ECLI:CZ:US:2016:2.US.2353.16.1
sp. zn. II. ÚS 2353/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 30 Cdo 4579/2015-75, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 13 Co 182/2015-63, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 18. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho práva na respektování obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a bylo mu odepřeno právo na účinné právní prostředky k ochraně jeho základních práv dle čl. 6 Úmluvy ve spojení s čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 10 C 143/2013-49, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení náhrady škody ve výši 2.000 Kč za jeden den počínaje dnem 30. 3. 2012 do doby, než bude zjednána náprava, anebo alternativně částku 2.500.000 Kč a zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2.000 Kč za každý den počínaje dnem 30. 3. 2010 do doby, než bude vniklý stav a jeho následky odstraněny (výrok I). Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náklady řízení (výrok II). Nalézací soud rozhodoval o žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která stěžovateli měla vzniknout nečinností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 a Městského státního zastupitelství v Praze, u nichž stěžovatel žádal prošetřit záležitost týkající se překrytí oken jeho bytu jinými okny a rozbití okenní tabule, čímž prý bylo zničeno jeho obydlí. Jak obvodní státní zastupitelství, tak městské státní zastupitelství přitom stěžovateli oznámily, že ochranu jeho právům nemohou poskytnout. Stěžovatel v reakci státních zastupitelství spatřoval nesprávný úřední postup podle citovaného zákona. Státní zastupitelství však podle názoru obvodního soudu nejsou přezkumným orgánem ve stavebním řízení a nepřezkoumávají ani rozhodování shromáždění společenství vlastníků jednotek, jehož je stěžovatel členem, a které právě o instalaci nových oken rozhodlo. Státní zastupitelství tedy neměla možnost přijmout opatření, kterých se stěžovatel ve svých podáních domáhal. V postupu státního zastupitelství tak podle obvodního soudu nelze spatřovat nesprávný úřední postup, když pouhá nespokojenost stěžovatele s vyřízením jeho podání nesprávný úřední postup nezakládá. V daném případě proto nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu a proto se obvodní soud již nezabýval vznikem škody a nemajetkové újmy ani existencí případné příčinné souvislosti.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení je změnil tak, že na náhradu nemá nárok žádný z účastníků řízení, když žádnému z účastníků nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se totiž zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že státní zastupitelství se žádného nesprávného úředního postupu nedopustila. Jak obvodní státní zastupitelství, tak městské státní zastupitelství na podání stěžovatele řádně reagovalo, jeho žádosti vyřídilo v souladu se zákonem a o svém postupu stěžovatele informovalo. Skutečnost, že stěžovatel nebyl spokojen vyřízením jeho žádostí, nesprávný úřední postup nezakládá. Za této situace soud postupoval správně, když žalobu zamítl, aniž se zabýval tím, zda jsou splněny ostatní předpoklady odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
4. Stěžovatel se shora uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Zásahy do jeho práva na respektování obydlí a práva na pokojné užívání majetku prý totiž sice byly provedeny v souladu s pravomocnými rozhodnutími orgánů státní správy, nicméně nebylo vedeno žádné řízení, jehož by se stěžovatel mohl zúčastnit a v němž by měl účinný opravný prostředek, jímž by mohl proti tomuto rozhodnutí vznést námitky. Tato skutečnost ve spojení s nečinností státních zastupitelství, jež byla o věci informována, a přesto neučinila žádná opatření k ochraně práv stěžovatele, nesmí být tolerována. Stěžovateli by přitom podle jeho přesvědčení žádná újma nevznikla, kdyby činnost stavebního úřadu odpovídala zákonu a kdyby státní zastupitelství po seznámení se se stěžovatelovým případem nezůstala nečinná. Závazek státu zajišťovat základní práva tak v případě stěžovatele nebyl naplněn. To však odporuje zásadám vyjádřeným například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301) nebo východiskům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud totiž soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. V prvé řadě je nutné poznamenat, že stěžovatelova argumentace je vedena dosti obecně a neaplikuje závěry citované judikatury Ústavního soudu dostatečně důsledně.
8. Stěžovatel totiž ústavní stížností napadá až rozhodnutí, jež s postupem orgánů činných v trestním řízení již přímo nesouvisejí. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, tak z povahy věci nemohou najít uplatnění východiska, jež Ústavní soud formuloval k efektivnímu trestnímu řízení. Navíc, jak plyne ze stěžovatelem citované nálezové judikatury, efektivní práci orgánů činných v trestním řízení nelze poměřovat samotným výsledkem, ale použitými prostředky. Vzhledem k okolnostem právě projednávaného případu byly přitom prostředky, jež zvolila obě státní zastupitelství, respektive Policie České republiky, dostatečné. Případný zásah Ústavního soudu se v těchto případech omezuje jen na zcela mimořádné situace, se závažnými a trvalými následky pro případného poškozeného. Žádná přesvědčivá tvrzení však stěžovatel v tomto ohledu v ústavní stížnosti nepřináší. Proto i sekundární závěr soudů, jež vydaly právě přezkoumávaná rozhodnutí, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, je z pohledu Ústavního soudu zcela akceptovatelný.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu