ECLI:CZ:US:2016:2.US.307.16.1
sp. zn. II. ÚS 307/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WEREMA DESIGN, s. r. o., se sídlem Osiková 1780/2b, České Budějovice, právně zastoupené JUDr. Václavem Choděrou, advokátem se sídlem Nad Primaskou 38, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2015 č. j. 4 To 710/2015-11 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2015 č. j. KZV 2/2015-656, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být zkrácena na svém právu zaručeném čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že proti jejímu jednateli Pavlu Řežábkovi bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství dle ustanovení §23 tr. zákoníku. Ten byl mimo jiné vyzván k tomu, aby policii vydal dva osobní automobily Mercedes-Benz, které jsou vlastnictvím stěžovatelky. Stěžovatelka nebyla z žádného trestného činu obviněna a na údajné trestné činnosti svého jednatele se nepodílela. Vozidla byla posléze zajištěna jako náhradní hodnota za škodu, kterou měl svou údajnou trestnou činností způsobit jednatel.
3. Napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích byla zamítnuta žádost jednatele stěžovatelky o zrušení zajištění vozidel s odůvodněním, že není podstatné, kdo vozidla vlastní, a že mohou být zadrženy jako náhradní hodnota pro případnou náhradu škody, kterou měl jednatel způsobit svou údajnou trestnou činností. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl s odůvodněním, že není rozhodující, že obviněný Pavel Řežábek nemá ve společnosti žádný majetkový podíl (není společníkem), když výše uvedená vozidla používal on a jeho manželka. Majetkový podíl ve společnosti však dříve měl a později jej převedl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právnickým osobám nemůže být zabavován a zadržován majetek s argumentem, že bude použit jako náhradní hodnota v trestním řízení vedeném proti zaměstnanci právnické osoby. Jednatelství nezpůsobuje nárok na nějakou majetkovou hodnotu společnosti, které je fyzická osoba jednatelem. Zajištění vozidel přináší jejich vlastníku nemalé obtíže, neboť nemůže dosahovat optimálních obchodních výsledků. Finanční situace stěžovatelky je v současné době nepříznivá a prodejem vozů by se dal odvrátit konec společnosti.
5. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv „běžné“ zákonnosti. Do pravomoci soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud také ve své obsáhlé judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, což se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14 ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 2626/14 ze dne 30. 9. 2014 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí týkající se zajišťovacích institutů takto - musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nesmí být projevem svévole. Rozhodující orgány tak musí důkladně posoudit a zhodnotit doposud zjištěné skutečnosti svědčící pro omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně odůvodnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 14. 4. 2014).
8. V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že k zajištění náhradní hodnoty došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl, předmětná usnesení byla vydána k tomu oprávněným orgánem a v jejich odůvodnění (posuzovaném komplexně) nebyly zjištěny známky svévole.
9. K tvrzenému porušení vlastnického práva je třeba odkázat na smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu, kdy se jedná o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického (dispozičního) práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dně 29. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu