ECLI:CZ:US:2016:2.US.2711.16.1
sp. zn. II. ÚS 2711/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka 46/1, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 318/2016-278 ze dne 30. června 2016 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 115/2014-271 ze dne 16. května 2016, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Břeclavi bylo podle §152 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit státu odměnu a paušální náhradu hotových výdajů obhájce v jeho trestní věci (pravomocně skončené odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 115/2014-207 ze dne 19. 3. 2015) v celkové výši 19 139 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na základě níž Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. stěžovateli uložil povinnost nahradit státu odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce ve výši 13.760 Kč.
3. Uvedeným rozhodnutím předcházela usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 115/2014-243 ze dne 24. 7. 2015 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 339/2015-258 ze dne 24. 9. 2015, jimiž byla ustanovené obhájkyni přiznána odměna a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 19 139 Kč, která jí byla účtárnou okresního soudu také vyplacena.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, obžaloba byla podána pro pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen byl pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Již v přípravném řízení namítal, že se orgány činné v trestním řízení měly zabývat otázkou, zda jeho jednání nemá znaky jednání v krajní nouzi či nutné obraně. Až rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byl uznán vinným toliko přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy popis skutku v rozsudku byl zásadním způsobem upraven vzhledem k tomu, že v části skutkového děje se stěžovatel bránil zcela přiměřeně povaze útoku poškozeného a až následně z mezí nutné obrany vybočil. Protože splnění podmínek nutné obrany má v přípravném řízení za následek zastavení trestního stíhání a před soudem zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat úhradu nákladů i pro tu část skutku, kde byly splněny podmínky nutné obrany. Dle jeho výpočtu je tak povinen uhradit státu odměnu obhájce ve výši 1 200 Kč za jeden úkon právní služby, nikoliv ve výši 1 840 Kč za jeden úkon. Odměna tak měla být za 8 úkonů právní služby snížena o 5 120 Kč.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276), sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)].
8. Náklady trestního řízení, které podle ustanovení §151 odst. 1, 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání jeho viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení §152 odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (čl. 40 odst. 3 Listiny), s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V posuzovaném případě jde o aplikaci ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle kterého je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu "odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou".
9. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup, kdy Ústavnímu soudu přísluší jen posouzení, zda vydaná soudní rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3284/13 ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1722/07 ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v projednávané věci zjištěno nebylo.
10. Jak vyplývá z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, stížnostní soud shledal stížnost stěžovatele důvodnou v části, v níž mu soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit odměnu obhájkyně i za odvolací řízení. Zjistil totiž, že důvod nutné obhajoby a tedy i povinnost stěžovatele zaplatit náklady vzniklé v souvislosti s ní, trvala pouze do vyhlášení odsuzujícího rozsudku, resp. do okamžiku, kdy již bylo zřejmé, že si proti odsuzujícímu rozsudku v neprospěch stěžovatele nepodá odvolání státní zástupce, neboť od tohoto okamžiku nemohlo dojít ke změně výroku o vině stěžovatele. Dalším námitkám, které jsou uplatněny i v ústavní stížnosti, však nepřisvědčil. Připomněl, že trestní stíhání stěžovatele v řízení před soudem bylo vedeno na základě obžaloby pro pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, tato právní kvalifikace byla prokazována a následně zvažována až do závěrečné porady senátu soudu prvního stupně, byť byl stěžovatel nakonec uznán vinným toliko přečinem ublížení na zdraví. Důvod nutné obhajoby i povinnost stěžovatele zaplatit náklady vzniklé v souvislosti s ní tedy trvala až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Uvedené závěry jsou akceptovatelné i z ústavního hlediska.
11. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem v tom, že výše uložené náhrady měla být snížena z toho důvodu, že jeho jednání bylo nakonec posouzeno podle mírnější právní kvalifikace. Tato skutečnost nemá sama o sobě žádný vliv na náročnost obhajoby ze strany obhájce, naopak lze dojít k závěru, že i zvolenou taktikou obhajoby bylo nakonec dosaženo pro stěžovatele příznivější právní kvalifikace.
12. Ústavní soud však především poukazuje na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které se týká - ve svém důsledku - bagatelní částky, neboť stěžovatel se domáhá snížení odměny obhájce o 5 120 Kč. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému rozhodnutí v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
13. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzeného práva na spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu