ECLI:CZ:US:2016:2.US.3118.16.1
sp. zn. II. ÚS 3118/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Copkové, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem Ovocný trh 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. 21 Cdo 1872/2016-171, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2015, č. j. 17 Co 258/2014-147, a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově, ze dne 19. 5. 2014, č. j. 9 C 189/2012-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Prostějově zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že zástavní právo k blíže specifikovaným nemovitostem (dále také "nemovitosti" nebo "rodinný dům") zapsané v katastru nemovitostí podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9. 11. 1992 uzavřené mezi Aloisem Copkem, Vlastou Copkovou, Ing. Janou Copkovou a Ing. Petrem Copkem jako zástavními dlužníky a zástavci na straně jedné a společností Agrobanka Haná, a. s. jako zástavním věřitelem na straně druhé (do jejichž práv posléze vstoupil Ing. Radovan Zeman), nevzniklo a neexistuje. Soud totiž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zástavní smlouva byla uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, přičemž ji uzavřeli (mimo jiné) rodiče stěžovatelky, jako zástavci, a Agrobanka Haná, a. s., jako věřitel. Projevem vůle účastníků tohoto vztahu bylo poskytnout nemovitosti ve vlastnictví rodičů stěžovatelky. To, že ve smlouvě výslovně nebylo uvedeno katastrální území a obec, samo o sobě nemůže založit neplatnost smlouvy, která byla v souladu se zákonem registrována Státním notářstvím v Prostějově a na žádost účastníků došlo také k jejímu vkladu do katastru nemovitostí. Účastníci smlouvy se proti takto provedenému zápisu zástavního práva smluvního do katastru nemovitostí neodvolali a stav akceptovali. Účastníkům byl obsah uzavřené zástavní smlouvy znám, byl nepochybný a zcela jasný. Mezi účastníky smlouvy nebyl rozpor ani stran přesné identifikace zatížených nemovitostí a pochybnosti o tom nemělo rovněž Státní notářství v Prostějově a Katastrální úřad v Prostějově. V opačném případě by totiž k registraci smlouvy ani k jejímu vkladu do katastru nemovitostí nedošlo.
3. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno, neboť odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že absence označení nemovitostí v podobě neuvedení obce a katastrálního území, kde se tyto nemovitosti nacházejí, v daném případě nezpůsobuje neplatnost zástavní smlouvy. Je totiž třeba vycházet ze skutečnosti, že označení obce a katastrálního území sice absentovalo na listině označené jako smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, avšak touto listinou docházelo k zatížení zcela konkrétních nemovitostí, přičemž účastníkům smlouvy bylo naprosto zřejmé, kterých. Označení předmětných nemovitostí zkrátka obsahovalo tolik identifikačních údajů, že nebylo možné mít jakékoliv pochybnosti o jejich určitosti. V neposlední řadě krajský soud nepřehlédl, skutečnost, že žádný z právních předchůdců stěžovatelky existenci zástavního práva nezpochybňoval a vyznačení zástavního práva na nemovitostech akceptovala i matka stěžovatelky v dědickém řízení po zemřelém Aloisi Copkovi (otci stěžovatelky), kde stěžovatelku zastupovala.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
5. V návaznosti na závěry obecných soudů stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy pochybily, když se nedostatečně zabývaly otázkou dědického řízení, kde stěžovatelka dědictví po svém otci přijala bez jakýchkoliv závazků a až posléze prý vyšlo najevo, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem. Hodnocení Nejvyššího soudu stran této otázky je podle stěžovatelky příliš formalistické. Jestliže totiž soudní rozhodnutí v dědickém řízení neobsahovalo žádnou informaci, ba dokonce ani žádnou zmínku o jakémkoliv zástavním právu váznoucím na nemovitostech, je nanejvýš troufalé se domnívat, že si běžný člověk správnost rozhodnutí bude ověřovat např. v katastru nemovitostí. Soudy všech stupňů se dostatečně nevypořádaly s názorem stěžovatelky, že o existenci zástavního práva se z rozhodnutí dědického soudu nedozvěděla a ani se dozvědět nemohla. Touto vadou rozhodnutí dědického soudu byla stěžovatelka jednoznačně zkrácena na svých právech. Pokud by totiž stěžovatelka věděla o zástavním právu alespoň z příslušného rozhodnutí dědického soudu, mohla by proti němu brojit odvoláním nebo se jinak zařídit. Podle stěžovatelky pak nemůže být zcela určující ani skutečnost, že zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí totiž není bezbřehá. Ostatně Nejvyšší soud ve své judikatuře uvádí, že tam, kde existuje rozpor mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, je rozhodující stav skutečný. Stěžovatelka rovněž setrvala na stanovisku, že smlouva o zřízení zástavního práva je absolutně neplatná pro svoji neurčitost, neboť zatížené nemovitostí v ní nejsou dostatečně identifikovány.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K tomuto závěru zdejší soud dospívá především proto, že proti argumentům, na nichž jsou rozhodnutí obecných soudů postavena, stěžovatelka nevznáší v podstatě žádnou věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci. K okolnostem vzniku smlouvy o zřízení zástavního práva totiž stěžovatelka nenamítá ničeho. Zástavním právem zatížené nemovitosti byly ve smlouvě identifikovány dostatečně (zde lze pro stručnost jen odkázat na závěry obecných soudů) a nikdo z účastníků smlouvy o zřízení zástavního práva zcela jednoznačně neměl pochybnost, jaké nemovitosti budou zástavním právem zatíženy (to ostatně ani stěžovatelka netvrdí). Odkazy stěžovatelky na obecná východiska zejména judikatury Nejvyššího soudu, vztahující se k problematice určitosti předmětu smlouvy, se tak v právě projednávaném případě nemohou bez dalšího uplatnit. Ústavní soud zde odkazuje zejm. na odůvodnění krajského soudu, který se ve svém rozhodnutí s judikatorními odkazy stěžovatelky náležitě vypořádal.
9. Tvrdí-li stěžovatelka, že o závazcích váznoucích na nemovitostech nevěděla, nezbývá než připomenout, že informace o zástavním právu byly součástí spisu v dědickém řízení, kde stěžovatelku zastupovala její matka, která nadto byla jednou ze stran stěžovatelkou rozporované zástavní smlouvy. Pokud za této situace matka stěžovatelku o zatížení nemovitostí neinformovala, nelze to přičítat k tíži dědickému soudu a ani z toho snad dovozovat eventuální neplatnost zástavní smlouvy. Stěžovatelka ostatně nijak nevysvětluje, proč vlastně by dědický soud ve svém rozhodnutí o dědictví měl zmíněnou zástavu zmiňovat. Pokud proto tuto námitku stěžovatelka mínila tak, že dluh zajištěný zástavním právem nebyl promítnut do pasiv dědictví, tak (vzhledem k právní úpravě, jež na dědické řízení po otci stěžovatelky dopadá) nezbývá než upozornit, že stěžovatelka za případné dluhy odpovídá jen do výše nabytého majetku, tedy ve výsledku fakticky může nastat jen situace, jakoby stěžovatelka dědictví odmítla.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neupřesňuje rovněž svoji námitku tvrzeného rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným stavem, když v právě projednávaném případě skutečný - a účastníky zástavní smlouvy také chtěný - stav zjevně odpovídal zápisu v katastru nemovitostí.
11. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu