ECLI:CZ:US:2016:2.US.2803.15.1
sp. zn. II. ÚS 2803/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Pešouta, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 23, Brno, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství městské policie Ústí nad Labem ze dne 10. února 2013 č. j. KRPÚ-33928/PŘ-2013-040007, vydaného formou bloku na pokutu ev. č. FD/213 D 0989547, proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu ze dne 10. února 2013, proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor služby dopravní policie ze dne 19. prosince 2013 č. j. KRPU-270972-8/ČJ-2013-0400DP-05, proti rozhodnutí Policejního prezidia České republiky, ředitelství služby dopravní policie ze dne 23. ledna 2014 č. j. PPR-592-1/ČJ- 2014-990440, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2015 č. j. 15 A 32/2015-55 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2015 č. j. 2 As 126/2015-94, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, 3) Policejního prezidia České republiky, ředitelství služby dopravní policie, 4) Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor služby dopravní policie, 5) Policie České republiky, ředitelství městské policie Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 16. 9. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 15 A 32/2015 a spis, vedený u Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu (dále jen "krajské ředitelství") pod č. j. KRPU-270972-8/ČJ-2013-0400DP-05.
4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Policie České republiky, ředitelství městské policie Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2013 č. j. KRPÚ-33928/PŘ-2013-040007, vydaným formou bloku na pokutu ev. č. FD/213 D 0989547, byla stěžovateli uložena bloková pokuta pro přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Podáním ze dne 15. 11. 2013 podal stěžovatel podnět k zahájení přezkumného řízení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v předcházejících řízeních napadal podpis na předmětném bloku, neboť není jeho, a tedy nemohl ani správní orgán zjistit stav věci bez důvodných pochybností a pro napadení podpisu na bloku dále nemohl ani s jistotou tvrdit, že datum převzetí bloku uvedené spolu s podpisem je datem spáchání přestupku, a tedy že blok má veškeré náležitosti podle §85 odst. 4 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"). Stěžovatel poukazuje na §85 odst. 4 zákona o přestupcích, podle kterého na pokutových blocích pověřené osoby vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena. V předmětném pokutovém bloku však pověřená osoba den uložení pokuty nevyznačila a tedy v předmětném bloku skutečně absentuje formální a obligatorní náležitost rozhodnutí. Takové rozhodnutí, uvedl stěžovatel, je nezákonné, resp. nicotné a nedostatky bloku nelze zhojit dokazováním ani doplněním do bloku ve formě rozhodnutí, když rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení je rozhodnutím sui genesis a musí splňovat obsahová kritéria dle §84 odst. 1, 3 a 4 zákona o přestupcích a nelze ho dodatečně doplňovat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 775/2000). Stěžovatel poukazuje na to, že to nebyl on, kdo podepsal předmětný pokutový blok, a tedy to ani nebyl on, kdo souhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení a akceptoval skutková zjištění a z nich plynoucí závěry o spáchání přestupku, ke kterým došly správní orgány. Rozhodnutí správních orgánů, která vzešla z napadených správních řízení, jsou tak postižena vadami, které je činí nesprávnými pro nedostatečné zjištění skutkového a právního stavu věci, zejména pak nedodržení ustanovení §84 odst. 1, 3 a 4 a §85 odst. 4 zákona o přestupcích, ustanovení §3 a §52 správního řádu (správní orgán neprovedl stěžovatelem navržené důkazy potřebné ke zjištění stavu věci) a ustanovení §68 odst. 3 správního řádu (nepřesvědčivé odůvodnění, správní orgán se nevypořádal dostatečně s námitkami stěžovatele).
6. Krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 15 A 32/2015 i Nejvyšší správní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 2 As 126/2015 se taktéž nedostatečně a nepřesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele a nesprávně dovodily, že napadená rozhodnutí netrpí nicotností, když absence data spáchání přestupku v popisu skutku v pokutovém bloku nepředstavuje dle soudů natolik závažnou vadu, která by mohla vyvolat nicotnost bloku, a že tato vada může způsobit nanejvýš nezákonnost takového rozhodnutí. Tyto závěry soudů však považuje stěžovatel za nesprávné, neboť soudy nesprávně posoudily právní otázku, když shledaly napadená rozhodnutí "pouze" nezákonnými, nikoliv nicotnými, blok nemohl být řádně podepsán, když jej nepodepsal stěžovatel a svá tvrzení žádal podložit výslechem policistů provádějících kontrolu vozidla, provedením svého výslechu a dále pak provedením znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Správní orgány ani soudy tak nemohly mít postaveno najisto, při tvrzení stěžovatele, že blok nepodepsal, a při neprovedení důkazů, které k objasnění této skutečnosti navrhoval stěžovatel, že blok byl skutečně podepsán stěžovatelem. V situaci, kdy si tedy správní orgány ani soudy nemohly postavit najisto, zda stěžovatel podepsal blok či nikoliv, a neprovedly stěžovatelem navržené důkazy k prokázání této skutečnosti, nemohou si postavit najisto ani tvrzené datum stěžovatelem údajně spáchaného přestupku. Správní orgány i soudy se tak dopustily nejen nesprávného právního hodnocení; skutková podstata, ze které ve svém rozhodování vycházely, nemá ani oporu ve spisovém materiálu a rozhodnutí jak správních orgánů, tak soudů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že i sám správní soud konstatoval, že žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů nejsou bezvadná a jsou minimálně nezákonná, tedy vydání takových nezákonných rozhodnutí musel předcházet i nezákonný postup v řízení. Stěžovatel považuje za nesprávné i závěry správních orgánů a soudů ohledně možnosti zhojit vady pokutového bloku tak, jak byly popsány výše doplněním formou rozhodnutí v přezkumném řízení, když rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení je rozhodnutím sui genesis a musí splňovat obsahová kritéria podle §84 odst. 1, 3 a 4 zákona o přestupcích a nelze ho dodatečně doplňovat (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 775/2000). Nadto správní orgán neměl bez provedení důkazů stěžovatelem navržených k podpoře jeho skutkových tvrzení ani dostatek podkladů k provedení takové změny.
II.
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy rozhodující ve správním soudnictví, jakož i před tím správní orgány se dostatečným způsobem nevypořádaly s jeho námitkami. Stěžovatel namítá, že podpis na pokutovém bloku není jeho; správní orgány ani krajský soud neprovedly stěžovatelem navržené důkazy k prokázání jeho tvrzení, že podpis na pokutovém bloku není jeho. Stěžovatel dále namítá, že na pokutovém bloku chybí datum spáchání přestupku, z čehož vyvozuje nicotnost tohoto rozhodnutí.
10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není povolán k výkladu podústavního práva. Může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
12. Ústavní soud konstatuje, že je to ex lege (primárně) právě Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených zákonem (§12 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen "s. ř. s.").
13. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, U 39/33 SbNU 591 a navazující konstantní judikatura, dostupná na http://nalus.usoud.cz/) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu "podústavního" práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení "podústavního" práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.
14. O výše naznačený výkladový exces však v předmětné věci nejde. Ústavní soud po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že na stěžovatelovy námitky bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění tak nevykazuje známky svévole či iracionality.
15. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s krajským soudem, že stěžovatel nenabídl žádnou alternativní verzi, na základě níž by mělo být zpochybněno, že pokutový blok podepsal právě on. Stěžovatel nezpochybňoval konkrétními skutečnostmi, že na místě byl, neuváděl jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly, proč by neměl být podpis na pokutovém bloku jeho. V takovém případě není důvod ke zpochybnění skutečností vyplývajících ze správního spisu, a sice že to byl právě stěžovatel, s kým byl přestupek projednán, kdo s projednáním přestupku v blokovém řízení souhlasil a kdo pokutový blok podepsal. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že nebylo nutné provádět důkazy navržené stěžovatelem (výslech dvou policistů, výslech stěžovatele a znalecký posudek z oboru písmoznalectví) k prokázání jím uváděného prostého tvrzení, že podpis není jeho. Jelikož krajský soud vycházel ze stejných úvah, které jasně ve svém rozhodnutí vyjádřil na stranách 5 až 7 svého rozsudku (krajské ředitelství se pak vyjádřilo obdobně na straně 3 svého rozhodnutí a žalovaný, přestože stručně, na stranách 2 - 3 svého rozhodnutí), Nejvyšší správní soud dovodil, že rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a uzavřel, že krajský soud i správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a proto vyhodnotil námitky stěžovatele i v tomto směru jako nedůvodné.
16. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že z kasační stížnosti nevyplývá, že by měl stěžovatel za to, že rozhodnutí v blokovém řízení vydal správní orgán s absolutním nedostatkem pravomoci či absolutní nepříslušností nebo že by rozhodnutí správního orgánu trpělo zásadními nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy jako je absolutní nedostatek formy či by bylo nesmyslné. Stěžovatel má za to, že absence data spáchání přestupku v pokutovém bloku způsobuje jeho neurčitost. Nejvyšší správní soud se však s ohledem na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu již ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2008 č. j. 8 Afs 78/2006 - 74 (publ. pod č. 1. 629/2008 Sb. NSS) s takovým výkladem neztotožnil. Nejvyšší správní soud připustil, že tato obligatorní náležitost (§85 odst. 4 zákona o přestupcích) na pokutovém bloku chybí, tuto vadu však především s ohledem na skutečnosti případu Nejvyšší správní soud neposoudil jako tak závažnou, že by shledal rozhodnutí nicotným. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že pokutový blok byl stěžovatelem podepsán s datem 10. 2. 2013. Z uvedeného bloku vyplývá, že i oprávněná osoba jej podepsala v tentýž den. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že uvedená vada může způsobit "pouze" nezákonnost rozhodnutí. Rozhodnutí o přestupku v blokovém řízení může být vydáno za určitých podmínek (§84 odst. 1 zákona o přestupcích) a musí obsahovat určité náležitosti (§85 odst. 4 zákona o přestupcích). Podmínky byly v případě stěžovatele splněny. Co se týče náležitostí, v rozhodnutí chybělo datum spáchání přestupku, a proto bylo nezákonné. Datum, konkrétně 10. 2. 2013, je však uvedeno v pokutovém bloku u podpisu oprávněné osoby, u podpisu stěžovatele i na fotografii z měření (záznamu o přestupku), na níž je zachyceno auto stěžovatele. Nejvyšší správní soud s ohledem na povahu přezkumného řízení a s ohledem na to, že daná ustanovení o přezkumném řízení nejsou vyloučena z použití v souvislosti s blokovým řízením dle zákona o přestupcích, se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí o přestupku vydané v blokovém řízení (pokutový blok) lze v (zkráceném) přezkumném řízení dle §98 správního řádu změnit tak, že rozhodující orgán doplní datum spáchání přestupku, pokud ze všech ostatních skutečností případu jednoznačně vyplývá den, v němž byl přestupek spáchán. V takovéto situaci totiž náprava vady pokutového bloku má fakticky povahu opravy zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí (konkrétně pak v jeho výroku, neboť popis skutku plní v bloku funkci jedné ze součástí výroku rozhodnutí, stejně jako u jiných rozhodnutí ve věcech správních deliktů), kterou z moci úřední provedl správní orgán, tedy jde ve své podstatě o obdobu postupu podle §70 správního řádu. Správní orgán do pokutového bloku doplnil v popisu skutku údaj, který v něm samotném měl být obsažen, aby blok splňoval zákonné náležitosti. Samotná informace o datu spáchání skutku - pro charakteristiku skutku i pro řadu jeho právních následků velmi důležitá - ovšem byla patrná i z jiných jeho částí. I bez tohoto údaje uvedeného přímo v popisu skutku bylo z bloku samotného bez pochyb patrné vše, co je důležité pro popis skutku a jeho individualizaci tak, aby jej nebylo možno zaměnit se skutkem jiným, aby byly jasné místní, časové i věcné (obsahové) hranice skutku a aby bylo zřejmé, jaký právem chráněný zájem byl skutkem porušen a jakou skutkovou podstatu správního deliktu naplnil. Za těchto podmínek proto bylo doplnění data spáchání přestupku do popisu skutku změnou bloku provedenou ve zkráceném přezkumném řízení přípustné. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s úvahami stěžovatele, že pokutový blok je rozhodnutím sui generis, které uvedeným způsobem v přezkumném řízení změnit nelze a uvedenou námitku shledal nedůvodnou. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Jak bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí soudů soudní soustavy anebo prověřovat naplnění litery podústavních právních předpisů, nýbrž chránit ústavně zaručená práva. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovými námitkami se Nejvyšší správní soud detailně zabýval, aplikoval relevantní právo a v jeho intepretaci nejsou patrné zásadní nedostatky, a když je napadený rozsudek přiměřeně odůvodněn, Ústavní soud dospěl k názoru, že k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nedošlo. Nadto Ústavní soud konstatuje, že vady v psaní, počtech a datech, jež lze v rámci technicko-organizačních oprav snadno napravit, nemohou být samy o sobě důvodem nicotnosti rozhodnutí uvedeným v §77 odst. 2 i. p. správního řádu, pokud tyto chyby nejsou základním východiskem a hlavní příčinou takového rozhodnutí. Je věcí úvahy dotčeného člověka, zda zvolí cestu blokového řízení a s tím souvisejícího zjednodušení dokladů a postupů včetně odlišného řešení opravných prostředků, anebo "běžného" procesu. Jiné hodnocení by znamenalo obcházení právního institutu blokového řízení, jehož jedním z definičních znaků je i hospodárnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3625/14).
18. Domáhá-li se stěžovatel přijetí sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ohledně přísnosti požadavků na obsah pokutového bloku, je třeba mu připomenout, že Ústavní soud není další instancí v systému soudnictví, jejímž úkolem by bylo sjednocování judikatury soudů. Jednotnost a bezrozpornost právního řádu, jakož i jednota výkladu práva je bezpochyby žádoucí, avšak určité jemné diskrepance nejsou na závadu s ohledem na kontext, v jakém byly předmětné judikaturní závěry vysloveny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 4388/12).
19. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ze soudní judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004 č. j. 6 As 49/2003-46 a ze dne 29. 12. 2010 č. j. 8 As 68/2010-81) vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona o přestupcích, které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání, je nepřípustná. Nejvyšší správní soud uvedené závěry založil na tom, že zahájení i konání blokového řízení je fakticky v dispozici osoby obviněné z přestupku. Právě této osobě je totiž umožněno, aby za situace, kdy považuje přestupek za spolehlivě zjištěný a souhlasí s ukládanou sankcí, bylo o něm vedeno pouze zkrácené - blokové - řízení, a naopak, aby za situace, kdy nemá přestupek za prokázaný a nesouhlasí se zaplacením pokuty, využila svého práva na to, aby spáchání přestupku bylo správním orgánem prokazováno. Závěr rozhodnutí obou soudů, že vystavením pokutového bloku, který stěžovatel osobně podepsal, čímž s ním vyslovil souhlas, bylo toto rozhodnutí vydáno v souladu s ustanovením §84 a násl. přestupkového zákona a že se tím stěžovatel vzdal práva na projednání věci ve správním řízení i v následném řízení před správními soudy, proto nevykazuje znaky nepřípustné libovůle a z ústavního hlediska je akceptovatelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3669/10, usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3252/13).
20. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů rozhodujících ve správním soudnictví, jakož i před tím správních orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu