ECLI:CZ:US:2016:2.US.1787.14.3
sp. zn. II. ÚS 1787/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. prosince 2012 č. j. 12 Nc 53/2011- 453, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014 č. j 24 Co 423/2013 -793, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2015 č. j. 24 Co 401/2015 -1807 a proti postupu Okresního soudu Praha - západ ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, nezletilého T. J. a M. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 5. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 23. 1. 2014 č. j. 24 Co 423/2013 -793 a rozsudku Okresního soudu Praha – západ (dále jen „okresní soud“) ze dne 19. 12. 2012 č. j. 12 Nc 53/2011- 453, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“).
2. Další ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 7. 2015, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud okresnímu soudu zakázal pokračovat v porušování jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a přikázal mu, aby rozhodl ve věci stěžovatelem podaných návrhů na výkon rozhodnutí, a co nejdříve rozhodl ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011. V případě, že by se ze strany okresního soudu již nejednalo o aktuální protiústavní zásah do stěžovatelových práv, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem okresního soudu ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní projednání věci. Ústavní stížnost byla u Ústavního soudu původně vedena pod sp. zn. IV. ÚS 2294/15.
3. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1787/14, IV. ÚS 2294/15 bylo rozhodnuto, že ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1787/14 a sp. zn. IV. ÚS 2294/15 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1787/14.
4. V pořadí třetí ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 12. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015-1807, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 EÚLP. Stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní projednání věci. Ústavní stížnost byla u Ústavního soudu původně vedena pod sp. zn. III. ÚS 3584/15.
5. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1787/14, III. ÚS 3584/15 bylo rozhodnuto, že ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1787/14 a pod sp. zn. III. ÚS 3584/15 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1787/14.
6. Rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 12. 2012 č. j. 12 Nc 53/2011-453 bylo rozhodnuto, že se nezletilý i pro dobu po rozvodu svěřuje do výchovy matky (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto o povinnosti otce přispívat na výživu nezletilého s účinností od právní moci rozhodnutí o rozvodu. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti otce zaplatit na spořící účet nedoplatek na výživném (výrok III.) a dále byl upraven styk nezletilého pro dobu i po rozvodu (výrok IV.). Ve výrocích V. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali otec i matka odvolání.
7. Rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j 24 Co 423/2013-793 byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým pro dobu do i po rozvodu manželství jeho rodičů každý lichý týden v roce od středy od 16.00 hodin do pondělí do 8.30 hodin, dále v každém sudém roce od 24. 12. od 9.00 hodin do 25. 12. do 18.00 hodin, dále v každém lichém roce od 26. 12. od 18.00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18.00 hodin, dále o jarních školních prázdninách v každém lichém roce od pátku, který předchází jarním prázdninám, od 16.00 hodin, do následující neděle do 17.00 hodin, dále o velikonočních školních prázdninách v každém sudém roce od středy, která předchází termínu velikonočních prázdnin, od 16.00 hodin, do úterý, které následuje bezprostředně po velikonočním pondělí do 8.30 hodin, dále v průběhu hlavních letních školních prázdnin v každém roce každý 28. týden a 29. týden v roce od neděle, která předchází 28. týdnu, od 18.00 hodin do neděle, kterou končí 29. týden, do 18.00 hodin, a dále každý 32. a 33. týden v roce od neděle, která předchází 32. týdnu, od 18.00 hodin, do neděle, kterou 33. týden končí, do 18.00 hodin. V termínech, pro které platí speciální úprava styku, tzn. o školních vánočních prázdninách, o školních jarních prázdninách, o školních velikonočních prázdninách a o školních letních prázdninách, neplatí běžná úprava styku v lichém týdnu od středy do pondělí. Otec si nezletilého převezme v místě bydliště matky, po skončení styku otec matce nezletilého zpět předá v místě školní docházky nezletilého (před vchodem do budovy školy), probíhá-li v tento den školní výuka, jinak jej matce zpět předá v místě bydliště matky (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku I. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II. a III. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Usnesením krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015 - 1807 bylo změněno usnesení okresního soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 12 Nc 53/2011-1748 tak, že se pro období od 1. 11. 2015 do 31. 10. 2016 stanovuje soudem v rámci vykonávacího řízení plán navykacího režimu styku nezletilého s otcem, a to tak, že v tomto období stanoveného plánu styku otce s nezletilým se nerealizuje běžný a prázdninový styk dle rozsudku krajského soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 24 Co 423/2013-793, a otec je oprávněn stýkat se s nezletilým: prvních 6 po sobě jdoucích pátků v tomto období, z toho první 2 pátky v době od 15.00 do 17.00 hodin, druhé 2 pátky v době od 15.00 do 18.00 hodin a třetí 2 pátky v době od 15.00 do 19.00 hodin, následně pak v lichých týdnech v tomto období, a to pětkrát v době od pátku od 15.00 hodin do soboty do 16.00 hodin, poté pětkrát v době od pátku od 15.00 hodin do neděle do 17.00 hodin, a poté již vždy až do konce stanoveného období od pátku od 15.00 hodin do pondělí následujícího týdne do 8.00 hodin, to vše s tím, že otec si nezletilého ke styku převezme od matky v Centru sociální pomoci a služeb, o.p.s., Manželské a rodinné poradně, sídlem Hradec Králové, Divišova 829, a po ukončení styku jej matce zpět předá v místě bydliště matky a později v místě školní docházky nezletilého. Po ukončení tohoto období plánu navykacího režimu styku se bude dále již realizovat běžný a prázdninový styk otce s nezletilým dle rozsudku krajského soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 24 Co 423/2013-793. Dohledem nad plněním tohoto plánu navykacího režimu styku otce s nezletilým pověřil soud orgán sociálně právní ochrany dětí, a to Magistrát Města Hradce Králové, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, kterému uložil nejméně 1x měsíčně podávat soudu zprávy o výsledcích tohoto dohledu (výrok I.). Ve výroku II. tohoto usnesení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.
II.
9. V ústavní stížnosti směřující proti rozsudku okresního soudu ze dne 19. 12. 2012 č. j. 12 Nc 53/2011-453 a proti rozsudku krajského soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 24 Co 423/2013-793 stěžovatel namítá, že hlavním podkladem pro rozhodnutí byl znalecký posudek vypracovaný znalkyní PhDr. Vladimírou Strakovou, která nemá požadovanou specializaci v oboru dětské psychologie, přestože úkoly, které znalkyně vypracovala, se dotýkají z velké části osobnosti nezletilého. Stěžovatel uvádí, že si nechal vypracovat znalecký posudek u znalce s příslušným vzděláním a odborností PhDr. Vladimíra Fiedlera, a ten předložil krajskému soudu jako odvolacímu soudu. V předloženém znaleckém posudku se znalec PhDr. Fiedler zásadním způsobem rozchází se závěry znalkyně PhDr. Strakové ve věci výchovy a vztahu nezletilého ke stěžovateli. Stěžovatel namítá, že krajský soud při rozhodování vycházel výhradně ze závěrů znaleckého posudku znalkyně PhDr. Strakové, která k jeho zpracování neměla znaleckou specializaci v oboru dětské psychologie, k posudku znalce PhDr. Fiedlera soud nepřihlédl a naopak závěry tohoto znalce zpochybnil. Soudy tak stěžovateli nezajistily ochranu jeho právům, krajský soud podle stěžovatele dostatečně neodůvodnil rozdílné závěry znalkyně PhDr. Strakové a znalce PhDr. Fiedlera ve vztahu k doporučovanému způsobu výchovy a k závěrům o vztahu stěžovatele k nezletilému a opačně. Krajský soud se nezabýval námitkami stěžovatele, nevzal v úvahu jednání matky, která účelově ovlivňuje nezletilého ve vztahu k otci, přispívá k rozporuplnému a odmítavému vztahu syna ke stěžovateli tím, že syna pozitivně ve vztahu ke stěžovateli nemotivuje. Krajský soud se nezabýval ani tím, že matka střídavou péči odmítla bez jakéhokoliv závažného či ospravedlnitelného důvodu. Krajský soud rovněž nerespektoval faktický stav, kdy střídavá výchova bez problémů probíhala téměř jeden rok, přičemž nezletilý byl na takto nastavený režim zvyklý a prospíval bez problémů. Krajský soud neodůvodnil ve svém rozhodnutí, z jakých konkrétních důvodů návrhu otce na střídavou výchovu nevyhověl, když neexistuje žádný relevantní důvod pro zamítnutí střídavé péče. Oba rodiče mají stejné výchovné předpoklady a schopnosti a oba se chtějí o nezletilého starat. Stěžovatel se domnívá, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací posoudily situaci v rozporu se zájmy nezletilého, čímž neoprávněně zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele a jeho syna na rodinný život. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že přisvědčil znalkyni PhDr. Strakové, která ve svých odborných závěrech na rozdíl od znalce PhDr. Fiedlera doporučila respektovat při rozhodování o další péči nezletilého zjištěné stanovisko nezletilého. Pokud soud prvního stupně tak učinil a rozhodl o svěření nezletilého do péče matky, pak podle stěžovatele zásadním způsobem pochybil. Nezletilý s ohledem na svůj věk nebyl schopen vyjádřit svůj objektivní názor na situaci, nebyl schopen v tak útlém věku situaci relevantně posoudit, vyhodnotit a rozhodnout sám o svých výchovných poměrech. Krajský soud rovněž nevzal v úvahu, že mezi zpracováním znaleckého posudku PhDr. Strakovou a zpracováním znaleckého posudku PhDr. Fiedlera uplynulo minimálně 5 měsíců. Stěžovatel opakovaně upozorňoval na skutečnost, že znalkyně PhDr. Straková zpracovávala znalecký posudek v době, kdy mezi rodiči byly velmi vyhrocené vztahy a vládlo mezi nimi velké napětí. Stěžovatel uvádí, že z odpovědí nezletilého uvedených ve znaleckém posudku je zřejmé, že v tuto kritickou dobu docházelo ze strany matky k jeho manipulaci. Odpovědi nezletilého na otázky znalkyně nekorespondují s vyspělostí dítěte ve věku 7 let a se zájmy dítěte v tomto věku. Navíc sama znalkyně opakovaně uváděla, že nevylučuje, že nezletilý může být matkou ovlivňován. Pakliže zásadním argumentem matky v řízení u krajského soudu bylo stanovisko nezletilého, týkající se jeho vztahu s otcem a rozsahu styku s otcem tak, jak vyplynulo ze znaleckého posudku, pak tento argument nemůže obstát. Stěžovatel má zásadní výhrady vůči znaleckému posudku, jeho zpracování a samotné znalkyni. Stěžovatel uvádí, že je schopen nezletilému zajistit stejně pečlivou péči jako matka, má pro něj odpovídající zázemí. Stěžovatel uvádí, že matka i otec jako příslušníci rozdílných pohlaví se pochopitelně ve výchově syna zaměřují na jiné stránky jeho rozvoje, přičemž obě tyto stránky jsou velmi důležité a vzájemně se doplňují. Stěžovatel je toho názoru, že neexistuje žádný relevantní důvod, proč by nezletilý nemohl být svěřen do střídavé péče rodičů, když oba rodiče mají stejné výchovné předpoklady a stejný zájem se o nezletilého starat. Krajský soud zamítl návrh otce na svěření nezletilého do střídavé péče, aniž by toto své rozhodnutí důkladně a přesvědčivě odůvodnil. Stěžovatel zdůraznil, že střídavá péče mezi rodiči fungovala téměř rok, přičemž nezletilý tento režim bez jakýchkoliv problémů zvládal. Stejně dobře se nezletilý přizpůsobil i režimu, kdy byl v péči matky 10 dnů a v péči otce 4 dny a i současnému režimu, kdy je v péči otce 5 dní. Nezletilý si na danou situaci zvykl vždy velmi dobře. Stěžovatel uvádí, že nezletilý se na pobyt u otce těší a má radost ze společných aktivit. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), který zdůrazňuje, že při rozhodování o střídavé péči o dítě je třeba mít na paměti především zájem nezletilého a že nesouhlas jednoho rodiče se střídavou péčí nemůže být sám o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu na střídavou péči o dítě. Krajský soud se podle stěžovatele nezabýval skutečností, že matka bez reálného podkladu odmítá střídavou výchovu, která navíc fungovala téměř jeden rok, dále odmítá fakt, že by na výchově nezletilého měl participovat stěžovatel a že nezletilý má právo na péči obou rodičů. Nesouhlas matky se střídavou péčí podle stěžovatele nezakládá sám o sobě důvod pro zamítnutí návrhu na střídavou péči o dítě. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud zásadním způsobem zasáhl do jeho práv na rodinný život a rodičovskou péči, když nerespektoval situaci nezletilého, pozici matky a její přístup ke stěžovateli a způsobu výchovy syna. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397) a usnesení sp. zn. III. ÚS 650/14, týkající se střídavé péče.
10. V ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015-1807 stěžovatel namítá, že odvolání matky proti usnesení okresního soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 12 Nc 53/2011-1748, a to včetně dvou doplnění odvolání, mu nebylo nikdy doručeno. Stěžovatel tak neměl možnost se k odvolání matky vyjádřit a navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení, zejm. reagovat na její návrh na změnu prvostupňového rozhodnutí, čímž byla porušena zásada rovnosti stran. Stěžovatel namítá, že krajský soud si nevyžádal odborné vyjádření od dotčených institucí o aktuální rodinné situaci a o průběhu asistovaných setkání otce a syna v Manželské a rodinné poradně v Hradci Králové. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, nepředvídatelně, překvapivě, mimo rozsah projednávané věci u soudu prvního stupně. Krajský soud rozhodl za situace, kdy plán navykacího režimu nebyl u okresního soudu projednáván a ani nebyl účastníky řízení navrhován. Institut navykacího režimu navrhla matka až v rámci svého odvolání. Krajský soud nařízením plánu ročního navykacího režimu zásadně modifikoval rozsudek ve věci samé ze dne 23. 1. 2014, kterým byl upraven široký styk otce a syna, čímž mimořádně zasáhl do vzájemného vztahu otce a syna na zcela nepřiměřenou dobu jednoho roku. Krajský soud stanovil roční plán navykacího režimu bez aktuální znalosti rodinné situace a potřeb nezletilého, bez znalosti názoru opatrovníka nezletilého a otce a jednoznačně proti zájmu nezletilého. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 nemá na zřeteli v první řadě nejlepší zájem nezletilého dítěte.
11. V ústavní stížnosti směřující proti postupu okresního soudu ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011 (viz výše sub 2) stěžovatel namítá, že současný stav, kdy opatrovnické řízení trvá od roku 2011, ve věci nebylo nařízeno jednání téměř rok a půl (od ledna 2014 do počátku července 2015) a po více než 10 měsících (od září 2014 do července 2015) nebyl okresní soud schopen projednat ani jeden návrh otce na výkon rozhodnutí z celkových 24 návrhů, je protiústavním postupem okresního soudu vůči ústavně zaručeným právům stěžovatele, který představuje trvalé ohrožení práv nezletilého a stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že celková délka řízení a průtahy v rozhodování o návrzích ve věci výkonu rozhodnutí, potažmo ve věci samé, velmi negativně zasáhly a zasahují do jeho vztahu s nezletilým. Z popisu skutkového stavu opatrovnického řízení nezletilého je dle názoru stěžovatele zřejmé, že postupem okresního soudu došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Nařízení jednání po téměř roce a půl v opatrovnické věci, v níž navíc po celou tuto dobu probíhaly vážné konflikty mezi rodiči a poměry nezletilého byly silně destabilizovány, nelze považovat za standardní průběh a délku opatrovnického řízení. Rovněž nelze považovat za standardní situaci, kdy okresní soud není 10 měsíců schopen rozhodnout ani o jednom z 24 návrhů na výkon rozhodnutí podaných stěžovatelem, kterému je dlouhodobě bráněno matkou ve styku s nezletilým dítětem. Stěžovatel v této souvislosti konstatuje, že návrh na výkon rozhodnutí je jediným procesním prostředkem, kterým se lze domáhat zajištění výkonu soudního rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení si opakovaně stěžoval na nevhodné jednání předsedkyně senátu, na průtahy v řízení a žádal o nařízení jednání. Opatrovník nezletilého (Městský úřad Černošice) zaslal matce dvě výzvy k dodržování soudem stanoveného styku nezletilého s otcem, ovšem bezvýsledně. Opatrovník se počátkem roku 2015 rovněž vyjádřil k návrhům stěžovatele a uvedl, že uložení pokuty matce by považoval za účelné. Za takové situace je pro stěžovatele nepochopitelné, že okresní soud neprojednal od listopadu 2014 do dnešního dne ani jeden návrh otce na výkon rozhodnutí, jimiž se domáhal uložení pokuty matce za zmařené styky s nezletilým. Stěžovatel namítá, že okresní soud nezajistil za celou dobu soudního řízení výkon práva a jeho dodržování včetně dodržování vlastních soudních rozhodnutí ze strany obou rodičů. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jiným zásahem orgánu veřejné moci, resp. okresního soudu, spočívajícím v nečinnosti a průtazích v řízení popsaných shora bylo porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
12. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
13. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
IV.
14. Ústavní soud nejprve přezkoumal ústavní stížnost směřující proti rozsudku okresního soudu ze dne 19. 12. 2012 č. j. 12 Nc 53/2011-453 a proti navazujícímu rozsudku krajského soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j 24 Co 423/2013-793.
15. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím je včas podaná a splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je proti výše uvedeným rozhodnutím je zjevně neopodstatněná.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za „superrevizní“ instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci „podústavního“ práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
18. V ústavní stížnosti směřující proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel namítá, že hlavním podkladem k rozhodnutí soudů byl znalecký posudek vypracovaný osobou bez dostatečného vzdělání a kvalifikace.
19. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
20. Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani o takový případ v souzené věci nejedná.
21. Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně osoby znalkyně PhDr. Strakové krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitku nedostatku potřebné znalecké odbornosti k podání znaleckého posudku znalkyní PhDr. Strakovou neshledal důvodnou, neboť znalecký posudek byl v této věci zpracován psycholožkou, která je zapsána jako znalkyně v příslušném seznamu znalců pro obor zdravotnictví, odvětví psychologie, tedy má z tohoto pohledu odbornost obecnou, jak ve vztahu k dospělým, tak i ve vztahu k dětem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že znalecký posudek podala soudu znalkyně, která má velmi vysoký stupeň odbornosti, dlouholetou znaleckou praxi ve svém oboru, její závěry v posudku jsou podrobné a i pro odvolací soud přesvědčivé. Z tohoto pohledu tedy tento listinný důkaz, provedený v rámci odvolacího řízení, podle závěru odvolacího soudu odborné závěry znalkyně PhDr. Strakové, které podala v tomto řízení v rámci svého písemného znaleckého posudku, zpracovaného v řízení před soudem prvního stupně, nezpochybnil. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. K námitce stěžovatele ohledně rozsahu znaleckého dokazování krajský soud uvedl, že vzhledem k výše uvedenému závěru ohledně znaleckého posudku znalkyně PhDr. Strakové pak odvolací soud považoval za nadbytečné provádět dokazování revizním znaleckým posudkem, případně výslechem PhDr. Vladimíra Fiedlera, neboť tento listinný důkaz nepřinesl zpochybnění správnosti a úplnosti závěrů znaleckého posudku, zpracovaného na žádost soudu v této věci znalkyní PhDr. Strakovou. O správnosti a úplnosti závěrů této znalkyně neměl ani odvolací soud důvod pochybovat. Pro odvolací soud (stejně jako pro soud prvního stupně) byly tyto závěry znalkyně přesvědčivé a vyargumentované. Tato znalkyně ve svých odborných závěrech na rozdíl od psychologa PhDr. Vladimíra Fiedlera doporučila respektovat při rozhodování o další péči o nezletilého zjištěné stanovisko nezletilého, což bylo soudem prvního stupně učiněno, pokud bylo rozhodnuto o péči nezletilého matkou.
23. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci při provádění dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy neshledal takový extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
24. Znalecký závěr v neprospěch střídané péče, uvedl odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí, vyplývá především z posouzení potřeb nezletilého ve vztahu k tomu, že je dlouhodobě předmětem partnerského konfliktu svých rodičů, kdy jde z jeho strany do jisté míry již o obranu, vedenou snahou co možná nejdříve tento rodičovský spor ukončit a získat stabilní péči, přičemž aktuálně se citově přiklání k matce. I z pohledu nové právní úpravy, uzavřel odvolací soud, je střídavá péče nezletilého dítěte na místě tam, kde to nezletilé dítě potřebuje, nikoliv tam, kde je to zájmem či potřebou jeho rodičů. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
25. Pokud stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o „precedenční“ závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dítěte do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14).
26. Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že „je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou“, nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14).
27. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o svěření nezletilého do výchovy matky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
28. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilým jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
29. Odkazy stěžovatele na v ústavní stížnosti uvedené nálezy a usnesení Ústavního soudu (viz bod 9. tohoto usnesení) neshledal Ústavní soud pro rozhodování v souzené věci případnými.
30. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dítětem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Co se respektování ústavních kautel řádně vedeného procesu týče krajský soud této své povinnosti dostál.
31. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele) a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů.
V.
32. Ve vztahu k ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015-1807 a ústavní stížnosti proti postupu okresního soudu ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011 Ústavní soud dříve, než mohl přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřoval, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejich meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve výše uvedených věcech Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
33. K ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015 - 1807, ve které stěžovatel především namítá, že mu nebylo doručeno odvolání matky proti prvostupňovému usnesení okresního soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 12 Nc 53/2011-1748 a nemohl se tak k odvolání matky vyjádřit a navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení, Ústavní soud uvádí následující.
34. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
35. Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
36. Žaloba pro zmatečnost představuje opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
37. Podle ust. §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle ust. §202 odst. 2 o. s. ř.
38. V ústavní stížnosti stěžovatelem namítaný vadný postup krajského soudu je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel tento opravný prostředek využil.
39. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele - k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015 - 1807 je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
40. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že v řízení před okresním soudem dochází k průtahům v řízení a domáhá se toho, aby Ústavní soud okresnímu soudu zakázal, aby pokračoval v porušování jeho práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny a okresnímu soudu přikázal, aby rozhodl ve věci stěžovatelem podaných návrhů na výkon rozhodnutí a co nejdříve rozhodl ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011.
41. Pokud jde o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 EÚLP), je procesním prostředkem k jeho ochraně právě stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a posléze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a citovaného zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16].
42. Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ust. §174a zákona o soudech a soudcích, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, N 33/64 SbNU 349). Dle ust. §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen „návrh na určení lhůty“). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle §164 o.s.ř.
43. Pokud tedy stěžovatel měl za to, že v předmětném řízení docházelo k průtahům v řízení, mohl podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Z obsahu podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel uvedený procesní prostředek k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti využil.
44. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jelikož stěžovatel výše uvedený procesní prostředek nevyužil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto jde v této části o návrh nepřípustný.
45. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu ze dne 19. 12. 2012 č. j. 12 Nc 53/2011-453, proti rozsudku krajského soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 24 Co 423/2013-793 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl; ústavní stížnost směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015-1807 a ústavní stížnost proti postupu okresního soudu ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011 Ústavní soud podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy nepřípustné.
46. Pokud jde o návrhy stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti proti postupu okresního soudu ve věci sp. zn. 12 Nc 53/2011 a proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2015 č. j. 24 Co 401/2015-1807, neshledal Ústavní soud důvod k jejich vyhovění, a to s ohledem na nepřípustnost těchto návrhů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu