ECLI:CZ:US:2016:2.US.2492.16.1
sp. zn. II. ÚS 2492/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Doudy a stěžovatelky Jiřiny Doudové, zastoupených JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 610/2016-110, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 30 Co 316/2015-96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2015, č. j. 25 C 50/2015-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 3 odst. 3 a v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, které nevyhověly jejich žalobě na náhradu škody vzniklé stěžovatelům jako poškozeným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 204/2006, kdy tyto orgány se stěžovateli nejednaly řádně jako s poškozenými, a o jejich nároku nerozhodly, ač se stěžovatelé s nárokem na náhradu škody připojili. Stěžovatelé mají za to, že soudy zcela nesprávně s úmyslem podepřít svůj právní názor, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, právně hodnotily zjištěný skutkový stav tak, že žalovaná Česká republika (dále jen "žalovaná") neporušila svou zákonnou (§46 tr. řádu) povinnost poučit poškozené o jejich právech a poskytnout jim možnost jejich uplatnění. Tím se dostalo právní hodnocení věci obecnými soudy do extrémního rozporu se zjištěným skutkovým stavem, když bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná stěžovatele jako poškozené o jejich právech nepoučila, a neumožnila jim tato práva uplatnit.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 C 20/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 25 C 50/2015-80 zamítl žalobu stěžovatelů o zaplacení částky 5 721 415 Kč s příslušenstvím a uložil jim zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 30 Co 316/2015-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnili již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
7. Soudy obou stupňů v projednávané věci dovodily, že stěžovatelé v rámci trestního oznámení nárok na náhradu škody řádně neuplatnili. Stěžovatel se sice později v rámci dalšího trestního oznámení ústně do protokolu s nárokem na náhradu škody připojil, avšak jen obecně, aniž by škodu jakkoliv blíže konkretizoval. Neučinil tak ani následně, ačkoliv byl poučen o veškerých právech poškozeného v trestním řízení, včetně toho, že z jeho návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Soudy proto neshledaly, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, krom toho by tvrzená škoda mohla vzniknout stěžovatelům pouze v důsledku rozhodnutí (trestního příkazu ze dne 22. 11. 2006, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2006), jímž o jejich nároku na náhradu škody nebylo rozhodnuto, toto rozhodnutí však ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebylo pro nezákonnost zrušeno. I tak by ale byl nárok stěžovatelů vůči žalované, která vznesla námitku promlčení, podle §32 odst. 1 tohoto zákona promlčen, když o případném nesprávném úředním postupu se stěžovatelé dozvěděli nejpozději dne 3. 5. 2007 z přípisu státní zástupkyně, která je k žádosti jejich právního zástupce informovala o tom, že v trestním řízení jim náhrada škody nebyla přiznána. Konec tříleté promlčecí doby tak připadl na 3. 5. 2010, přičemž stěžovatelé svůj nárok uplatnili u žalované až dopisem ze dne 5. 8. 2012. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelů dovodil, že jejich polemika se skutkovými zjištěními soudů o obsahu trestních oznámení a poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení přípustnost dovolání založit nemůže (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
8. Ústavní soud si pro ověření skutečností, na nichž stavěly své závěry soudy, vyžádal spis Okresního soudu v Mostě sp. zn. 6 T 204/2006, z něhož zjistil, že dne 10. 1 2005 byl se stěžovatelem Policií České republiky, obvodní oddělení Litvínov, sepsán protokol o trestním oznámení č. j. ORMO-3677-1/LIT-TČ-2004, v němž se stěžovatel připojil k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody. Téhož dne bylo se stěžovatelem sepsáno "Poučení poškozeného v trestním řízení" (založené ve spisu na č. l. 45) ve kterém se uvádí: "Podle §43 odst. 3 tr. ř. pokud máte podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež vám byla trestným činem způsobena, jste oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z vašeho návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši nárok na náhradu škody uplatňujete."
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že považuje závěr soudů o tom, že stěžovatel byl řádně poučen o veškerých právech poškozeného v trestním řízení (když stěžovatelka se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody nepřipojila) za ústavně souladný a mající oporu v provedeném dokazování. Od toho se pak logicky odvíjí závěr, že ani rozhodnutí soudů, které neshledaly v postupu žalované nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, nevybočuje z mezí ústavnosti. Stejně tak nelze shledat ničeho protiústavního v závěru soudů, že podali-li stěžovatelé žalobu na náhradu škody až v roce 2012, ačkoli již od roku 2007 věděli o tom, že o jejich nároku na náhradu škody nebylo v trestním řízení rozhodnuto, učinili tak již v době, kdy bylo jejich právo na náhradu škody vůči žalované promlčeno. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího soudu či soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, proto Ústavní soud neshledal.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu