ECLI:CZ:US:2016:2.US.3216.16.1
sp. zn. II. ÚS 3216/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 73 T 5/2012 ze dne 17. února 2016 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 27/2016 ze dne 29. června 2016, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přednostní projednání věci.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 73 T 5/2012 ze dne 27. 11. 2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 33/2014 ze dne 29. 9. 2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
3. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že jako jednatel společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o. (dříve AP Industry s. r. o.), si úmyslným jednáním pro vlastní potřebu přisvojil finanční prostředky náležející této společnosti, a to výběrem z firemního účtu u Komerční banky, který sám založil jako další firemní účet dne 2. 12. 2005, a který zrušil dne 4. 4. 2007, když již na něm nebyly žádné finanční prostředky. Vyvedené finanční prostředky nebyly použity ve prospěch společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., přičemž jejich přisvojením stěžovatel způsobil společnosti celkovou škodu v minimální výši 47 100 000 Kč. Přisvojení si finančních prostředků patřících jmenované společnosti umožnil stěžovateli spoluobviněný V. K. v postavení jediného společníka této společnosti, který se na trestné činnosti podílel svým účastenstvím ve formě pomoci.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením sp. zn. 8 Tdo 381/2015 ze dne 29. 4. 2015.
5. Odsuzující rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze i usnesení Nejvyššího soudu byly na základě ústavní stížnosti stěžovatele přezkoumány Ústavním soudem, který neshledal porušení jakýchkoliv ústavních práv stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2825/15 ze dne 9. 6. 2016, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení.
7. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť po přezkoumání obsahu trestního spisu dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že stěžovatelem nově navrhované důkazy nejsou okolnostmi nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy, jež byly známy již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí, než jsou pravomocné odsuzující rozsudky.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na účel řízení o povolení obnovy řízení a na východiska a závěry, k nimž v této souvislosti dospěl Ústavní soud. Především s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016 poukazuje na to, že novotou ve smyslu §278 tr. řádu mohou být i změněné skutečnosti, které sice byly v původním řízení dokazovány, ale se zcela jiným výsledkem. Uvedené lze dle jeho názoru aplikovat i na jeho případ, kdy se sice v původním řízení vedlo dokazování o existenci smlouvy o výhradním zprostředkování, nebyla ale k dispozici její podepsaná verze ani svědci, kteří by její existenci potvrdili. Totéž se týká i nově předložené plné moci pro Ing. Kříže. Stěžovatel je přesvědčen, že nově předložené důkazy mohou ze své podstaty odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Z těchto důvodů má za to, že postup soudů byl nezákonný a porušující ústavní práva, zejména právo na spravedlivý proces. Dovolává se principu presumpce neviny, z něhož plyne pravidlo in dubio pro reo, a postup soudů mimo zákonné vymezení považuje za porušení zákazu libovůle. Soud prvního stupně se totiž při hodnocení stěžovatelem předložených nových důkazů neomezil jen na zjištění pravděpodobnosti, s níž by nové důkazy při porovnání se skutkovými závěry v původním řízení byly s to odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, a toto pochybení nenapravil ani stížnostní soud. Stěžovatel dále vyslovuje přesvědčení, že obě napadená rozhodnutí nejsou prakticky nijak odůvodněna. Obě rozhodnutí se v tomto směru pohybují mimo ústavní rámec, Vrchní soud nadto pouze paušálně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně. Na podporu svých tvrzení stěžovatel uvádí řadu judikátů Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
9. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a rozsudků, jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele (které jsou součástí spisu vedeného Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2825/15), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy v jakékoliv "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, které stěžovatel předloží soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které soud konfrontuje s původně zjištěnými skutečnostmi, však není Ústavní soud v zásadě oprávněn, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, což mu podle Ústavy České republiky nepřísluší.
11. Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
12. Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodu obnovy řízení podle §278 tr. řádu, neboť má za to, že jsou tu nové důkazy, které by mohly mít vliv na posouzení celé věci.
13. Jak se podává z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně ve veřejném zasedání k objasnění skutečností uváděných stěžovatelem (k prokázání reálnosti obchodních i účetních transakcí souvisejících s vyplacenou zprostředkovatelskou odměnou) provedl všechny stěžovatelem navrhované důkazy. Ty poté konfrontoval s důkazy provedenými v původním řízení. Konstatoval, že důkazy ve svém vzájemném souhrnu sice prokazují, že formálně existovaly právní tituly, na základě nichž došlo k předání hotovosti tak, jak tvrdí stěžovatel, poukázal však na to, že již odsuzující rozsudek se plně vypořádal s důkazy, které toto tvrzení stěžovatele podporovaly, včetně předmětné zprostředkovatelské smlouvy, byť v té době nepodepsané, kterou nyní stěžovatel znovu předkládá. Uzavřel, že ani nové důkazy nemění nic na tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu, za nějž byl pravomocně odsouzen. Relevantní přitom je, že již v původních rozhodnutích Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu byl stěžovatel upozorněn na to, že z hlediska posouzení jeho viny není rozhodné, zda jednal bez právního titulu nebo za situace, že právní titul formálně existoval, ale neměl reálný základ a sloužil toliko k zakrytí skutečností, že peníze byly ze společnosti neoprávněně vyvedeny, a že není ani rozhodné, jak s vyvedenými finančními prostředky ve skutečnosti naložil, zda si je ponechal nebo je zčásti předal jiné osobě. Pokud tedy soud prvního stupně po vyhodnocení nových důkazů a po jejich porovnání s důkazy provedenými v původním řízení neshledal žádné okolnosti, které by mohly vést k jiným skutkovým a právním závěrům, z ústavního hlediska je jeho postup akceptovatelný. Stěžovatel sice poukazuje na to, že hodnocení způsobilosti předkládaných důkazů se má pohybovat v rovině pravděpodobnostní, z odůvodnění usnesení však vyplývá, že soud vyhodnotil relevantní skutečnosti bez jakýchkoliv pochybností. Rozhodnutí soudu prvního stupně je jasné a přesvědčivé, takže hodnocení otázky, zda stěžovatelem tvrzené "nové" důkazy jsou důkazy z pohledu ustanovení §278 tr. řádu, a zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek předchozího řízení, nelze považovat za svévolné. Stěžovatelův poukaz na judikáty Ústavního soudu, týkající se podmínek obnovy řízení a aplikace principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, je proto nepřípadný, stejně jako odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
14. Pokud za tohoto stavu stížnostní soud v napadeném usnesení označil závěry soudu prvního stupně za správné a plně na ně odkázal, přičemž některé argumenty dále rozvedl s poukazem na zjištění učiněná v původním řízení, nelze ani jeho závěru o tom, že nebyly splněny základní zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, nic vytknout. Stěžovatel sice nepovažuje rozhodnutí stížnostního soudu za řádně odůvodněné, soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na stížnostní námitky reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
15. Lze tedy uzavřít, že soudy přijaté závěry nevybočují ze zákonných mezí a jsou z ústavních hledisek akceptovatelné. Obsah napadených rozhodnutí tak nelze považovat za projev libovůle s následky porušení práva na spravedlivý proces a dalších tvrzených práv stěžovatele.
16. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti dle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu