ECLI:CZ:US:2016:2.US.2476.16.1
sp. zn. II. ÚS 2476/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 8. 2013, č. j. 23 T 166/2013-1973, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 4 To 6/2014-2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 4 Tdo 434/2016-34, za účasti Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla uznána vinnou zločinem zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byla podle ustanovení §206 odst. 4 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a podle ustanovení §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu jí byla současně uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným.
2. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly (stručně vyjádřeno) k závěru, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že stěžovatelka svým protiprávním zaviněným jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry, přičemž příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, správně právně kvalifikován a také uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Dovolací soud ve svém rozhodnutí odmítl námitky stěžovatelky stran porušení práva na obhajobu, nerespektování zásady zákazu reformace in peius ze strany odvolacího soudu či pochybení při čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení.
3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení práva na obhajobu spočívající v nerespektování ustanovení §38 trestního řádu. Dle jejího názoru totiž okresní soud pochybil, když ji spolu s usnesením o zahájení trestního stíhání vůbec nepoučil o nutné obhajobě a o možnosti, aby si obhájce sama zvolila, nýbrž jí obhájce přímo ustanovil. V této souvislosti zdůrazňuje, že pokud je obviněnému, který je už samotným obdržením usnesení o zahájení trestního stíhání vystaven poměrně značnému psychickému tlaku, obhájce přímo ustanoven, aniž by si ho mohl zvolit, má to pro něj zcela zásadní význam. Proto soudí, že pokud byla v počátku trestního řízení zastupována ustanoveným (a ne zvoleným) obhájcem, jednalo se o nikoliv nepodstatné porušení jejího práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Další zásah do svých práv stěžovatelka spatřuje v nerespektování zásady zákazu reformationis in peius odvolacím soudem. Tohoto pochybení se měl krajský soud dopustit tím, že po zrušení prvoinstančního rozhodnutí ve svém novém rozhodnutí uložil odsouzené totožný trest jako soud prvého stupně, ačkoliv přisvědčil námitce odsouzené, že u jednoho skutku nebyla vina nade vší pochybnost prokázána, přičemž ohledně tohoto skutku věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvého stupně. Odvolací soud tak uložil shodný trest, ačkoliv ukládal trest za menší rozsah prokázané trestné činnosti, tj. de facto uložil trest přísnější. Porušení svých práv pak stěžovatelka spatřuje také v chybném přečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení jednoho ze svědků, neboť tímto postupem byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení. Stěžovatelka sice uznává, že do protokolu souhlasila s jeho čtením, zároveň však uvádí, že pokud posléze zpochybňovala pravdivost vyjádření osoby podávající vysvětlení, neměl soud k jejímu předchozímu vyjádření přihlédnout.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení jejího práva na obhajobu, připomíná Ústavní soud, že toto právo považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně i v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana dle čl. 1 Ústavy České republiky [viz za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43); všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Právo obviněného (obžalovaného) hájit se sám nebo prostřednictvím jím zvoleného obhájce (viz čl. 40 odst. 3 Listiny) lze přitom chápat jako právo speciální k obecnému právu na právní pomoc zakotvenému v čl. 37 odst. 2 Listiny, přičemž zajištěním pomoci právního experta je fakticky realizováno právo na rovné postavení v řízení (srov. Wagnerová a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 817). Ostatně účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v liberálním právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu, přičemž jak již dříve konstatoval Ústavní soud, obhájci zde mají jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo a samotní advokáti tak jsou důležitými aktéry systému vlády práva [nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)].
7. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že ne každé porušení podústavního práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další), přičemž jak vyplývá z nyní napadených rozhodnutí, uvedené nastalo též v případu stěžovatelky. Obecné soudy totiž již v nyní napadených rozhodnutích (viz s. 22-23 rozsudku krajského soudu a s. 17-18 usnesení dovolacího soudu) dospěly k závěru, že ustanovením obhájce stěžovatelky byl skutečně porušen zákon (konkrétně ustanovení §38 trestního řádu), neboť jí nebyla dána možnost, aby si nejprve obhájce případně zvolila sama. Zároveň však zdůraznily, že stěžovatelka si mohla kdykoliv v dalším průběhu trestního řízení zvolit jiného obhájce dle své vlastní vůle, o čemž byla policejním orgánem poučena přinejmenším před svými výslechy v procesním postavení obviněné a také v rámci hlavního líčení konaného dne 27. 8. 2013, kdy k dotazu soudu výslovně uvedla, že si "jiného obhájce volit nehodlá". Jiného obhájce si pak zvolila až v době po vyhlášení napadeného rozsudku okresního soudu. Ústavní soud se přitom plně ztotožňuje se závěry obecných soudů, že v tomto postupu nelze spatřovat natolik flagrantní zásah do práva na obhajobu stěžovatelky, že by byl nezbytný jeho derogační zásah. Pro naplnění základní podstaty tohoto práva totiž bylo klíčové, že stěžovatelka byla zastoupena a není pochyb ani v tom směru, že disponovala možností kdykoliv přistoupit ke změně svého obhájce. Pokud tak neučinila, nemůže se nyní dovolávat porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu, kdy navíc Ústavní soud připomíná, že v rámci odvolacího a dovolacího řízení již byla zastoupena obhájcem, kterého si sama zvolila.
8. Pokud se pak jedná o další námitky stěžovatelky, musí Ústavní soud konstatovat, že ty představují polemiku s vyřčenými právními (resp. skutkovými) závěry obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu - jak se podává shora - však není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností a také k přehodnocování jednotlivých provedených důkazů.
9. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádná porušení základních práv a svobod stěžovatelky neshledal, neboť právní závěry obecných soudů se nevyznačují libovůlí, naopak napadeným rozhodnutím neschází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s ústavně chráněným účelem, a tato rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem, kdy obecné soudy především přesvědčivě uvedly, na základě jakých skutečnostní dospěly k vyřčeným právním závěrům. Pokud jde o stěžovatelkou namítané porušení zásady zákazu reformace in peius ze strany odvolacího soudu, musí Ústavní soud připomenout, že touto námitkou se zabýval již dovolací soud (viz s. 18-19 napadeného usnesení), který dospěl k závěru, že uložený trest plně odpovídá všem zákonným kritériím pro jeho ukládání a je proto zřejmé, že k porušení zásady zákazu reformace in peius v předmětné věci nedošlo. Ústavní soud se s jeho závěry v tomto směru ztotožňuje a na jeho rozhodnutí proto pro stručnost v plné míře odkazuje. Stejně tak nyní rozhodující senát nenašel jakýkoliv důvod odchýlit se od závěrů obecných soudů stran hodnocení přípustnosti čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení (viz s. 22-23 rozsudku krajského soudu a s. 20 usnesení dovolacího soudu), který, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, byl čten až poté, co si soud zjistil souhlasné stanovisko stěžovatelky, přičemž tímto postupem zajisté nemohlo dojít k zásahu do jí chráněného práva na spravedlivý proces.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť tato rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu