ECLI:CZ:US:2016:2.US.2794.16.1
sp. zn. II. ÚS 2794/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., se sídlem Strážní 852/7, Brno, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 2 As 52/2016-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2016 stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Má za to, že vedl k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"). Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení, která se bránila proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016 č. j. 30 A 12/2014-99. Tím krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který potvrdil zamítavé rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, o žádosti žalobců o určení právního vztahu podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci touto žádostí brojili proti certifikátu autorizovaného inspektora ve věci realizaci stavby "Brno-Ivanovice, Obchodní centrum Hobby Market".
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 citovaného zákona.
4. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Proto Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
5. Stěžovatelka bude mít za dané procesní situace možnost uplatnit své námitky ve správním řízení, v němž bude žalovaný správní orgán znovu rozhodovat o žádosti žalobců o vydání deklaratorního rozhodnutí, které by konstatovalo, že stěžovatelce nevzniklo právo ke stavbě na základě certifikátu autorizovaného inspektora (viz §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "správní řád"). Své námitky bude také moci případně uplatnit v následné správní žalobě, resp. kasační stížnosti. K ochraně svých práv proto má i nadále k dispozici prostředky nápravy podle správního řádu a soudního řádu správního. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k Ústavnímu soudu. Z uvedeného plyne, že stěžovatelka podala tuto ústavní stížnost předčasně. Její návrh je proto nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 380/16 ze dne 19. 2. 2016, obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 347/16 ze dne 8. 4. 2016).
6. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj