ECLI:CZ:US:2016:2.US.264.16.1
sp. zn. II. ÚS 264/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Alzheimercentrum Prácheň o.p.s., se sídlem Velvarská 1650/11, Praha 6, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem Drahobejlova 41, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 1368/2015-480, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 25 Co 284/2014-455, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 1. 2014, č. j. 17 C 140/2004-404, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 26 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla nestátním zdravotnickým zařízením, poskytujícím zdravotnické služby v odbornosti 925 - domácí zdravotní péče - na základě registrace vydané Okresním úřadem v Písku. Jednalo se o poskytování ubytování a stravování lidem postiženým převážně Alzheimerovou chorobou a dalšími demencemi, včetně zabezpečení domácí zdravotní péče indikované lékařem. Za takto poskytnutou zdravotní péči v období ledna 2002 až prosince 2004 vystavila stěžovatelka Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále také jen "žalovaná" nebo "VZP"), 24 faktur na částku celkem 14 433 414 Kč, kterou žalovaná odmítla uhradit s odůvodněním, že se nejedná o nutnou a neodkladnou zdravotní péči, neboť je indikována praktickým lékařem a prováděna kvalifikovaným zdravotnickým personálem. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka neměla s žalovanou, na rozdíl od ostatních zdravotních pojišťoven, uzavřenou smlouvu o úhradě poskytnuté zdravotní péče, jednalo se dle stěžovatelky o úhradu "nutné a neodkladné péče". Postup žalované považuje stěžovatelka za neetický, svévolný a nepředvídatelný. Stěžovatelka připouští, že soud prvního stupně nechal ohledně otázky, zda šlo o výkon nutné a neodkladné péče, vypracovat tři znalecké posudky, nicméně každý ze znalců dospěl v podstatě k jinému závěru, resp. dva z těchto znaleckých posudků dávaly spíše za pravdu stěžovatelce. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že vztah mezi ní jako poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou nebyl rovnoprávný, nýbrž jednalo se o svévolné chování jednoho (silnějšího) z účastníků vztahu za podpory neujasněné právní úpravy (povinnost poskytovat indikovanou zdravotní péči bez ohledu na to, zda je pojišťovnou hrazena či nikoliv). Tato nerovnost měla být podle stěžovatelky narovnána ústavně konformním výkladem sporných ustanovení tehdy platných právních předpisů. Stěžovatelka upozorňuje, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k útoku žalované na nezávislost rozhodování soudu a nátlaku na nestrannost znalců, když žalovaná podala bez jakýchkoliv relevantních důvodů námitku podjatosti soudce a největších znaleckých ústavů (v podstatě všech největších renomovaných nemocnic). S ohledem na skutečnost, že žalovaná je nejsilnějším hráčem na trhu zdravotního pojištění, se kterým všechny dotčené nemocnice musí uzavírat smlouvy, pak tento krok nepochybně musel ovlivnit jejich postoj. Také podání námitky podjatosti soudkyně považuje stěžovatelka za nezákonný krok, který měl obdobně jako útok na znalecké ústavy za cíl zastrašit soudkyni. Jakkoliv odvolací soud podjatost soudkyně odmítl konstatovat a rozhodl, že není z projednávané věci vyloučena, v rovině faktické a psychologického dopadu na všechny účastníky i na soud byl účinek postupu žalované dle stěžovatelky devastující, když se lze domnívat, že právě z toho důvodu soud prvního stupně neodmítl staré judikáty překonané vývojem praxe i novou právní úpravou, a spokojil se s alibistickým rozhodnutím na základě staré judikatury. Odvolací soud pak svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž se hlouběji zabýval argumentací stěžovatelky a vyšel z překonaného právního názoru o nutné a neodkladné péči.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 17 C 140/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 17 C 140/2004-404, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky domáhala zaplacení částky 14 433 414 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 3 nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebylo sporu o tom, že byly stěžovatelkou vyfakturované úkony provedeny, sporné zůstává pouze to, zda se jednalo o péči nutnou a neodkladnou. Jak vyplývá z obsahu spisu, bylo v tomto smyslu soudy vycházeno ze závěrů znaleckých posudků MUDr. Pavla Budínského Ph.D., MBA, dále Univerzity Karlovy, lékařské fakulty v Hradci Králové a MUDr. Pavla Brejníka. MUDr. Pavel Budínský, znalec z oboru zdravotnictví, se vyjádřil, že provedené výkony nemají charakter nutné a neodkladné péče, jedná se spíše o péči na pomezí zdravotnictví a sociální péče, byť neposkytnutím či prodlením v poskytování zdravotní péče by mohlo dojít ke zhoršení zdravotního stavu pacientů. V dodatku ke znaleckému posudku na základě vyjádření stěžovatele znalec doplnil, že při aplikaci "Dohody o úhradě neodkladné péče poskytnuté pojištěncům VZP nesmluvním zdravotnickým zařízením, uzavřené mezi ČLK a VZP" je provedená péče nutná a neodkladná, po vyloučení této dohody neexistuje žádný podklad pro posouzení této péče, záleží na posouzení příslušného revizního lékaře. Univerzita Karlova, lékařská fakulta v Hradci Králové, hodnotila zdravotní péči poskytnutou stěžovatelkou jako nutnou a neodkladnou ve všech případech vyjma tří pacientů. MUDr. Pavel Brejník, znalec z oboru zdravotnictví, měl provedenou péči za potřebnou, nikoli však nutnou a neodkladnou, jednalo se spíše o ošetřovatelskou práci. Soud prvního stupně konstatoval, že domácí péče je formou odborné zdravotní péče, zaměřené zejména na udržení a podporu zdraví, navrácení zdraví a rozvoj soběstačnosti, zmírňování utrpení nevyléčitelně nemocného člověka a zajištění klidného umírání a smrti. Jejím cílem je zajistit maximální rozsah, dostupnost, kvalitu a efektivitu zdravotní péče pacientům v jejich vlastním společenském zázemí. Není však možné dle soudu prvního stupně pojem domácí zdravotní péče extenzivně vykládat tak, že domácí zdravotní péčí je i péče poskytovaná pacientům umístěným ve specializovaných sanatoriích. Soud prvního stupně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které nesmluvní zařízení má za stejných podmínek, jakoby s ním smlouva uzavřena byla, právo na uhrazení pojištěnci zdravotní pojišťovny tímto zařízením poskytnuté nutné a neodkladné péče podle §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), a dále právo na úhradu v případech stanovených v §17 odst. 7 tohoto zákona. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na závěry znalce MUDr. Pavla Brejníka, který uvedl, že se o péči nutnou a neodkladnou nejednalo, a znalce MUDr. Pavla Budinského, který nejprve uvedl, že se o péči nutnou a neodkladnou nejednalo, poté však svůj názor změnil. Znalecký posudek Univerzity Karlovy, lékařské fakulty v Hradci Králové péči za nutnou a neodkladnou považoval, nicméně tento závěr soud prvního stupně označil za logicky rozporný, neboť péče byla posuzována z hlediska, zda ji poskytovalo sociální zařízení, nikoliv zdravotnické zařízení.
7. Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku zdůraznil, že posouzení otázky, zda se jednalo ze strany stěžovatelky o péči nutnou a zároveň neodkladnou, je posouzením právním, nikoliv otázkou skutkovou. Odvolací soud pojem "neodkladná péče" vyložil tak, že se jedná o péči, která, nebyla-li by bezprostředně pacientovi poskytnuta, byl by ohrožen jeho život nebo zdraví. V daném případě není dle odvolacího soudu pochyb o tom, že péče poskytovaná stěžovatelkou pojištěncům žalované je nutná a také byla ošetřujícím lékařem indikována. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že pacienti žalobce nejsou bez pomoci další osoby schopni života. I přes nutnost této péče a její prospěšnost však nejde o péči neodkladnou a tím ani o výluku z povinnosti žalované hradit jen péči poskytnutou jejím pojištěncům na základě uzavřené smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb.
8. Ústavní soud má za to, že není důvodu, proč by závěr Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Nelze přitom stěžovatelce přisvědčit v tom, že by soudní řízení bylo ovlivněno v její neprospěch postupem žalované, která vznesla námitku podjatosti soudkyně či některých znaleckých ústavů. Soudy obou stupňů přesvědčivě zdůvodnily, jakým způsobem zhodnotily znalecké posudky a další související důkazy. Soudy přitom postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Z ničeho nelze dovodit, že by soudkyně při hodnocení důkazů byla shora uvedeným procesním postupem žalované zastrašena, v tom směru se jedná o pouhé ničím neodůvodněné spekulace stěžovatelky. To platí i pro námitku ohledně "bezprecedentního nátlaku na nestrannost znalců", který měl spočívat v podání žalované ze dne 5. 5. 2010, ve kterém vznesla námitku podjatosti ustanovených znaleckých ústavů. Také tyto námitky žalované směřující proti zadání soudkyně učiněné vůči znalcům ohledně vypracování posudku posoudil odvolací soud v rámci rozhodování o vyloučení soudkyně z projednávání věci, a dovodil, že žalovanou uvedené skutečnosti spočívající čistě v posouzení procesního postupu soudkyně jsou případně v budoucnu způsobilé být předmětem odvolacího řízení, nemohou však být samy o sobě důvodem pro vyloučení soudkyně. Jakkoli některé ze znaleckých ústavů odmítly vypracování znaleckých posudků (s odvoláním na časové a kapacitní možnosti), byly ve věci vypracovány tři znalecké posudky, což je zcela jistě dostačující. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
9. Podle §17 odst. 1 zákona platilo, že za účelem zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle zvláštního zákona, smlouvy se zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní péče. Smlouvu o poskytování zdravotní péče lze uzavřít jen na ty druhy péče, které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěnci.
10. Jak bylo uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, otázkou pojmu nutné a neodkladné péče se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003, ve kterém uvedl, že "rozhodné totiž zde je, že to nemůže být soud a jeho názor, jenž by jakkoli zavázal (a mohl vůbec zavázat) jakkoli lékaře při posuzování zdravotního stavu konkrétního pojištěnce a v konečném jeho úsudku, zda lze (je mu třeba) poskytnout v úvahu připadající zdravotní péči jako péči nutnou a neodkladnou či nikoli. Rozhodnutí tedy vždy je v konkrétním případě na lékaři a zdravotnickém zařízení. To však nevylučuje ve sporných případech možnost dodatečného přezkoumání správnosti takového úsudku. Jde však o otázku odbornou, kterou si sám soud - v případě soudního sporu - řešit nemůže. Bez opory v provedených důkazech si soud nemůže jako správný učinit ani závěr, že pro určitou kategorii pojištěnců je každá péče, jim poskytnutá, právě péčí "nutnou a neodkladnou".
11. V projednávané věci nelze s ohledem na shora uvedené než konstatovat, že na pojem nutné a neodkladné péče je nutno nahlížet ze dvou aspektů, a to lékařského a právního. Stěžovatelka stojí na stanovisku, že poskytovala domácí zdravotní péči indikovanou lékařem pacientům, kteří přicházeli z interních pracovišť lůžkových zdravotnických zařízení nebo psychiatrií, odkud je propouštěli jako neléčitelné. Jednalo se také o řešení ekonomicky mnohem výhodnější, neboť domácí zdravotní péče a její výkony jsou několikanásobně levnější než případná hospitalizace těchto pacientů v lůžkových zdravotnických zařízeních. Stěžovatelka upozorňuje, že termíny "vlastní sociální prostředí" a "nutná a neodkladná péče" nebyly v rozhodné době (rok 2002 - 2003) v právních předpisech definovány a blíže upraveny. Při jejich výkladu se tak soud prvního stupně opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Odo 1716/2006 ("vlastní sociální prostředí") a rozsudek 32 Odo 808/2003 ze dne 12. ledna 2005 ("nutná a neodkladná péče"). Stěžovatelka má za to, že tyto judikáty jsou již dnes překonané, neboť se ukázalo, že realita a vývoj právní úpravy v dotčených oblastech se v čase ubíraly právě opačným směrem. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na přijetí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, na základě kterého pobytová zařízení sociálních služeb mohou poskytovat zdravotní péči, a zdravotní pojišťovny mají v tomto směru kontraktační povinnost. Dnes je tedy opakování podobné situace již vyloučeno, neboť stěžovatelka má registraci jako pobytové zařízení sociálních služeb a žalovaná byla nucena v důsledku zákonem dané kontraktační povinnosti se stěžovatelkou uzavřít smlouvu.
12. Jakkoli Ústavní soud nemůže než nepopřít nepochybné zásluhy stěžovatelky a dalších subjektů, které poskytovaly péči pacientům s Alzheimerovou chorobou, čímž se výrazně zkvalitnila péče o tuto skupinu obyvatelstva, nelze než z právního hlediska dovodit, že stěžovatelce jakožto nesmluvnímu zdravotnickému zařízení byly tehdy platné podmínky hrazení poskytnuté péče z prostředků veřejného zdravotního pojištění nepochybně známy. Pokud stěžovatelka namítá, že měla být hrazena s ohledem na komfort pacienta a nepochybně i vzhledem k příznivějším podmínkám pro jeho léčbu nikoli neodkladná, nýbrž také potřebná péče, nemůže argumentovat skutečností, že jiné pojišťovny tuto péči hradily, či pozdější změnou právní úpravy. Stěžovatelkou zmiňovaný článek 31 Listiny zakotvuje právo každého na ochranu zdraví a právo občana na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. K výkladu tohoto práva je zapotřebí odkázat na čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že práv uvedených ve vyjmenovaných ustanoveních, mezi něž patří i čl. 31, se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (výhrada zákona). Při výkladu ustanovení čl. 31 věty druhé Listiny je nutno si uvědomit podstatu zakotveného práva, totiž právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění za podmínek, které stanoví zákon. Z uvedeného je nutno vyvodit, že právo na bezplatnou zdravotní péči není neomezené, ale může být realizováno pouze v hranicích stanovených zákonem. Tímto zákonem je zákon o veřejném zdravotním pojištění, který stanoví podmínky, za nichž je zdravotní péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Mezi těmito podmínkami jsou i podmínky omezující právo pojištěnce na výběr zdravotní pojišťovny, která bude nositelem jeho zdravotního pojištění, na výběr zdravotnického zařízení, které bude poskytovat zdravotní péči, a na výběr dopravní služby, která bude provádět jeho přepravu. Dalšími podmínkami pro poskytování bezplatné zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění jsou pak podmínky omezující věcný rozsah poskytované zdravotní péče. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 718/2000, "pokud je pojištěnci poskytována zdravotní péče v hranicích uvedených podmínek, jedná se o péči poskytovanou bez přímé úhrady ze strany pojištěnce, hrazenou příslušnou zdravotní pojišťovnou. Samozřejmě nelze občanovi upírat právo, aby si k poskytnutí zdravotní péče zvolil kterékoliv zdravotnické zařízení. Pokud si však občan zvolí zdravotnické zařízení, které nesplňuje podmínky stanovené zákonem o veřejném zdravotním pojištění, pak mu nemůže být poskytnuta tzv. bezplatná zdravotní péče na základě veřejného pojištění ve smyslu čl. 31 Listiny".
13. Ústavní soud uzavírá, že se soudy v napadených rozhodnutích s argumenty stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich aplikací právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry vyplývajícími z napadených rozhodnutí či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka exegese a aplikace norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení pramenů ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv, svobod i principů je doprovázejících, jak bylo nastíněno výše.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu