ECLI:CZ:US:2014:4.US.941.14.1
sp. zn. IV. ÚS 941/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Svatoslava Budíka, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. 12. 2013 č. j. OKFK-4-882/TČ-2010-251201, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 8 To 7/2014, usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. 12. 2013 č. j. OKFK-4-883/TČ-2010-251201 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 8 To 8/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, kterými bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §79f trestního řádu, s odkazem na §79d odst. 1 trestního řádu, rozhodnuto o zajištění nemovitosti stěžovatele (resp. jeho podílu na nemovitosti) jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti, pro níž je stěžovatel stíhán (konkrétně za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 dost. 1, 3 trestního zákoníku). Stěžovatel dále navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterými byly zamítnuty jeho stížnosti proti uvedeným rozhodnutím Policie ČR.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, protože u něj neexistují žádné majetkové hodnoty, které byly určeny nebo použity ke spáchání trestného činu nebo které představují výnos z trestné činnosti. Poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích je řeč toliko o tom, že stíhaným činem měl společně s dalšími osobami zkrácením daně z přidané hodnoty způsobit škodu České republice nejméně 200 000 000,- Kč (resp. podle uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze škodu ve výši 421 970 639,- Kč). Na základě toho pak dovozuje, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro zajištění nemovitostí předpokládané ustanoveními §79d a §79f trestního řádu.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Zajištění majetku je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Výše uvedená argumentace stěžovatele směřuje proti zákonnosti napadených rozhodnutí o zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty, Ústavní soud se s ní však nemůže ztotožnit. Předně je třeba uvést, že nelze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ustanovení §79f trestního řádu umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti (srov. rozhodnutí 19/2011 Sb. rozh. tr. a rovněž viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1088-1090).
Zkrácením daně vzniká na jedné straně majetková škoda státu, na druhé straně však pachatel tohoto činu získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku. Tento prospěch je třeba proto považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle §79a a násl. trestního řádu. Napadená rozhodnutí lze proto ve světle judikaturou vymezených tezí považovat za ústavně konformní, respektující zákonem stanovené požadavky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu