ECLI:CZ:US:2016:2.US.2339.16.1
sp. zn. II. ÚS 2339/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Fenclové, zastoupené Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 1879/2016-151, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2015, č. j. 35 Co 314/2015-169, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 18. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností výslovně domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka svoji argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, vyplývá, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala - zjednodušeně řečeno - určení neplatnosti smlouvy, kterou prodala v napadených rozhodnutích blíže specifikovaný byt.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 6. 1. 2014, č. j. 19 C 97/2012-103, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2015, č. j. 19 C 97/2012-155, rozhodl tak, že předmětné řízení ve věci zastavil podle §106 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl k návrhu žalovaného, který v souvislosti s prvním úkonem ve věci a s odkazem na sjednanou rozhodčí doložku vznesl námitku nedostatku pravomoci soudu projednat a rozhodnout předmětnou věc, neboť strany se výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které z kupní smlouvy vzniknou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že prvostupňové usnesení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V závěru svého usnesení stěžovatelku rovněž poučil o možnosti podat proti tomuto usnesení dovolání.
4. Vedle toho Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2013, č. j. 34 C 3/2013-90, odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu osobnosti, když zároveň nepřipustil její zastoupení obecným zmocněncem a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2015, č. j. 3 Co 192/2013-105, usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedené usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dne 10. 3. 2016 vlastnoručně sepsaným dovoláním. Soud prvního stupně proto stěžovatelku usnesením ze dne 29. 3. 2016, č. j. 34 C 3/2013-147, vyzval, aby nejpozději do uplynutí lhůty k podání dovolání doručila soudu advokátem sepsané řádné dovolání s poučením, že pokud tak neučiní, dovolací soud řízení zastaví. Usnesení ze dne 29. 3. 2016 bylo stěžovatelce doručeno 8. 4. 2016, nedostatek povinného zastoupení však ve stanovené lhůtě nebyl odstraněn. Proto Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolací řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadáno usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud totiž ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 303/16 ze dne 24. 2. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://www.nalus.usoud.cz/), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Ústavní stížnost - má-li býti přípustná - proto musí směřovat právě proti onomu rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy. V projednávané věci však stěžovatelka proti nyní napadenému usnesení městského soudu dovolání nepodala (resp. opak v ústavní stížnosti netvrdí a žádné eventuální rozhodnutí Nejvyššího soudu neoznačuje). S přihlédnutím k uvedenému proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud dále konstatuje (jde-li o v záhlaví cit. usnesení Nejvyššího soudu pocházející z jiného řízení), že ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Stěžovatelka se totiž proti důvodům, na nichž je usnesení Nejvyššího soudu postaveno - tedy na nedostatku právního zastoupení v dovolacím řízení - prakticky vůbec nevymezuje a ani Ústavní soud žádnou zjevnou diskrepanci ústavněprávního charakteru nenašel.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu