ECLI:CZ:US:2016:2.US.265.16.1
sp. zn. II. ÚS 265/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Reném Huškem, advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015 č. j. 12 T 239/2014-245, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. 9 To 208/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015 č. j. 3 Tdo 1332/2015-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 1. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně stěžovatele shledal vinným z přečinu zpronevěry dle ustanovení §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let, dále jej odsoudil k úhradě škody způsobené přečinem a uložil mu i peněžitý trest v částce 30 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a ve zbytku rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Přečinu zpronevěry se měl stěžovatel dle výroku rozsudku soudu I. stupně dopustit zkráceně tak, že jako zaměstnanec společnosti SECURITY GROUP - S. G., spol. s r. o., ve společnosti Renocar, a. s., převzal finanční hotovost ve výši 430 000 Kč za účelem převozu peněz do banky, který prováděl sám s osobním motorovým vozidlem, a tuto částku si během převozu přisvojil pod falešnou legendou loupežného přepadení neznámým mužem, které však sám zinscenoval.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se popsaného jednání nedopustil. Obecné soudy v jeho případě jednoznačně nezjistily a neprokázaly, že stěžovatel skutečně spáchal anebo se podílel na spáchání skutku, za který byl odsouzen. Rozhodování obecných soudů bylo ovlivněno nepřípustným důkazem - fyziodetekčním testem, a to i přesto, že tento nepřípustný důkaz slouží především jako vodítko orgánům přípravného řízení, kam mají do budoucna zaměřit pozornost. Ačkoliv obecné soudy tvrdí, že tento důkaz není použitelný a své závěry o vině stěžovatele o něj neopírají, z průběhu řízení a z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně je zřejmé, že k testu přihlížely a že jím přinejmenším ovlivněny byly. Stěžovatel dále tvrdí, že soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uzavírá, že událost se mohla odehrát několika způsoby; soudní řízení však nelze uzavřít tak, že je více možností. Obecné soudy se přiklonily se k verzi o vině stěžovatele, aniž by svůj závěr přesvědčivě odůvodnily.
4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat, jako v nyní projednávaném případě, toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnosti, z nichž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
10. K námitce stěžovatele, že se soud přiklonil z několika možných verzí právě k té, v níž uznal stěžovatele vinným, Ústavní soud konstatuje, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377) konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. O takový případ však dle názoru Ústavního soudu v trestní věci stěžovatele nejde. Verze, na níž upozorňuje stěžovatel, a dle níž je možné, že stěžovatel neměl s věcí nic společného, je soudem I. stupně relativizována konstatováním, že „za těchto okolností soud neshledává důvod, aby obžalovaný popisoval události právě tak, jak se nestaly“. K tomu se v rozhodnutí o odvolání vyjádřil rovněž soud odvolací. Z kontextu celého odůvodnění obou rozsudků pak nelze dovodit, že by soudy skutečně zvažovaly všechny varianty a stavěly je na roveň.
11. Obdobně lze na odůvodnění obou rozsudků odkázat i v souvislosti s námitkou týkající se použitelnosti fyziodetekčního vyšetření na tzv. detektoru lži. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, a platí to i pro nyní projednávanou věc, že nemá důvod se odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně nemožnosti použití fyziodetekčního vyšetření [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 8/1993 Sb. rozh. trestních a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331)]. Názor na fyziodetekční vyšetření jako důkaz v trestním řízení nepoužitelný, byl soudní praxí vysloven opakovaně: fyziodetekční vyšetření má charakter pouze tzv. operativně pátracího prostředku a výsledky tohoto vyšetření tedy nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz. Z obsahu napadených rozhodnutí nelze v dané věci dovodit, že by obecné soudy v případě stěžovatele postupovaly jinak. Soud I. stupně sice uvedené fyziodetekční vyšetření stěžovatele v přípravném řízení v odůvodnění svého rozsudku zmínil, učinil tak však v kontextu posuzování skutkového děje, nikoli v souvislosti s právními závěry o vině stěžovatele. Ke shodnému závěru dospěl i odvolací soud, který se touto námitkou stěžovatele zabýval. Dovolací soud, který dovolání odmítal z důvodu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, avšak většinu námitek stěžovatele v dovolání obsažených pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepodřadil, dovodil, že soud I. stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Jeho závěry podle dovolacího soudu nijak neodporují principům formální logiky.
12. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
13. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu