ECLI:CZ:US:2016:2.US.2927.16.1
sp. zn. II. ÚS 2927/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jinonice Property Development a.s., se sídlem Praha 5, Na Vidouli 1/l, zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem Praha 6, Eliášova 922/21, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 23 C 228/2013-27, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 25 Co 132/2015-58, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 5589/2015-84, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že stěžovatelka nabyla v ústavní stížnosti specifikované pozemky, a to na základě kupní smlouvy. Posléze však bylo v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zákon o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") určeno, že vlastníkem těchto pozemků je Marie Soldánová, neboť vlastnictví k těmto pozemkům pozbyla na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka se za této situace domáhala po panu JUDr. Miloši Drbalovi, od kterého pozemky koupila, náhrady části kupní ceny, nicméně tomuto jejímu žalobnímu žádání nebylo vyhověno, neboť podle obecných soudů JUDr. Miloš Drbal nabyl pozemky v dobré víře, když ani sama stěžovatelka podle obecných soudů nezpochybnila platnost nabývacích titulů, na něž navazuje i titul zakládající vlastnictví JUDr. Miloše Drbala. Proto stěžovatelka následně zahájila řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, a v němž se po Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady škody, jež jí měla být způsobena při výkonu veřejné moci tím, že soudy v jednotlivých řízeních posoudily shodnou právní otázku rozdílně a dospěly tak ke vzájemně si odporujícím rozhodnutím. Ani tomuto žalobnímu žádání stěžovatelky však nebylo vyhověno. Soudy totiž dovodily, že stát je nositelem odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci pouze za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Odpovídá tedy za škodu způsobenou skutečnostmi výslovně v zákoně uvedenými, tzn. vznikla-li škoda z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu. Nezákonné rozhodnutí však v posuzované věci vydáno nebylo a stejně tak nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu. K povolání státu k odpovědnosti za škodu tak v právě projednávané věci podle obecných soudů chybí odpovědnostní titul.
3. Stěžovatelka s takovýmto výkladem obecných soudů nesouhlasí. Domnívá se totiž, že odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je dána i v takovém případě, kdy soudy jako státní orgány rozhodovaly o stejné otázce týkající se platnosti nabývacích titulů v různých okamžicích s jinými právními závěry, ačkoliv neexistoval pro jiné posouzení pádný důvod; k žádným novým skutkovým zjištěním totiž nedošlo.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Obecné soudy v řízení, z něhož vyšla ústavní stížností napadená rozhodnutí, dovodily, že žalobě o náhradu škody nemůže být vyhověno, neboť v daném případě nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a ani nebyl identifikován nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že je nepřípustné, aby soudy samy konstituovaly další nároky, jdoucí nad rámec citovaného právního předpisu.
7. Takovýto závěr však není zcela správný, neboť Ústavní soud v minulosti již opakovaně dovodil, že odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. lze rozšiřovat nad zákonné vymezení odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí či nad vymezení odpovědnosti za nesprávný úřední postup [srov. k tomu přiměřeně například nález sp. zn. IV. ÚS 1521/10 ze dne 9. 2. 2011 (N 15/60 SbNU 153; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a judikaturu tam citovanou], to však zcela výjimečně a prostřednictvím přímé aplikace základních práv, zaručených Listinou.
8. Na druhou stranu je však třeba uvést, že - jak plyne ze shora uvedeného - tento postup má povahu zásadně výjimečnou a bylo by lze o něm proto uvažovat až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků vedoucích k nápravě.
9. Jak je přitom uvedeno shora, stěžovatelka se se žalobním žádáním o náhradu škody obrátila na JUDr. Miloše Drbala, nicméně obecné soudy tuto jeho odpovědnost nedovodily. Stěžovatelka se přitom mohla obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností, aby tento jejich závěr přezkoumal z ústavněprávního hlediska. Této možnosti však stěžovatelka nevyužila, když opak ani sama v ústavní stížnosti netvrdí. Tato skutečnost přitom jistě nemůže znamenat nepřípustnost právě projednávané ústavní stížnosti ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu, nicméně nachází odezvu v tom, že nárok na náhradu škody (újmy) má vůči státu za uvedených okolností toliko subsidiární charakter, který však stěžovatelka nevyčerpala. Nastala tak situace, kdy v nyní projednávané věci obecné soudy nutně dovodily, že stěžovatelce skutečně nesvědčil žádný odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb. Z tohoto důvodu Ústavní soud v postupu a rozhodnutí obecných soudů v právě projednávaném případě neshledal protiústavnost.
10. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu