ECLI:CZ:US:2015:4.US.3292.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3292/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Kateřiny Krejčířové, zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ č. j. 216 EXE 5323/2012-46 ze dne 14. 2. 2012, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 330/2012-164 ze dne 30. 4. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2266/2014-276 ze dne 23. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením č. j. 216 EXE 5323/2012-46 ze dne 14. 2. 2012 Okresní soud Praha - západ nařídil na návrh oprávněné, společnosti FRYMIS, a. s., IČ: 61974722, podle vykonatelného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 98/2007-2092 ze dne 30. 8. 2010 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 47.835.000,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného - Ing. Radovana Krejčíře (výrok I.). Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Alena Blažková, Ph.D., Exekutorský úřad Brno - město (výrok II.).
Rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil Krajský soud v Praze usnesením č. j. 17 Co 330/2012-164 ze dne 30. 4. 2013, vydaným k odvolání manželky povinného (v řízení před Ústavním soudem dále jen "stěžovatelka").
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný i stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 30 Cdo 2266/2014-276 ze dne 23. 7. 2014. Nejvyšší soud nepovažoval dovolateli namítané nesprávné právní posouzení týkající se podmínek řízení, resp. místní příslušnosti soudu za otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci (v daném případě nařízení exekuce) ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "o. s. ř."), nýbrž za otázku případné existence či neexistence vady řízení, která nemá za následek přípustnost dovolání.
Pro úplnost je nutno doplnit, že exekuční řízení bylo původně zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 2, který však usnesením č. j. 33 EXE 2621/2011-41 ze dne 17. 1. 2012 vyslovil svoji místní nepříslušnost k nařízení exekuce a věc postoupil Okresnímu soudu Praha - západ. Uvedené rozhodnutí soud založil na tom, že povinný je sice hlášen k trvalému pobytu na adrese X1, nicméně na této adrese se nezdržuje, naopak je obecně známo, že povinný uprchl z České republiky a trvale bydlí v Jihoafrické republice. Místně příslušným je v případě absence bydliště povinného na území České republiky soud, v jehož obvodu má povinný majetek. V dané věci oprávněná doložila, že povinný je vlastníkem nemovitosti nacházející se na adrese X2, tj. v obvodu Okresního soudu Praha - západ.
Otázkou místní příslušnosti se na podkladě odvolání povinného následně zabýval Městský soud v Praze, jenž usnesením č. j. 11 Co 478/2012-103 ze dne 4. 1. 2013 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil.
Dle informací Ústavního soudu podal povinný proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
V předloženém stížnostním návrhu stěžovatelka brojila proti rozhodnutím obecných soudů o nařízení exekuce, jimž vytkla, že nerespektovaly zásady týkající se principu zákonného soudce, vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2853/07, sp. zn. III. ÚS 232/95 a sp. zn. II. ÚS 1191/08, a nesprávně právně posoudily otázku místní příslušnosti, resp. místní nepříslušnosti Okresního soudu Praha - západ pro nařízení exekuce, čímž zasáhly do jejích ústavně garantovaných práv a svobod. Stěžovatelka v prvé řadě vyjádřila nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který považoval otázku místní příslušnosti za pravomocně vyřešenou, a to s odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 478/2012-103 ze dne 4. 1. 2013. Podle stěžovatelky tato otázka nemohla být pro odvolací soud "pravomocně vyřešena", neboť v době rozhodování soudu prvního stupně o nařízení exekuce ještě nebylo dle §105 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto Městským soudem v Praze o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 o místní nepříslušnosti, což znamená, že Okresní soud Praha - západ se měl v této věci sám zabývat otázkou místní příslušnosti, resp. Krajský soud v Praze tak měl učinit na základě vznesené námitky stěžovatelky. V navazující části ústavní stížnosti stěžovatelka předložila argumenty na podporu svého tvrzení, podle něhož místně příslušným pro rozhodování ve věci je Obvodní soud pro Prahu 2. Vyslovila názor, že příslušnost jmenovaného soudu zakládají obě kritéria zakotvená v ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jelikož v obvodu tohoto soudu má povinný nejen bydliště, ale nachází se zde rovněž jeho majetek - většinový podíl v obchodní společnosti, k jehož zjištění mimochodem obecné soudy neprovedly řádné šetření. V souladu s exekučním řádem, má-li povinný majetek v obvodu více soudů, je příslušný soud, kterému byla jako prvnímu doručena žádost exekutora o udělení pověření k provedení exekuce. V tomto případě k tomu došlo právě u Obvodního soudu pro Prahu 2.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítla, že porušil její právo domáhat se stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí svým formalistickým přístupem odepřel možnost využití mimořádného opravného prostředku a tím zamezil přístup k soudu. Dovolací soud totiž nesprávně aplikoval ustanovení §241a, ve spojení s §237 o. s. ř., v důsledku čehož se odmítl zabývat právním posouzením dovolateli vznesené procesně právní otázky výkladu norem upravujících místní příslušnost exekučního soudu, která, přestože se netýká bezprostředně předmětu řízení, představuje řádný dovolací důvod.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem je nutno konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci ovšem neshledal.
Hlavní stěžovatelčina námitka je především ovlivněna nesprávným právním náhledem na povinnost obecných soudů zkoumat svou místní příslušnost. Z ustanovení §105 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že soud, kterému byla věc postoupena, může otázku místní příslušnosti, pokud nebyla již vyřešena v odvolacím řízení, sám znovu posoudit. Nejedná se o povinnost, nýbrž o oprávnění soudu, který s posouzením místní příslušnosti postupujícím soudem nesouhlasí, obrátit se s žádostí o přezkoumání nesouhlasu s postoupením k svému nadřízenému soudu. V projednávaném případě však Okresní soud Praha - západ bezprostředně po postoupení věci přikročil k nařízení exekuce, čímž dal jednoznačně najevo, že se s názorem Obvodního soudu pro Prahu 2 na otázku místní příslušnosti ztotožňuje. Za dané situace soud prvního stupně neměl tedy důvod postupovat způsobem předpokládaným v ustanovení §105 odst. 3 o. s. ř. V době rozhodování Krajského soudu v Praze byla pak otázka místní příslušnosti pravomocně vyřešena usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 478/2012-103 ze dne 4. 1. 2013, přičemž takto závazně založenou příslušnost odvolací soud již nemohl zkoumat. Odlišný postup soudu, kterého se domáhá stěžovatelka, by naopak vedl k porušení čl. 38 odst. l Listiny [srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 251/95 ze dne 15. 2. 1996 (N 11/5 SbNU 75)].
Co se týče argumentace stěžovatelky poukazující na nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu Praha - západ k nařízení exekuce, touto se zabývaly obecné soudy v samostatně vedeném řízení. Z něj vzešlá rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, což vylučuje, aby danou část námitek Ústavní soud učinil předmětem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud konečně nesdílí výhrady stěžovatelky vůči postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013). Dlužno připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně objasnil, proč nepovažoval dovolateli (stěžovatelkou a jejím manželem) vymezenou procesní otázku za přípustný dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §237 o. s. ř., když poukázal na to, že nešlo o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení merita věci. Uvedené právní závěry dovolacího soudu lze z ústavněprávního hlediska plně akceptovat. Nesouhlas stěžovatelky s právním hodnocením, které provedl dovolací soud, je veden výlučně v rovině podústavního práva, přičemž samotný nesouhlas stěžovatelky nepostačuje k vyslovení závěru o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu