ECLI:CZ:US:2016:2.US.2928.16.1
sp. zn. II. ÚS 2928/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Kaplana, advokáta se sídlem Římská 104/14, 120 00 Praha 2, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Římská 104/14, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 621/2014, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
U stěžovatele, který je advokátem, byla dne 30. 7. 2014 provedena domovní prohlídka a následně též prohlídka prostor advokátní kanceláře. Při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor stěžovatel odmítl vydat část požadovaných materiálů, neboť se na ně dle jeho tvrzení vztahovala povinnost mlčenlivosti, což potvrdil též zástupce České advokátní komory (dále "ČAK") přítomný prohlídkám. Listiny byly zapečetěny a předány zástupci ČAK, stejně jako mobilní telefon iPhone, notebook a iPad. Stěžovatel byl téhož dne zadržen, vyslechnut jako osoba podezřelá pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
Dne 8. 8. 2014 podal Obvodní soud pro Prahu 9 Městskému soudu v Praze návrh na nahrazení souhlasu zástupce ČAK soudem dle §85b odst. 3 trestního řádu. Řízení je vedeno pod sp. zn. Nt 621/2014. Při veřejném zasedání dne 1. 6. 2015 zástupce ČAK vydal zajištěné věci Městskému soudu v Praze. V době podání ústavní stížnosti (31. 8. 2016) však nebylo o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 9 na nahrazení souhlasu zástupce ČAK Městským soudem v Praze rozhodnuto.
Stěžovatel ústavní stížností napadá, jakožto "jiný zásah orgánu veřejné moci", postup Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 621/2014. Stěžovatel tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze v uvedeném řízení došlo a nadále dochází k zásahu do jeho základních práv a svobod, který není a nebude možné odčinit jinak, neboť pokud soud návrhu vyhoví, byly by listiny, resp. zabavené věci, okamžitě vydány policejnímu orgánu, neboť stížnost není proti uvedenému rozhodnutí přípustná.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování ústavně zaručených práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") a přikázal Městskému soudu v Praze vydat stěžovateli listiny, odňaté mu při prohlídkách dne 30. 7. 2014.
Zároveň stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu vydat předběžné opatření, kterým uloží Městskému soudu v Praze, aby do doby rozhodnutí o této ústavní stížnosti v řízení sp. zn. Nt 621/2014 nerozhodoval o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s listinami zajištěnými při prohlídkách u stěžovatele.
Stěžovatel formuluje dvojí okruh námitek.
První se týká tvrzených neodůvodněných průtahů ve shora označeném řízení. Druhý okruh námitek směřuje proti jiným tvrzeným pochybením Městského soudu v Praze v témže řízení, konkrétně pak tvrzeného porušení pravidel o nakládání s listinami předanými zástupcem ČAK Městskému soudu v Praze, nepořizování zvukových záznamů v řízení a nerespektování právního zastoupení stěžovatele.
Stěžovatel dále zpochybňuje samotný návrh Obvodního soudu pro Prahu 9 a tvrdí, že není dostatečně určitý, resp. že je rozporný s obsahovými požadavky plynoucími ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu 25. 6. 2015 sp. zn. Tpjn 306/2014.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu, jakož i nezbytnou zdrženlivostí v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zvláště důležité je to v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného trestního řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud shrnul, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nutno vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
Z judikatury Ústavního soudu tak plyne, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud za nepřípustné (srov. ve skutkově obdobné věci usnesení sp. zn. IV. ÚS 2199/14 ze dne 24. 7. 2014), případně nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003) s výjimkou situací zcela mimořádných, je-li např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (N 43/5 SbNU 363) či sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (N 30/17 SbNU 221)].
V řízení o ústavní stížnosti je obecně nežádoucí a v zásadě (až na výjimky) nepřípustné, aby byl ústavní stížností napadán, jakožto "jiný zásah orgánu veřejné moci" samotný postup soudu v řízení, které stále běží a dosud nebylo skončeno, resp. aby argumenty stěžovatele posuzoval Ústavní soud dříve, než se s nimi může vypořádat samotný obecný soud ve svém pravomocném rozhodnutí.
Ve vztahu k řízení vedeném podle §85b odst. 3 trestního řádu odkazuje Ústavní soud např. na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2199/14 ze dne 24. 7. 2014, které výslovně uvádí, že "požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o návrhu dle §85b odst. 3 trestního řádu) běží. [Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky] tak zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže je vedeno řízení o návrhu [...] o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí in favorem [České advokátní komory] a potažmo i samotné stěžovatelky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje nyní podanou ústavní stížností".
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ve zcela výjimečných případech v minulosti již podobné stížnosti meritorně projednal a přezkum tak připustil, neodmítá nyní Ústavní soud ústavní stížnost pro nepřípustnost, nýbrž pro zjevnou neopodstatněnost, neboť zcela výjimečný zásah Ústavního soudu může být namístě např. v případě zjevného omylu (záměna v osobě advokáta apod.).
Jinak však platí, že není v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, pokud při probíhajícím řízení je formou ústavní stížnosti napadán samotný postup soudu (jakožto "jiný zásah orgánu veřejné moci") před tím, než řízení skončí, resp. než má možnost o věci samé obecný soud pravomocně rozhodnout a s argumenty účastníků řízení se v rozhodnutí vypořádat. Stejně tak je v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, je-li před Ústavním soudem napadán samotný návrh na rozhodnutí (zde návrh Obvodního soudu pro Prahu 9) dříve, než má o daném návrhu jiný orgán veřejné moci (zde Městský soud v Praze) vůbec možnost rozhodnout.
Stejně tak je nežádoucí, aby Ústavní soud předběžným opatřením zakazoval obecnému soudu rozhodnout ve věci samé, neboť tím by byl samotný princip subsidiarity popřen, pokud by se znemožnilo obecnému soudu se s relevantními námitkami stěžovatele nejprve vypořádat ve svém vlastním rozhodnutí. Pokud jde o důkazy získané orgány činnými v trestním řízení, musí v každém trestním řízení jejich zákonnost (potažmo ústavnost) posoudit nejprve obecný soud rozhodující o vině a trestu. Ani zde nemůže Ústavní soud tuto jeho roli suplovat a zákonnost důkazů posuzovat dříve, než tuto možnost bude mít sám obecný soud.
Pokud jde o tvrzené neodůvodněné průtahy v řízení, je nutno nejprve uvést, že vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření spočívající v zákazu rozhodnout ve věci do doby rozhodnutí Ústavního soudu, by nijak vadu tvrzených průtahů nenapravilo, právě naopak. Ukončit nedůvodné průtahy v řízení je možno co nejrychlejším rozhodnutím ve věci samé. Jak avizoval stěžovatel v ústavní stížnosti podané 31. 8. 2016, ve věci mělo být rozhodnuto 13. 9. 2016. Bránit obecnému soudu, aby ve věci stěžovatele (po dvou letech od podání návrhu) rozhodl, by při současném tvrzení bezdůvodných průtahů v daném řízení postrádalo smysl.
Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, ve věci bylo 13. 9. 2016 meritorně rozhodnuto, tudíž zásah do práv stěžovatele spočívající v tvrzených průtazích již netrvá. Ústavní soud navíc nemá nyní prostor k meritornímu posuzování důvodnosti námitky průtahů v řízení, neboť touto námitkou se může zabývat opět až poté, co stěžovatel vyčerpá jiné prostředky nápravy, které má ve vztahu k tvrzeným průtahům v řízení k dispozici (zejména kompenzační prostředek nápravy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění).
Samotné rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané dne 13. 9. 2016 není předmětem tohoto přezkumu, neboť vůči němu ústavní stížnost nesměřuje a s ohledem na okamžik jejího podání a její formulaci napadající "jiný zásah" (spočívající v postupu soudu před samotným rozhodnutím) ani směřovat nemůže.
Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal výsledky trestního řízení, v rámci něhož k zabavení listin a jiných materiálů došlo, pouze v obecné rovině připomíná, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené procesní hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" [srov. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010 (N 237/59 SbNU 405)].
Na základě důvodů shora rekapitulovaných Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu