ECLI:CZ:US:2016:2.US.2699.14.1
sp. zn. II. ÚS 2699/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Brychty, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014 č. j. 21 Cdo 1094/2014-73 a proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. května 2013 č. j. 54 Co 1232/2012-36, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Jana Neterdy, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 13. 8. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 16. 5. 2012 č. j. 24 EXE 604/2012-8 nařídil exekuci podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012 č. j. 38 Cm 836/2011-10 k uspokojení pohledávky stěžovatele jako oprávněného ve výši 110.856 Kč s úrokem ve výši 6 % z částky 160.529 Kč od 21. 12. 2010 do 7. 1. 2011 a s úrokem ve výši 6 % z částky 110.856 Kč od 8. 1. 2011 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 37.640 Kč, jakož i k vymožení povinnosti vedlejšího účastníka jako povinného uhradit stěžovateli jako oprávněnému jeho náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku a náklady soudnímu exekutorovi pověřenému provedením exekuce, jejichž výše bude vyčíslena v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ivanu Kozákovou. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně se odvolal vedlejší účastník.
4. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. 5. 2013 č. j. 54 Co 1232/2012-36 bylo usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. května 2012 č. j. 24 EXE 604/2012-8 změněno tak, že návrh stěžovatele na nařízení exekuce se zamítá (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků, ani soudní exekutor, nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Uvedené usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1094/2014-73 dovolání stěžovatele zamítl (výrok pod bodem I.); ve výroku pod bodem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 462,50 Kč.
II.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je součástí skupiny několika věřitelů, kteří vymáhají dluhy po vedlejším účastníkovi (povinném) prostřednictvím jednoho právního zástupce, přičemž vedlejší účastník až do doby podání návrhu na exekuce své dluhy nezpochybňoval. Vedlejší účastník vystavil několika věřitelům směnky, které částečně uhradil, ale protože zbytek směnečných dluhů neuhradil, obrátili se věřitelé na soud s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Nalézací soud (Krajský soud v Hradci Králové) vydal směnečné platební rozkazy, které doručil fikcí, neboť vedlejší účastník se na adrese, kterou měl zapsanou v evidenci obyvatel, nezdržoval a neměl tam označenou poštovní schránku, kterou by užíval. Na základě pravomocných směnečných platebních rozkazů pak byla nařízena exekuce, přičemž proti jednotlivým usnesením o nařízení exekuce podal vedlejší účastník odvolání. Tato odvolání byla odvolacím soudem zamítnuta (viz usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě č. j. 54 Co 829/2012-22 a č. j. 54 Co 830/2012-24). Ve věci stěžovatele však došlo k tomu, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě vyhověl odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení o nařízení exekuce a návrh na nařízení exekuce zamítl. Důvodem mělo být vadné doručení směnečného platebního rozkazu, kdy doručující orgán neoddělil přední část obálky (výzva a poučení) a tím nebyl dodržen stanovený postup pro doručení. V uvedené věci stěžovatel položil dovolacímu soudu čtyři právní otázky (viz. bod 17), které podle jeho názoru bylo třeba dovolacím soudem vyřešit, neboť dle názoru stěžovatele doposud vyřešeny nejsou. Se závěry Nejvyššího soudu se stěžovatel neztotožnil. Podle názoru stěžovatele tak dovolací a odvolací soud porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť přezkoumávají doručení u soudního rozhodnutí, na kterém je řádně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti.
7. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení přímo souvisí s posouzením výše uvedených právních otázek, napadl stěžovatel současně i výrok rozhodnutí dovolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že vyřešení shora uvedených právních otázek podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
III.
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad tzv. podústavního práva, neboť podle ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
12. V souzené věci krajský soud dovodil, že vzhledem ke zjevnému nedodržení zákonem předepsaného postupu pro náhradní doručení písemnosti nebyl exekuční titul ani tímto způsobem povinnému doručen a směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012 č. j. 38 Cm 836/2011-10 tak dosud nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku. Protože tak nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro nařízení exekuce, nebylo možné návrhu oprávněného vyhovět.
13. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání stěžovatele je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky postupu při doručování podle §49 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 1. 7. 2009, jestliže adresát nemá domovní schránku, však dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
14. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pokud adresát při doručování písemností do vlastních rukou není na adrese (pro doručování) zastižen, doručující orgán na této adrese zanechá písemnou výzvu (podle §49 odst. 2 o. s. ř.) k vyzvednutí písemnosti. Výzva se zpravidla zanechává v domovní nebo jiné adresátem užívané schránce. Pokud schránku adresát nemá, je možné výzvu zanechat na jiném vhodném místě - například na dveřích bytové jednotky, domu apod. Uvedeným způsobem doručující orgán postupuje, i kdyby věděl, že se adresát odstěhoval nebo že je v místě doručování neznámý. Vrácení písemností odesílajícímu soudu bez zanechání výzvy (s výjimkou případu, o který se však v této věci nejedná, kdy výzvu v místě doručování nelze zanechat) je nepřípustné a nezakládá řádné a účinné doručení doručované písemnosti (zde exekučního titulu). Nejvyšší soud uzavřel, že exekuční titul tak v projednávané věci nebyl řádně doručen, v důsledku čehož nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným.
15. Nejvyšší soud dále uvedl, že exekuci na majetek povinného přitom lze nařídit jen na základě vykonatelného exekučního titulu [k tomu srov. ustanovení §40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "exekuční řád"], tedy exekučního titulu, který je vykonatelný jak po stránce formální, tak i po stránce materiální (obsahové), což je soud povinen zkoumat ještě před nařízením exekuce. Při přezkumu přitom není omezen údaji vyplývajícími z potvrzení o vykonatelnosti, kterým titul opatřil orgán, který ho vydal, ale je oprávněn správnost potvrzení o vykonatelnosti přezkoumávat. Vykonatelnost - v jednotě obou aspektů - lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 20 Cdo 922/2009).
16. Nejvyšší soud dále uvedl, že činí-li (exekuční) soud závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupu podle §122 a násl. o. s. ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. Za těchto podmínek tak není třeba nařizovat jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.) - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud uzavřel, že námitka dovolatele, že postup odvolacího soudu nebyl správný, pokud rozhodoval bez jednání za situace, kdy prováděl dokazování spisem jiného soudu, na základě kterého následně dospěl k závěru o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu jeho vadného doručení povinnému, proto není opodstatněná.
17. Za správný shledal Nejvyšší soud i akcesorický výrok pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 31. 5. 2013 č. j. 54 Co 1232/2012-36, v němž odvolací soud žádnému z účastníků, ani soudní exekutorce, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
18. Z výše uvedeného lze podle Ústavního soudu dovodit, že dovolací soud se dostatečným způsobem zabýval a vypořádal se stěžovatelem položenými otázkami, a sice otázkou zda je překážkou náhradního doručení to, když není zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti dle §49 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy adresát v místě doručování nebydlí, prokazatelně opakovaně zásilky nevyzvedává a nemá v místě ani zřízenou poštovní schránku; dále otázkou, zda je možné rozhodovat bez jednání za situace, kdy je prováděno dokazování spisem jiného soudu, na základě kterého je učiněno zjištění o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu vadného doručení, v důsledku čehož je zamítnut návrh na nařízení exekuce a konečně otázkou, zda je možné vůbec v exekučním řízení přezkoumávat doručení směnečného platebního rozkazu za situace, kdy na směnečném platebním rozkazu je řádně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu