dovolacím soudem se závěrem, že mezi účastníky jde o obchodní vztah, proto je promlčecí doba čtyřletá, a v tomto případě tedy k promlčení nároku nedošlo. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2013 č. j. 25 Co 565/2012-230 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2014 č. j. 25 Cdo 3634/2013-265 zamítl (výrok pod bodem I.) a ve výroku pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího a dovolacího soudu, že škodu a příčinnou souvislost mezi škodou a pochybením advokáta prokáže pouze tehdy, když dokáže, že by před deseti lety měla důkazy o zproštění své odpovědnosti jako mezinárodního silničního dopravce. Podle stěžovatelky nelze posuzovat jako předběžnou otázku k posouzení předpokladu odpovědnosti advokáta, zda by stěžovatelka předložila důkazy o zproštění své odpovědnosti v soudním řízení v roce 2004, ale soud měl posuzovat pouze otázku, zda by bývala stěžovatelka v soudním sporu v roce 2004 vyhrála, ať už by to bylo z procesních nebo z hmotněprávních důvodů. Pokud odvolací a dovolací soud posuzovaly předběžnou otázku úspěšnosti stěžovatelky v soudním řízení u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 86/2003 pouze z pohledu objektivní odpovědnosti dopravce dle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) (vyhl. č. 11/1975 Sb.), aniž posuzovaly obsah soudního spisu, pak porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
5. Závěry odvolacího a dovolacího soudu, podle nichž je jednoznačně prokázáno, že nebyly dodány tři kartony, a tedy vznikla škoda ve výši 70.200 Kč, jsou podle stěžovatelky excesem, neboť soudní spis neobsahuje žádný důkaz o tom, co tři sporné kartony obsahovaly a jaká výše škody tedy vůbec mohla vzniknout. Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení u odvolacího soudu podala řadu relevantních námitek k věrohodnosti nákladního listu CMR č. 003764 ze dne 28. 6. 2002, které dokazovaly, že údaje o zásilce ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. f) Úmluvy CMR jsou natolik vágní, že nemohou způsobit vznik právní domněnky ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR. Soud ze zápisu v předmětném nákladním listu podle stěžovatelky nemohl dovodit, že je prokázáno, že škoda za údajné tři kartony činí 70.200 Kč. Odvolací i dovolací soud ignorovaly důkazy předkládané stěžovatelkou, ať již jde o doklady k celnímu řízení nebo o svědeckou výpověď řidiče.
6. Stěžovatelka shledává porušení svého práva na spravedlivý proces i v postupu odvolacího soudu, který si v třetím odvolacím řízení vyžádal nové důkazy od vedlejšího účastníka, a aniž by zkoumal námitky stěžovatelky, že jde o falzifikát obsahující padělané podpisy. Tímto dokladem je sporný letecký nákladní list, kterým vedlejší účastník prokazoval předání zásilky k letecké přepravě. Vzhledem k obsahu sporu je to klíčový důkaz, který měl prokazovat, že zasílatel, resp. vedlejší účastník předal zásilku k letecké přepravě. Odůvodnění odvolacího soudu, podle nějž je nesporné, že byla přeprava předmětné zásilky zajištěna a provedena, nijak nevyplývá z obsahu soudního spisu, resp. z tvrzení stěžovatelky. Zde odvolací soud pro bagatelizaci námitek stěžovatelky k předkládaným důkazům ze strany vedlejšího účastníka činí závěry o nespornosti ve skutečnostech, které stěžovatelka napadala v odvolání a dovolání, a které se snažil zpochybnit. Odvolací soud podle stěžovatelky upřednostňuje neověřený e-mail o možné ztrátě zásilky před navrhovaným výslechem svědka o pravosti předkládané listiny, což z hlediska názoru stěžovatelky je natolik velký exces v hodnocení důkazů soudem, že ho lze označit za svévolnost zasahující do ústavních práv stěžovatelky.
7. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se měl zabývat jejím dovoláním v celém rozsahu, nikoliv pouze ve dvou otázkách, které shledal za otázky zásadního právního významu. Stěžovatelka považuje posouzení dovolacího soudu v otázkách přípustnosti jejího dovolání za zasahující do jejího práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
III.
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V souzené věci vyšel Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 5. 2013 č. j. 25 Co 565/2012-230 ze zjištění, že na základě objednávky firmy Tipco, spol. s r. o., u firmy Bohumíra Duží došlo k uzavření přepravní smlouvy, podle níž předmětem přepravní smlouvy byly kartony textilního zboží s tím, že přeprava se uskutečnila s místem nakládky v Leidenu (Nizozemí) dne 28. 6. 2002. Dále bylo zjištěno, že Bohumír Duží objednal předmětnou dopravu, kterou měl pro firmu Tipco, spol. s r.o., provádět sám, u žalobkyně. V souvislosti s převzetím zboží žalobkyní na základě písemné objednávky Bohumíra Duží k přepravě dle mezinárodního nákladního listu vznikla přepravní smlouva v režimu Úmluvy CMR. V projednávaném případě bylo nákladním listem prokázáno, že žalobkyně jako dopravce naložila a převzala celkem 263 kartonů zboží. Výhradu uvedenou v nákladovém listu, že "nelze spočítat" (počet převzatých kartonů), není podle odvolacího soudu možné považovat za dostatečně odůvodněnou, aby se neuplatnila právní domněnka zakotvená v čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravce v dobrém stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě. Odvolací soud dodal, že za liberační důvod zprošťující dopravce odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce nelze považovat ani neúplně vyplněný nákladní list pro chybějící údaje o druhu přepravovaného zboží, neboť tato neúplnost nezpůsobila ztrátu zásilky a nebyla proto v příčinné souvislosti se vznikem škody. Odvolací soud uzavřel, že v původním řízení odpovídala žalobkyně ve vztahu k Bohumíru Duží jako dopravce za ztrátu tří kartonů zboží, přičemž ztráta těchto kartonů byla nepochybně prokázána. V původním řízení by tedy již z tohoto důvodu žalobkyně úspěšná být nemohla. Jelikož žalobkyně (stěžovatelka) v tomto řízení (ve věci náhrady škody) neprokázala vznik škody v důsledku protiprávního úkonu žalovaného (vedlejšího účastníka), nemůže se podle odvolacího soudu úspěšně po žalovaném domáhat zaplacení náhrady škody podle §373 obchodního zákoníku, neunesla-li důkazní břemeno o existenci vzniku škody, která by jí vznikla v důsledku porušení povinností žalovaného vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené mezi nimi.
12. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při posuzování odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie spočívajícím v zastupování v soudním řízení soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda při řádném postupu žalovaného (advokáta) by žalobce (klient) se svým nárokem u soudu uspěl (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 29. 6. 1984 sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod sp. zn. C 3227).
13. Nejvyšší soud poukázal na to, že odvolací soud v dané věci uzavřel, že v původním řízení nemohla být žalobkyně (bez ohledu na tvrzené pochybení žalovaného) úspěšná, protože odpovídala ve vztahu k Bohumíru Duží jako dopravce za ztrátu tří kartonů zboží, přičemž ztráta těchto kartonů byla nepochybně prokázána. Otázku důkazního břemene ve vztahu k příčinné souvislosti posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou.
14. Nejvyšší soud dále uvedl, že podmínkou odpovědnosti dopravce za škodu způsobenou částečnou ztrátou zásilky podle citovaného článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR je, že k ní došlo během přepravy, tedy od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání. Podle článku 8 Úmluvy CMR při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu. Nemá-li dopravce vhodné prostředky, aby mohl přezkoumat správnost údajů uvedených v odstavci 1 písm. a) tohoto článku, zapíše do nákladního listu výhrady i s jejich odůvodněním. Rovněž musí odůvodnit všechny výhrady, které učinil k zjevnému stavu zásilky a jejího obalu. Tyto výhrady nezavazují odesílatele, ledaže je v nákladním listě výslovně uznal.
15. Závěr odvolacího soudu, který výhrady dopravce (resp. jeho zaměstnance) spočívající v textu "nelze spočítat" posoudil jako nedostatečné, shledal dovolací soud správným, když čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR výslovně požaduje odůvodnění takto učiněné výhrady. Smyslem tohoto odůvodnění je právě možnost dodatečně posoudit, z jakého důvodu nebylo možné počet kusů přepravovaného zboží spočítat, zda nastoupila zákonná domněnka a zda vytýkaný nedostatek může být v příčinné souvislosti se vznikem škody. V dané věci, uvedl Nejvyšší soud, by přicházelo v úvahu zproštění odpovědnosti dopravce (žalobkyně) za ztrátu části zásilky pouze v případě, že byla způsobena oprávněným (odesílatelem). Neúplné údaje o druhu přepravovaného zboží v mezinárodním nákladním listě vytýkané dovolatelkou, však nebyly v příčinné souvislosti se ztrátou části zásilky, a proto nebylo možné dospět k závěru o zproštění odpovědnosti dopravce, jak správně odůvodnil odvolací soud. S odkazem na svoji ustálenou judikaturu Nejvyšší soud přisvědčil i závěru odvolacího soudu, že odpovědnost dopravce za škodu na přepravované zásilce nepodmiňuje Úmluva CMR vznikem újmy na straně odesílatele nebo příjemce zásilky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2668/2009, shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. 32 Cdo 1658/2009).
16. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil rozsah přípustnosti dovolání v předmětné věci v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
17. Závěr obecných soudů, že stěžovatelka v původním řízení nemohla být (bez ohledu na stěžovatelkou tvrzené pochybení vedlejšího účastníka spočívající v tom, že nepodal ve stanovené lhůtě vyjádření k žalobě) úspěšná, protože odpovídala ve vztahu k Bohumíru Duží jako dopravce za ztrátu tří kartonů zboží, přičemž ztráta těchto kartonů byla nepochybně prokázána, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
18. K námitkám stěžovatelky ohledně rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu Ústavní soud pro úplnost připomíná, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu