ECLI:CZ:US:2016:2.US.2423.16.1
sp. zn. II. ÚS 2423/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Illéšové, zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem Nákladní 3002/2, 746 01 Opava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2016, č. j. 71 Co 81/2016-98, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na odškodnění za nezákonné rozhodnutí podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. dubna 2016, č. j. 71 Co 81/2016-98, změnil původně vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 50.000 Kč jakožto náhrady škody za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí (nezákonné exekuce), zamítl. Odvolací soud sice ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o nařízení exekuce a taktéž, že je dán nárok na odškodnění žalobkyně, avšak s ohledem na malou intenzitu tohoto zásahu do osobnostní sféry žalobkyně se nejeví jako přiměřené poskytnutí zadostiučinění v penězích, nýbrž postačuje pouhé konstatování porušení práva ze strany žalovaného, kteréžto žalovaný učinil v rámci předběžného projednání nároku ve smyslu §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Odvolací soud vyšel z toho, že v rámci exekuce byla vymáhána částka ve výši 5.042,50 Kč, která představovala náklady pohřbu otce stěžovatelky, jež za ni uhradila třetí osoba. Nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že byla vystavena zvýšené míře stresu a s tím spojené psychické zátěži, když k těmto tvrzením nebyla schopna sdělit jakékoliv konkrétní skutečnosti. Odvolací soud připustil, že exekuční řízení je způsobilé negativně zasáhnout do osobnostní sféry poškozené, avšak pokud je požadováno peněžité zadostiučinění, musí být okolnosti rozhodné pro posouzení intenzity negativního dopadu ze strany žalobkyně tvrzeny a prokázány tak, aby bylo možno posoudit jejich dopad do stanovení formy a výše odškodnění. V daném případ byla tato intenzita nízká i proto, že exekucí dotčené pozemky žalobkyně sama neužívala, nýbrž byly pronajaty a žalobkyně jako podílová spoluvlastnice z nich měla příjem z pronájmu. Sice s těmito pozemky nemohla nakládat, avšak nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně jakkoliv usilovala o zrušení podílového spoluvlastnictví.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který dle jejího názoru zcela nesprávně posoudil intenzitu nemajetkové újmy. Odvolací soud přehlédl skutečnost, že přímým důsledkem každé exekuce je zásadní omezení majetkových práv povinného, který je současně po dobu trvání exekuce vystaven riziku, že jeho majetek bude exekučně postižen. Za nepřijatelnou považuje úvahu odvolacího soudu, který ze skutečnosti, že jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, dovodil, že je nemajetná a tudíž se nemusí obávat, že její majetek bude exekučně postižen. Rovněž nesouhlasí s bagatelizací svých tvrzení ohledně prožitého stresu a psychické zátěže. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval nepřiměřeně formalisticky a opomněl, že základním účelem soudního řízení je v daném případě dosažení spravedlivé satisfakce za nezákonný postup státu vůči ní.
4. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2394/15, kterým byl zrušen rozsudek vydaným týmž senátem Krajského soudu v Ostravě a který řešil obdobou situaci, kdy Krajský soud v Ostravě nepřiznal náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Na nosné důvody obsažené v tomto nálezu stěžovatelka poukazuje s tím, že jsou podle jejího názoru aplikovatelné i na stávající věc. Nespatřuje žádný rozdíl mezi trestním stíháním a exekučním řízením, když v obou případech je důsledkem negativní zásah do osobnostní sféry jednotlivce.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu.
6. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). V něm vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. A jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje §31a odst. 2 a 3 zákona o odpovědnosti státu. Jak však Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, posouzení relevantních zákonných hledisek je primárně otázkou podústavního práva. K ní je povolán v první řadě příslušný správní úřad (v daném případě Ministerstvo spravedlnosti), jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení ze dne 23. května 2013 sp. zn. II. ÚS 5/13 nebo usnesení ze dne 20. října 2014 sp. zn. I. ÚS 958/14).
7. Relevantní zákonná úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění nemusí být vždy přiznáno v penězích a ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď pouze konstatovaly porušení práva, anebo nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Podle přesvědčení Ústavního soudu odvolací soud této úloze v posuzovaném případě dostál. Jeho závěry, rekapitulované shora, odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani extrémně nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění. Ústavní soud shledává, že odvolací soud postupoval v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil.
8. Ústavní soud nepovažuje za případný poukaz stěžovatelky na výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2394/15. V případě v něm projednávaném se jednalo o nemateriální újmu za nezákonné trestní stíhání, které však představuje daleko větší negativní zásah do osobnostní sféry takto postižené osoby, než nezákonná exekuce, která se navíc týkala, jak poměrně podrobně vysvětlil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, v podstatě pouze majetku, s nímž stejně stěžovatelka nehodlala jakkoliv nakládat. Třebaže Ústavní soud nevylučuje i v případě nezákonné exekuce možnost poskytnutí finančního zadostiučinění, musí se jednat s ohledem na okolnosti případu o zásah větší intenzity než ve stávajícím případě. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že exekucí vymáhaná částka představovala náklady na vypravení pohřbu otce stěžovatelky, které za ni uhradila třetí osoba (oprávněný v rámci nezákonné exekuce) a přestože soudem schválená dědická dohoda, na jejímž základě byla exekuce nařízena, nepředstavovala pro oprávněného při vymáhání dlužné částky řádný exekuční titul, stěžovatelka si musela být vědoma, že je její povinností tyto vynaložené náklady uhradit.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu