ECLI:CZ:US:2016:2.US.2513.16.1
sp. zn. II. ÚS 2513/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova č. 3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2016 č. j. 6 To 47/2016-532 spolu s návrhem o přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2016, stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2016 č. j. 6 To 47/2016-532, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),
2. Citovaným usnesením Krajský soud na neveřejném zasedání dne 24. 2. 2016 rozhodl, že podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Stanovený trest mu byl původně uložen jako trest podmíněný rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013 č. j. 3 T 86/2012-368 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2013 č. j. 6 To 347/2013-418. Současně byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
3. Stěžovatel tvrdil, že v řízení byla porušena jeho práva tím, že stížnostní soud vyhověl stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podané proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2015 č. j. 3 T 86/2012-521 (do protokolu), aniž by stěžovateli byla dána možnost seznámit se s obsahem stížnosti a vyjádřit se. Stěžovatel je přesvědčen, že stížnost státního zástupce měla být Krajským soudem v Ostravě projednána ve veřejném zasedání, k němuž měl být stěžovatel předvolán nebo alespoň o jeho konání vyrozuměn, aby tak mohl realizovat své právo na obhajobu. Navíc stěžovatel poukazuje na to, že odůvodnění stížnosti nebylo založeno ve spise Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 3 T 86/2012 a nevyplývá ani z obsahu protokolu o neveřejném zasedání.
4. S ohledem na svůj věk (76 roků) a celkově špatný zdravotní stav požádal stěžovatel opakovaně (dvakrát) Okresní soud v Ostravě o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, ale jeho žádosti nebylo vyhověno. Podáním ze dne 26. 9. 2016 požádal stěžovatel Ústavní soud o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti, přiložil lékařské zprávy a navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení krajského soudu.
5. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 86/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Úkolem Ústavního soudu je proto omezit se na zjištění, zda obecné soudy v projednávané věci řádně odůvodnily jimi vydaná rozhodnutí, zda jsou tato odůvodnění racionální a srozumitelná a zda nepředstavují excesivní odklon od zákonných zásad či vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda v případě stěžovatele nastaly výjimečné okolnosti případu a osoby stěžovatele (§83 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku), kdy soud může ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. Dále, zda obecné soudy nevybočily - excesivním způsobem - z interpretace neurčitého právního pojmu "řádný život" ve smyslu ustanovení §83 [resp. §41 písm. o)] tr. zákoníku, pakliže nedostatek splnění podmínky "řádného života" dovodily z toho, že odsouzený stěžovatel se dopouští maření úředního výkonu rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (shodná trestná činnost, za kterou byl odsouzen). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny [nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Jinými slovy, ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic z řečeného přitom posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
11. Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, který neshledal důvod k výjimečnému postupu ponechání podmínečného odsouzení v platnosti a dospěl k závěru, že stěžovatel zavdal příčinu k nařízení výkonu rozhodnutí. Zkušební doba pravomocného odsouzení počala stěžovateli běžet 26. 2. 2013, kdy již dne 9. 4. 2013 se stěžovatel dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V řízení bylo prokázáno (což stěžovatel ani nezpochybnil), že v průběhu dvou let se stěžovatel dopustil celkem 15 skutků. Stěžovatel nerespektoval pravomocná rozhodnutí soudu, opakovaně se dopouštěl úmyslné trestné činnosti, nežil řádným životem a je zřejmé, že předchozí odsouzení u něj nevedla k nápravě. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele jeho špatným zdravotním stavem. Stěžovatel si je svého zdravotního stavu dobře vědom a ani tento mu nebrání v páchání úmyslné trestné činnosti, přičemž s ohledem na svou trestní minulost si musel být velmi dobře vědom, že v případě, že bude při této přistižen, bude i spravedlivě potrestán.
12. Ústavní soud k námitce stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv (veřejné projednání, právo na obhajobu) dospěl k závěru, že pochybení stížnostního soudu při rozhodování nedosáhlo ústavně právní roviny. K předmětné věci je třeba též uvést, že se nejednalo o trestní řízení, ve kterém orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, ale až o následné řízení o osvědčení odsouzeného ve zkušební době.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že se nemohl seznámit s obsahem stížnosti státního zástupce, která nebyla součástí spisu v době, kdy do spisu nahlížel, a bylo vydáno překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že písemné odůvodnění stížnosti bylo doručeno státním zástupcem ke Krajskému soudu v Ostravě, který jí vyhověl v neveřejném zasedání. Z obsahu tvrzení stěžovatele vyplynulo, že byl seznámen s tím, že v rámci veřejného zasedání konaného u Okresního soudu v Ostravě dne 10. 12. 2015 státní zástupce podal stížnost. Státní zástupce nesouhlasil se závěrem soudu, že v dané věci existují zákonem vyžadované výjimečné okolnosti, pro které lze podmínečné odsouzení ponechat v platnosti, aniž by měl možnost se k ní vyjádřit. Stěžovatel tak údajně nemohl realizovat své právo na obhajobu a nebyl mu poskytnut žádný prostor k vyjádření a doplnění, aniž by v ústavní stížnosti uvedl argumentaci, kterou chtěl vyvrátit tvrzení, že ve zkušební době nevedl řádný život. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že k rozhodnutí o tom, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený trest, vedly stížnostní soud zcela konkrétní skutečnosti (stěžovatel spáchal v době podmíněného odsouzení další trestnou činnost).
14. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
15. Pokud se týká návrhu stěžovatele na přednostní projednání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) již výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu