ECLI:CZ:US:2016:2.US.3132.16.1
sp. zn. II. ÚS 3132/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 9 To 379/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, č. j. 7 Tdo 527/2016-28, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 T 56/2015-89, kterým byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví dle ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou (dále mu byl uložen trest propadnutí blíže specifikované věci a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené škodu). Dle odvolací instance soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci, kdy skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná a správná, a také přesvědčivě zdůvodnil právní závěry týkající se výroku o vině i trestu a vypořádal se s uplatněnými námitkami.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným rozhodnutím odmítl jako zjevně neopodstatněné. Věnoval se především námitce o porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání a dospěl k závěru, že byť odvolací soud neměl v době konání veřejného zasedání k dispozici žádost stěžovatele o odročení jednání v důsledku špatné vnitřní organizace nakládání s podáními u krajského soudu, podstatné pro posouzení věci je, že stěžovatel svoji neúčast neomluvil akceptovatelnými důvody a postup odvolacího soudu proto nebyl zásahem do práva obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolací soud přihlédl též k přístupu stěžovatele k trestnímu stíhání, kdy přesto, že se o své vůli vzdal veškerých procesních práv, se bez jakékoliv omluvy nedostavil k hlavnímu líčení a toto bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Svoji žádost o odročení veřejného zasedání při projednání odvolání pak doručil soudu v odpoledních hodinách den před jeho konáním a navíc tuto žádost doložil pouze potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by bylo zřejmé, že mu skutečně brání v účasti na veřejném zasedání. Takovýto objektivní důvod totiž nedokládá pouze potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, neboť účast na jednání soudu není výkonem práce a navíc sám stěžovatel uvedl, že nemá žádný pracovní poměr. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný řádně nedoložil svoji neschopnost dostavit se k veřejnému zasedání, a postupem odvolacího soudu proto v daném případě nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
4. Uvedená rozhodnutí porušila dle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zásady ústnosti a bezprostředností trestního řízení. Tvrdí, že k řízení nepřistupoval obstrukčně, řádně se omluvil z jednání před odvolacím soudem a požádal o jeho odročení. Krajský soud však o dané žádosti ani nerozhodoval a neposoudil tedy oprávněnost omluvy a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Podá-li si však účastník řízení opravný prostředek, má právo na jeho projednání u odvolacího soudu a má právo zúčastnit se takového projednání. Tato procesní zásada má smysl nejen v tom směru, že by snad mělo být opravnému prostředku vyhověno, nýbrž také, aby byl účastník řízení konfrontován s názorem nestranného soudu, byť by soud účastníkovy představy o výsledku řízení náležitě vyvrátil. V této souvislost také stěžovatel uvádí, že k tomuto postupu nemohla soud vést ani zásada ekonomie řízení, neboť ta slouží především k ochraně účastníka řízení a nelze ji zneužívat k odůvodnění případného omezení ústnosti a bezprostřednosti, neboť k takovému omezení lze přistoupit jen na základě zavinění samotným účastníkem (vyhýbá-li se účasti u soudu se zjevným úmyslem jednání soudu zmařit nebo protahovat). Stěžovatel připomíná i výchovný dopad účasti na jednání soudu v jeho trestní věci a zpochybňuje premisu dovolacího soudu, že účastník trestního řízení, práce neschopný, je povinen se jednání soudu účastnit, pokud jeho zdravotní stav tomu nebrání do té míry, že by nebyl fyzicky schopen účasti nebo nebyl schopen chápat průběh řízení. V takovém případě by totiž potvrzení o pracovní neschopnosti postrádalo smysl, pokud zákon předpokládá, že jeho vydáním je potvrzena daná skutečnost a takový úkon je svou povahou správním rozhodnutím ve smyslu ustanovení §57 zákona o nemocenském pojištění.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny věty první má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo osobně se zúčastnit řízení před soudem nabývá na významu obzvláště v případě trestního řízení, neboť samotné trestní stíhání a případně i z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro jeho osobní život. Uvedené se netýká pouze řízení v I. stupni, nýbrž též před odvolacím soudem. Proto Ústavní soud označil ve své rozhodovací praxi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)] situace, ve kterých nebylo obviněnému umožněno (vůbec) předstoupit i před odvolací soud a uplatnit námitky a argumenty, které byly způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny a trestu, jako nepřijatelné z hlediska kritérií spravedlivého procesu. Konstatoval, že k realizaci práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy obviněný sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím právního zástupce požádá o odročení). Jen takto provedené řízení Ústavní soud považuje za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní podstatou je slyšení obou stran (kontradiktornost). Podstatou kontradiktorního soudního procesu je právě spor, konfrontace a diskuse stran, které musí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc [nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
8. Podobně Evropský soud pro lidská práva dovodil, že právo obviněného zúčastnit se jednání soudu je chráněno čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přestože v něm není výslovně zmíněno, a to s ohledem na předmět a účel tohoto článku jako celku. Navíc má osoba obviněná z trestného činu na základě čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy právo obhajovat se osobně, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví, a tato práva by mohla jen těžko vykonávat v případě, že by nebyla přítomna u soudního jednání (viz rozsudek ve věci Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985, stížnost č. 9024/80, §27). Zároveň však dle Evropského soudu pro lidská práva osobní účast obviněného nemá v odvolacím řízení stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, §60). Ani v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat veškeré skutkové a právní otázky, proto nevyplývá obviněnému z čl. 6 Úmluvy vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání. V úvahu je třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného vyloženy a chráněny u odvolacího soudu, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (Hermi proti Itálii, §62).
9. Pokud s přihlédnutím k výše uvedenému posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, neshledal, že by došlo k porušení jeho základních práv a svobod v takové intenzitě, že by byl nezbytný kasační zásah. Při realizaci práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny totiž nelze právní závěry formulované ve shora citovaných nálezech interpretovat extenzivně, neboť základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní; tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně [srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1170/10 ze dne 21. 6. 2010 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2818/10 ze dne 25. 11. 2010].
10. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že krajský soud pochybil, pokud nepřihlédl ke stěžovatelem doručené omluvě z jednání a rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, aniž by se seznámil s důvody, pro které stěžovatel žádal odročení daného jednání. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že ne každé porušení podústavního práva dosahuje takové intenzity, aby současně představovalo i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další).
11. Z nyní napadených rozhodnutí se podává, že uvedené nastalo též v případu stěžovatele. Jak totiž vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu, krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, kdy o vině stěžovatele svědčila řada provedených důkazů: stěžovatel se k trestné činnosti doznal, jeho doznání je v souladu s vysvětlením poškozené, významný je rovněž protokol o ohledání místa činu, zpráva policie a vysvětlení pracovníků bezpečnostní služby, kteří stěžovatele zajistili ve vozidle. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně s ohledem na námitky stěžovatele také řádně přezkoumal, pročež nelze nikterak dovodit, že by přítomnost stěžovatele na veřejném zasedání mohla na učiněných závěrech cokoliv podstatného změnit. V tomto kontextu ostatně nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádná konkrétní tvrzení či skutečnosti, které by byly způsobilé zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu, a které při případné účasti na ústním jednání hodlal přednést ve snaze dosáhnout změny rozhodnutí nalézacího soudu, neboť se pouze v obecné rovině dovolává čl. 38 odst. 2 Listiny. Jelikož však míra případného zásahu Ústavního soudu musí respektovat princip přiměřenosti v tom smyslu, že kasační rozhodnutí by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci (tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť), tak i z tohoto důvodu nyní rozhodující senát neshledal důvod k derogaci napadených rozhodnutí. Nadto Ústavní soud nemohl přehlédnout skutečnost, že stěžovatel již v řízení před nalézacím soudem nehájil svá práva způsobem, který mu umožňuje trestní řád, když se bez jakékoliv omluvy nedostavil k hlavnímu líčení. Ačkoliv uvedená skutečnost samozřejmě nemůže vést k vyloučení účasti stěžovatele na jednání před odvolacím soudem, tak uvedené svědčí o poněkud laxním přístupu stěžovatele k ochraně svých práv.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu