ECLI:CZ:US:2016:2.US.2381.16.1
sp. zn. II. ÚS 2381/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Maléře, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 218/2016-59 ze dne 7. 6. 2016 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 19020/2016-42 ze dne 23. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16029/2016 ze dne 24. 2. 2016 vzat do vazby. Dne 6. 5. 2016 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě k Okresnímu soudu v Ostravě návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě. S ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 dospěl Okresní soud v Ostravě k závěru, že jsou zde pochybnosti o určení místní příslušnosti a postupem podle §24 odst. 1 trestního řádu věc předložil Krajskému soudu v Ostravě.
Usnesením č. j. 3 Nt 3/2016-19 ze dne 16. 5. 2016 Krajský soud v Ostravě rozhodl, že příslušným k projednání věci je Okresní soud v Ostravě. Jak krajský soud vysvětlil, předmětným nálezem Ústavního soudu nebylo dotčeno ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu, podle něhož soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1 předmětného ustanovení, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení. Jelikož po zahájení úkonů trestního řízení byly Okresním soudem v Ostravě činěny úkony na základě návrhu krajského státního zastupitelství již v roce 2005 a následně i po zahájení trestního stíhání v roce 2016, včetně ustanovení obhájců a rozhodnutí o vzetí obou obviněných do vazby, je tento soud podle §26 odst. 2 trestního řádu příslušný i k provádění dalších úkonů v přípravném řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením poté Okresní soud rozhodl tak, že se stěžovatel (jakož i další obviněný) ponechává ve vazbě z vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu. Podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a contrario, se nepřijal stěžovatelův písemný slib.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, kterou staví na jediné námitce, a sice na místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě. Tu dovozuje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Podle stěžovatele ústavně konformním výkladem §26 trestního řádu je nutno dospět k závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti a určit ji podle kritérií stanovených v §18 trestního řádu.
Stěžovatel je přesvědčen, že o dalším trvání vazby měl rozhodovat Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, neboť v obvodu tohoto soudu došlo ke spáchání trestného činu. Takový výklad podle stěžovatele odpovídá i interpretaci výše uvedeného nálezu Ústavního soudu Nejvyšším státním zastupitelstvím, podle něhož ve věcech, v nichž již byla založena příslušnost okresního soudu ve smyslu §26 odst. 1 a 2 trestního řádu, se pro návrhy podávané po datu vyhlášení nálezu nově stanoví příslušnost okresního soudu podle hledisek §18 trestního řádu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoli je ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě přípustným prostředkem ochrany práv, nelze přehlédnout, že stěžovatelova ústavní stížnost je postavena výhradně na námitce místní nepříslušnosti ve věci rozhodujícího soudu. Ústavní soud se přitom touto námitkou nemohl z dále uvedených důvodů zabývat.
O místní příslušnosti bylo pro okresní soud závazně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Nt 3/2016-19 ze dne 16. 5. 2016. Ačkoli Ústavní soud ustáleně a dlouhodobě proti rozhodnutí o příslušnosti soudu připouští podání ústavní stížnosti, stěžovatel této možnosti nevyužil. Okresní soud v Ostravě následně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, proti čemuž se sice stěžovatel bránil stížností, ovšem místní nepříslušnost soudu v ní vůbec nenamítal. Námitku místní nepříslušnosti tedy stěžovatel poprvé uplatnil až v nyní projednávané ústavní stížnosti, přestože tak mohl učinit již dříve.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. V souladu s tím Ústavní soud většinou nezasahuje do probíhajících řízení a v některých případech odmítá ústavní stížnosti mířící proti dílčím procesním rozhodnutím jako předčasná. Za "konečná" rozhodnutí, proti kterým lze brojit ústavní stížností, nicméně ustálená judikatura Ústavního soudu považuje i rozhodování nadřízených soudů o místní či věcné příslušnosti. Ústavní stížnosti napadající tato rozhodnutí Ústavní soud dlouhodobě připouští a věcně projednává, a to jak ve věcech občanskoprávních (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 727/11 ze dne 13. 12. 2011 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2483/15 ze dne 8. 12. 2015; srov. i body 17 až 20 nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010, v nichž se Ústavní soud výslovně zabývá otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení v daném případě věcné příslušnosti), tak ve věcech trestních (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 6/15 ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1646/12 ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1063/12 ze dne 7. 8. 2012 či sp. zn. II. ÚS 1650/07 ze dne 26. 7. 2007). Z možnosti podat ústavní stížnost přímo proti procesnímu rozhodnutí o příslušnosti plyne, že stěžovatel stejnou námitku nemůže uplatnit později, tedy jako námitku v ústavní stížnosti proti samotnému rozhodnutí soudu, který je podle stěžovatele místně či věcně nepříslušný (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3292/14 ze dne 7. 7. 2015).
Stěžovatel v projednávané věci ani nemůže argumentovat, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o místní příslušnosti nepodal, neboť měl v úmyslu se proti tomuto tvrzenému zásahu dále bránit v rámci probíhajícího trestního řízení (a ústavní stížnost tak považoval za předčasnou). Jak totiž vyplývá z přiložených rozhodnutí a vyžádané kopie stížnosti, kterou stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí, stěžovatel námitku místní nepříslušnosti v této stížnosti vůbec nevznesl. I z tohoto pohledu tedy nebyla předmětná námitka uplatněna včas.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu