ECLI:CZ:US:2016:2.US.2272.16.1
sp. zn. II. ÚS 2272/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Libora Kapalína, zastoupeného Mgr. Ondřejem Ripelem, advokátem, AK se sídlem Na Příkopě 18, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 5. 2016 č. j. 17 C 251/2015-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v řízení o náhradu škody ve výši 4 950 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17 C 251/2015, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody ve výši 4 950 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí. Za nezákonné rozhodnutí stěžovatel označil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 8 EVCm 15/2012-73, vydané v řízení, ve kterém se stěžovatel (v postavení žalobce) domáhal po žalované společnosti SILVERIMMO S. A. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 241 554 Kč. Městský soud v Praze vydal evropský platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor. Městský soud v Praze odpor posoudil jako návrh na přezkum evropského platebního rozkazu ve smyslu čl. 20 bodu 1. písm. a) a b) Nařízení č. 1896/2006 ES a shora označeným rozhodnutím jej odmítl. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na přezkum evropského platebního rozkazu neodmítá, neboť není žádný právní důvod považovat odpor žalované za žádost o jeho přezkum; soud zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4 950 Kč. Městský soud v Praze následně odpor žalované usnesením odmítl jako opožděně podaný.
V řízení o náhradě škody stěžovatel uvedl, že pokud by Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 8 EVCm 15/2012 posoudil odpor žalované hned správně, nevznikla by mu škoda v podobě povinnosti uhradit žalované náklady odvolacího řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobním námitkám stěžovatele nepřisvědčil a žalobu zamítl. Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nemohlo být stěžovatelem označené usnesení Městského soudu v Praze považováno za odpovědnostní titul, neboť k jeho změně došlo v odvolacím řízení, tj. ještě před nabytím právní moci. Obvodní soud pro Prahu 2 dodal, že rozdílnost právních názorů soudů prvního a druhého stupně nemůže vést k odpovědnosti státu za škodu, neboť se jedná o jev, který předpokládá dvojinstanční soudní soustava. Podle obvodního soudu nemohlo být za odpovědnostní titul považováno ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť nebylo podrobeno přezkumu, v rámci něhož by bylo zrušeno nebo změněno.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Obvodnímu soudu pro Prahu 2, že se při svém rozhodování dostatečně nevypořádal s důsledky rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 8 EVCm 15/2012, a výklad soudu při interpretaci příslušných norem zákona č. 82/1998 Sb. označil za přepjatě formální. K podpoře své argumentace odkázal na judikáty Ústavního soudu k deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu, ústavním mezím a kritériím, kterým je třeba při posuzování nároku na náhradu škody dostát, jakož i ke smyslu a účelu samotného zákona č. 82/1998 Sb. se závěrem, že zvláštní zákon nemůže popřít právo ústavně zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. samotný nárok na náhradu škody anulovat nebo negovat.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V projednávané věci je nutno předeslat, že předmětem řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo peněžité plnění v částce 4 950 Kč. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních částek, mezi něž se právě řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud zpravidla odmítal z důvodu jejich zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1293/13 ze dne 26. 2. 2014 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti založené na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces však Ústavní soud zcela nevyloučil; opodstatněnost takového tvrzení však shledal zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, U 43/34 SbNU 421 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95, nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003, N 128/31 SbNU 149, nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, N 59/52 SbNU 583, nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009, N 1/52 SbNU 3, nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010, N 184/58 SbNU 613, nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, N 55/73 SbNU 89, zejména část V.a) . V projednávané věci Ústavní soud žádné extrémní pochybení tohoto charakteru ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 neshledal.
Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny Ústavní soud uvádí, že hmotněprávní předpoklady vzniku nároku na náhradu škody způsobené jednotlivci nezákonným rozhodnutím státu, ani postup, jakým má být nárok uplatněn, nejsou součástí ústavního pořádku. Podmínky vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jsou v souladu s čl. 36 odst. 4 stanoveny zákonem, kterým je zákon č. 82/1998 Sb. Ten v ustanovení §8 odst. 1 stanoví jako první předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu existenci nezákonného rozhodnutí, které se stalo pravomocným a posléze bylo právě pro svoji nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
V projednávané věci je zcela zřejmé, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013, stěžovatelem označené jako nezákonné, nenabylo (a ani nabýt nemohlo) před jeho změnou právní moci. Podmínka zrušení nebo změny pravomocného nezákonného rozhodnutí je však podmínkou zákonem výslovně konstruovanou a je tedy pro řízení o náhradě škody nezbytná. Závěr Obvodního soudu pro Prahu 2, že v takovém případě nemohlo být předmětné rozhodnutí Městského soudu v Praze považováno za odpovědnostní titul, je závěrem proti kterému z ústavněprávního hlediska nemá Ústavní soud žádné výhrady. Ostatně již dříve judikoval, že nezákonným rozhodnutím, které však bylo zrušeno ještě před nabytím právní moci, nemůže zásadně dojít (kromě případů uvedených v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. či v případě průtahů v řízení) k zásahu do právní sféry jednotlivce (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 799/10). Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 tak nelze považovat za svévolné, nepředvídatelné či jiným způsobem porušující základní práva stěžovatele v takové míře, která by i u tzv. bagatelních věcí odůvodňovala přezkum z ústavněprávních hledisek a případně i kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
Na shora uvedeném závěru nemohla nic změnit ani stěžovatelova argumentace za použití odkazů na judikáty Ústavního soudu, neboť jejich základní výkladové linie nebyly v projednávané věci nikterak zpochybněny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu