ECLI:CZ:US:2016:2.US.207.16.1
sp. zn. II. ÚS 207/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým LL.M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 5 To 69/2015, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno právo stěžovatele zaručené v čl. 2 odst. 3, čl. 80 a čl. 81 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že podle ustanovení §31 odst. 1 ve spojení s §30 odst. 1 trestního řádu předseda senátu Mgr. Robert Pacovský není vyloučen z projednávání trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2015, v níž stěžovatel vystupoval jako obžalovaný. Stížnost proti tomuto usnesení následně zamítl vrchní soud nyní napadeným usnesením.
3. Porušení svých shora citovaných práv (stejně jako důvodnost podjatosti dotčeného soudce) stěžovatel spatřuje především ve dvou skutečnostech. Za prvé zdůrazňuje, že zde byl dán objektivní důvod podjatosti rozhodujícího soudce, neboť vznikl neakceptovatelný vztah mezi jím zvoleným obhájcem a soudcem; v této souvislosti připomíná, že jeho obhajobu převzal JUDr. Michal Pacovský (strýc dotčeného soudce), který se podrobně seznámil s dotčeným trestním případem a získal množství důvěrných informací potřebných pro poskytnutí účinné obhajoby, které mu byly poskytnuty nejen samotným stěžovatelem, ale současně i jeho předchozími obhájci. Druhý důvod podjatosti pak stěžovatel spatřuje v procesním postupu soudce vůči jeho osobě, který neodpovídá zákonným a ústavním požadavků (zde především rozporuje, že na výzvu inkriminovaného soudce musel předložit materiály chráněné advokátní mlčenlivostí, aniž by se sám mohl s jejich obsahem seznámit a tyto mu byly následně i přes námitky obhájkyně zabaveny).
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, nicméně jedná se o návrh nepřípustný.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2284/14, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měl být vyloučen. Současně je však nutno konstatovat, že bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí jemu nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež jsou i ve vztahu k této námitce stěžovateli k dispozici (zejména odvolání). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť tento má k dispozici další prostředky, jak svá práva hájit.
7. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je proto nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 3309/13, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06). Ostatně, Ústavní soud připomíná, že i v případě stejného stěžovatele byla již odmítnuta ústavní stížnost pro nepřípustnost, kterou rovněž brojil proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno námitce podjatosti vznesené proti stejnému soudci (viz usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2773/14).
8. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravod