ECLI:CZ:US:2016:2.US.2779.16.1
sp. zn. II. ÚS 2779/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V. t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 4 Tdo 698/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jeho právo dle čl. 39 Listiny (podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit) a právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny (nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanovuje zákon). Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 4 Tdo 698/2016.
2. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 27. 11. 2015 sp. zn. 28 T 8/2015 rozhodl, že stěžovatel je vinen trestným činem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 18 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo ochranné protialkoholní léčení ústavní formou. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku mu byla rovněž uložena povinnost zaplatit náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně.
3. Vrchní soud v Olomouci jakožto soud odvolací svým rozsudkem ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 5 To 116/2015 zrušil rozsudek krajského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pro trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce trvání 14 let. Jinak rozhodl stejně jako soud prvního stupně. Předmětného trestného činu se měl podle výroku rozsudku dopustit stěžovatel zkráceně tím, že po předchozím požití alkoholických nápojů fyzicky napadl poškozenou Petru K. (jedná se o pseudonym), a to tak, že ji opakovaně bil nejprve otevřenou dlaní a rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, trupu a končetin, jednak poškozenou po delší dobu dusil blíže nezjištěným způsobem, v důsledku čehož poškozená utrpěla řadu závažných poranění a na následky těchto poranění později zemřela.
4 Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 4 Tdo 698/2016 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání. Na jeho straně nebyl úmysl způsobit poškozené smrtelné zranění. Fatálního následku upřímně lituje, plánoval s poškozenou soužití v budoucnu. Stopy DNA, které byly za nehty poškozené izolovány, nejsou ve spojitosti s překonáváním odporu při útoku na poškozenou, ale jsou ospravedlnitelné partnerským životem. Pokud by si byl stěžovatel vědom možných následků a intenzity útoku na poškozenou, nepustil by poté do bytu jejího syna; ani on, ani syn poškozené nepovažovali za nutné přivolat lékařskou pomoc a nezajištění této pomoci nelze stěžovateli přičítat k tíži. Stěžovatel má za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno nanejvýše jako úmyslné co do způsobení obecné újmy na zdraví. Závěrem jeho další podrobné argumentace je tvrzení o nepoužití zásady in dubio pro reo a tím porušení jeho výše vypočtených a Listinou zaručených základních práv.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze také jako souvislý celek pokládat za spravedlivé.
8. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, eventuálně představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu (čímž by činilo vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem). Rozhodnutí orgánu veřejné moci nesmí být výrazem interpretační svévole, jemuž by chybělo jakékoli smysluplné odůvodnění.
9. Stěžovatelovy námitky směřují značnou měrou proti tvrzeným vadám důkazního řízení včetně hodnocení důkazů, jakož i proti závěru o formě zavinění. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu [např. již nález ÚS ze dne 1. února 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními podústavních předpisů (trestního řádu), Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí obsahuje ve výše uvedeném směru dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění a reaguje na námitky a tvrzení stěžovatele.
10. Klíčovou námitkou obsaženou v dovolání bylo zpochybnění subjektivní stránky jednání stěžovatele kvalifikovaného jako trestný čin vraždy, tedy nepřímého úmyslu způsobit smrt poškozené, jejímž prostřednictvím se obviněný dovolává posouzení svého jednání podle mírnější právní kvalifikace. Uvedenou námitkou se dovolací soud v napadeném usnesení velmi podrobně zabýval a náležitě vysvětlil, proč je v daném případě právní kvalifikace odsuzujícího rozsudku přiléhavá. Nejvyšší soud dovodil, že v posuzované věci lze ze skutkových zjištění, resp. zjištěných okolností objektivní a subjektivní povahy, úmysl stěžovatele směřující k usmrcení poškozené jednoznačně dovodit. Pokud jde o charakter útoku, poškozená byla škrcena, což je způsob fyzického útoku, jímž lze velmi snadno způsobit smrt napadané osoby. Šlo přitom o škrcení protrahované, tedy vleklé, déletrvající. Námitka, že není vyloučeno, že některé symptomy rdoušení mohly být spíše důsledkem toho, že poškozená ležela obličejem zabořeným v matraci a postupně takto umírala, není dle přesvědčení dovolacího soudu podstatná, neboť znalci z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství jednoznačně konstatovali, že bezprostřední příčinou smrti poškozené byl otok mozku, který se rozvinul na podkladě krvácení pod tvrdou plenu mozkovou do komočního systému a do měkkých plen mozkových při vícečetném tupém poranění hlavy. Stěžovatel totiž opakovaně tloukl poškozenou dlaní a pěstí do různých částí těla, do trupu, končetin a rovněž do hlavy. Možnost fatálních následků škrcení i bití do hlavy a trupu podle přesvědčení soudu musela být stěžovateli velmi dobře známa. V průběhu útoku stěžovatel musel překonávat odpor poškozené, což lze dovodit z jeho stop DNA izolovaných zpod nehtů ruky poškozené. I to pak svědčí o faktické intenzitě, s jakou byla poškozená napadána. Stěžovatel poté nepřivolal poškozené pomoc, přitom si musel být vědom toho, že protiprávní následek v podobě smrti u poškozené může nastat. Soud tedy uzavřel, že všechny zákonné znaky zločinu vraždy byly v daném případě naplněny. Ústavní soud nemá důvod o těchto právních závěrech dovolacího soudu jakkoli pochybovat.
11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Konstatuje současně, že výrok o vině je podložen dostatečným rozsahem dokazování před nalézacím soudem a z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu.
12. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu