ECLI:CZ:US:2013:4.US.1054.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1054/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Havlíčkové, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012 č. j. 1 To 2/2012-16 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje ze dne 22. 11. 2011 č. j. KRPH-15012-557/TČ-2009-050080 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1 Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného soudního usnesení, policejní orgán Policie České republiky rozhodl usnesením ze dne 22. 11. 2011 č. j. KRPH-15012-556/TČ-2009-050080 s předchozím souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - ve věci podezření ze spáchání zločinu účastenství na úvěrovém podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), spáchaného ve formě pomoci a zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 al. druhá, odst. 4 tr. z., spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. z., kterého se měla stěžovatelka dopustit skutky v rozhodnutí blíže popsanými - o zajištění dílem jako výnos z trestné činnosti a dílem jako náhradní hodnota za peněžní prostředky získané jako výnos z trestné činnosti, které se do té doby nepodařilo zajistit jinak, u Penzijního fondu České spořitelny, a. s., peněžních prostředků penzijního připojištění se státním příspěvkem vedených na základě smlouvy č. X ve prospěch stěžovatelky, jakož i peněžních prostředků dodatečně došlých včetně příslušenství, a to částku 52.152,- Kč. Stěžovatelkou podanou stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 1. 2012 č. j. 1 To 2/2012-16 zamítl.
3. Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že v jejím případě nebyly naplněny zákonné podmínky pro postup dle ustanovení §79b odst. 1, 2 a §79f ve vztahu k §79b odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" a "tr. ř."). Za situace, kdy z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání není patrno, že by stěžovatelka měla z trestné činnosti majetkový prospěch, není možné u její osoby učinit úkony k zajištění náhradní hodnoty. Stěžovatelka zcela odmítá, že by se v rámci svých smluvních povinností při práci pro společnost DANIELS, s. r. o. dopustila trestného činu. Její povinností bylo plnit příkazy jednatelů společnosti., a to i v případě, kdy se jí příkazy zdály být nesprávné. Stěžovatelka je s ohledem na shora uvedené přesvědčena, že aplikace ustanovení §79f tr. ř. ve vztahu k ust. §79b odst. 1, 2 tr. ř. v jejím případě hrubě zasahuje do jejích, Listinou i mezinárodními úmluvami garantovaných, majetkových práv a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.
II.
4. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření policejního orgánu a Krajského soudu v Hradci Králové, ve kterém oba orgány činné v trestním řízení pouze shrnuly závěry svých rozhodnutí. Ústavní soud následně přezkoumal ústavní stížnost a připojené soudní rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")]. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení §79b a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ve výše citovaných usneseních Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud nemůže v této etapě trestního řízení v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení, nikoli Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení trestního řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věta první tr. ř., požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc by Ústavní soud tudíž uplatnil zejména tam, kde by zásah do majetkových práv dle ustanovení §79a a násl. trestního řádu vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli.
7. Ústavní soud posoudil projednávanou věc z hlediska shora vyložených závěrů a dospěl k závěru, že požadavky na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byly dodrženy. Orgány činné v trestním řízení dostatečným a přiměřeným způsobem odůvodnily, na základě jakých skutkových zjištění k danému závěru dospěly a jakými důvody byly při svém rozhodování vedeny. K tvrzenému porušení vlastnického práva Ústavní soud uvádí, že ustanovení §79b a §79f tr. ř. při respektování účelu i přiměřenosti zásahu státu tvoří ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví kohokoliv. Tento závěr je konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Každý zásah do práva na ochranu majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k takovému zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha by nebyla dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, dostupné na http://cmiskp.echr.coe.int/). Ústavní soud má za to, že v projednávané věci zásah státu respektoval přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který byl zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, ostatně stěžovatelka porušení tohoto principu ani netvrdila.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu