ECLI:CZ:US:2016:2.US.2612.16.1
sp. zn. II. ÚS 2612/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Háce, zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, č. j. 13 To 120/2016-352, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (jako poškozeného) směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 2. 2016, č. j. 2 T 40/2015-307, kterým byla obžalovaná zproštěna obžaloby.
2. Napadené rozhodnutí obecného soudu dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel předně namítá, že z rozhodnutí okresního soudu nemohl být účasten výslechu obžalované a nebylo mu tak umožněno kontrolovat průběh a správnost protokolace, nebyl seznámen s obsahem výslechu obžalované a ani mu nebylo nijak umožněno klást jí dotazy, které měl připravené a které mohly mít zcela jednoznačně dopad na výrok soudu o vině a tím i na otázku náhrady škody. Stěžovatel tvrdí, že pokud mu soud nařídil v hlavním líčení opustit jednací síň po dobu výslechu obžalované, měl mu po jeho návratu dát možnost seznámit se s její výpovědí a především mu měl umožnit položit obžalované dotazy k věci samé, což však okresní soud nikterak neučinil a tuto jeho chybu nenapravil k jeho odvolání ani krajský soud. Dále stěžovatel namítá, že v rámci odvolacího řízení mu byla znemožněna účast při jednání dne 10. 5. 2016, ačkoliv v dostatečné lhůtě požádal o odročení z důvodu kolize s jednáním u jiného soudu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na: http://nalus.usoud.cz]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
6. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jiné osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)], aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Z těchto důvodů také Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) vždy uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, např. pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání (nebo jeho ukončení zproštěním obžalovaného jako v případě stěžovatele), ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
7. Pokud Ústavní soud vyhodnotil s ohledem na shora uvedené nyní projednávaný případ stěžovatele, dospěl k závěru, že nedošlo k porušení jím tvrzeného práva na spravedlivý proces či na účinné vyšetřování. Ústavní soud připomíná, že pokud ve své rozhodovací praxi výjimečně přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práv poškozeného v trestním řízení, dělo se tak výhradně z hlediska ochrany práva na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 nebo čl. 10 odst. 1 Listiny či čl. 4 odst. 1 a 2 nebo čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž se jednalo výhradně o situace, kdy bylo trestní řízení ukončeno již rozhodnutím policejního orgánu, tj. v obecně rané fázi trestního řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Jestliže však v případě stěžovatele byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též řádně projednána před soudem I. (a k jeho odvolání i II.) stupně, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovi, že by bylo možno hovořit o nedostatečném vyšetření předmětného skutku.
8. Navíc, v daném případě se jedná o trestný čin krádeže, který nedosahuje takové intenzity, aby byl na místě zostřený přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud tudíž neshledal, že by vyšetřování dotčené věci trpělo jakýmikoli zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný jeho derogační zásah z důvodu námitek předestřených stěžovatelem (údajným poškozeným). Orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle, přičemž pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obžalovaná byla v dané věci zproštěna obžaloby a nebyla shledána vinnou, nelze v tomto výroku soudu shledat jakýkoli zásah do práv a svobod stěžovatele jakožto poškozeného. Proto Ústavní soud nemůže považovat za relevantní ani námitky stěžovatele týkající se procesních postupů soudů rozhodující v jím dotčené věci.
9. Z hlediska eventuálních majetkových práv poškozeného pak Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel může nadále domáhat nároku na náhradu škody samostatně v řízení před civilními soudy, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Stěžovatel tudíž má ve své moci nadále procesní prostředek k ochraně svých práv, kterým je právě žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení směřující vůči obžalované v daném trestním řízení, nemůže se však dovolávat práva na potrestání jiné osoby, neboť žádné takové subjektivní právo mu Listina ani Ústava negarantuje.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu