ECLI:CZ:US:2016:2.US.3286.16.1
sp. zn. II. ÚS 3286/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dumitrua Carabadjace, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016 č. j. 5 To 51/2016-4976, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016 č. j. 10 T 10/2014-4949, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl jeho stížnost brojící proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Krajský soud zamítl žádost stěžovatele o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Toto omezení bylo stěžovateli uloženo v souvislosti s jeho propuštěním z vazby dne 1. 11. 2013 za současného přijetí peněžité záruky ve výši 100 000 Kč a stanovení dohledu probačního úředníka.
2. Z obsahu napadených usnesení a také ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel čelí trestnímu stíhání ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Nepravomocným rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 byl pro tento trestný čin shledán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl od 25. 4. do 1. 11. 2013 ve vazbě, ze které byl za výše uvedených podmínek propuštěn. Žádostí ze dne 23. 3. 2016 pak stěžovatel (již podruhé v této trestní věci) požádal o zrušení zákazu vycestovat do zahraničí.
3. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že důvody pro trvání zákazu vycestování do zahraničí stále trvají. Nezpochybňoval vazby obžalovaného v České republice, docházku k úkonům trestního řízení, ani jeho povolené vycestování z území ČR, řádný návrat a odevzdání cestovního pasu bez jakýchkoliv závad. V průběhu prověřování dané trestní věci se však stěžovatel opakovaně déle zdržoval na území cizích států. A vzhledem k jeho cizí státní příslušnosti podle krajského soudu trvala obava, že by mohl opustit území České republiky, aby se vyhnul trestnímu řízení nebo uprchnul. Zvláště poté, co byla tato hrozba zhmotněna v odsuzujícím, byť nepravomocném rozsudku. Stěžovatel také v žádosti uváděl, že chce požádat o prodloužení pobytu na území České republiky. K tomu musí předložit cestovní doklad. Krajský soud však nevyhodnotil tuto skutečnost jako důvod pro zrušení uloženého zákazu. Žádost o prodloužení pobytu na území ČR nepochybně může podat. V této žádosti pak může vysvětlit, z jakého důvodu k němu bezprostředně nepřikládá cestovní doklad, a kde si rozhodující správní úřad může tento cestovní doklad vyžádat.
4. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že závěry krajského soudu mají plnou oporu ve spisovém materiálu. Zdůraznil, že v průběhu dosavadního řízení existovaly důvody vazby útěkové a předstižné. Pokud se stěžovatel nachází na svobodě, je to díky maximálně prospěšnému hodnocení jeho osobních, rodinných a majetkových poměrů ze strany státního zástupce, který v průběhu přípravného řízení rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. Zcela logicky v té souvislosti vyslovil též zákaz vycestování do zahraničí podle §77a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel pochází z Moldávie, tedy země mimo EU. V případě porušení jeho dosud bezproblémové disciplíny a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení by se rapidně snížila jeho dosažitelnost. Dále je třeba přihlédnout ke stádiu trestního řízení, které se aktuálně posunulo do období po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ukládajícího obžalovanému konkrétní trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Reálnost jeho útěku před již konkrétně vymezeným trestem odnětí svobody se rozhodně nesnížila, spíše naopak. K tomu přistupuje i samotný charakter společensky škodlivé a násilné trestné činnosti spočívající ve vydírání, která se měla odehrávat po dobu cca 4 let, a stěžovatel se jí měl dopustit v celkovém počtu 10 případů. Nelze akceptovat tvrzení obhajoby, že by snad uložené omezení nebylo v tomto případě potřebné. Ve vztahu k námitkám týkajícím se pobytové žádosti stěžovatele vrchní soud uvedl, že při prokazování totožnosti na území ČR má možnost obžalovaný předložit rozhodnutí o zákazu vycestování do zahraničí, které obsahuje i výrok o zadržení jeho cestovního pasu. Vrchní soud proto odvolání stěžovatele zamítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho práva na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrdí, že tři a půl roku trvající omezení svobody pohybu je v jeho případě nepřípustné, protože nejvyšší přípustná doba trvání vazby v dané věci nepřesahuje dva roky. Opakovaně upozorňoval na požadavek periodického posuzování existence důvodů pro toto omezení. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž plyne, že nezbytnost zákazu vycestování časem klesá. Zákaz vycestování do zahraničí navíc výrazně zasahuje do majetkové sféry stěžovatele, který pracoval jako obchodní zástupce jisté společnosti se zaměřením na východní Evropu. Tuto dobře placenou práci ale nyní nemůže vykonávat. Stěžovatel je seznámen s judikaturou Ústavního soudu týkající se zákazu vycestování do zahraničí. Jeho případ se však od případů, ve kterých Ústavní soud rozhodoval, výrazně liší. V jeho případě zákaz vycestování trvá mnohem déle. Naplnění předpokladů pro toto omezení svobody pohybu je navíc nutné posuzovat po celou dobu jeho trvání. Důvody opodstatňující jeho uložení mohou postupem času a v důsledku změny okolností ztrácet na své intenzitě. Efektivní ochrana ústavně zaručené svobody pohybu jednotlivce vyžaduje, aby zákonnost jejího omezení mohla být po celou dobu trvání omezení podléhat soudní kontrole. Závěrem stěžovatel popírá, že by se dopustil skutků, pro které je stíhán.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud tak o ní může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že uložení zákazu vycestování na základě ustanovení §77a odst. 1 trestního řádu bezesporu představuje jeden z typických příkladů omezení svobody pohybu. Dotčené osobě se jím zakazuje dobrovolně se pohybovat mimo určené území. Citované ustanovení normuje, že soud (a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce) může uložit omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení. Smyslem a účelem institutu zákazu vycestování do zahraničí podle §77a trestního řádu je přitom zajištění řádné účasti obviněného na trestním řízení [viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze dne 20. 5. 2008 (N 90/49 SbNU 247; 355/2008 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 18/07 ze dne 15. 9. 2009 (N 202/54 SbNU 505; 384/2009 Sb.); či usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13 ze dne 12. 11. 2014 (U 16/75 SbNU 649)]. Dotčené ustanovení trestního řádu tedy ve shodě s citovanou judikaturou zdejšího soudu představuje ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu garantované v čl. 14 odst. 1 Listiny, jež může být za určitých podmínek omezena. Musí se však jednat o nezbytné opatření sledující cíl předvídaný dotčeným zákonem (ve stěžovatelově případě trestním řádem). Jsou-li přitom podmínky zásahu do svobody pohybu naplněny, ingerence Ústavního soudu není namístě [obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2093/14 ze dne 5. 11. 2014; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13].
9. Ústavní soud je tak oprávněn se meritorně zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §77a trestního řádu bylo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem, přičemž po zhodnocení relevantních údajů Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci tomu tak bylo.
10. Z obsahu napadených usnesení krajského a vrchního soudu plyne, že tyto soudy náležitě a přesvědčivě vyložily, z jakého důvodu u stěžovatele přetrvávají důvody pro uložení předmětného omezujícího opatření, přičemž se zároveň vypořádaly se stěžovatelovými námitkami svědčícími pro opačný závěr. Jakkoli Ústavní soud nepopírá, že také zákaz vycestování jako "náhradní opatření" vůči vazbě může velmi výrazně zasahovat do práv a svobod osoby, jíž je uložen, zajisté ho nelze srovnávat s vazbou samotnou, při níž dochází k naprostému omezení osobní svobody jednotlivce, a kterou lze považovat za naprosto krajní institut sloužící k naplnění účelu trestního řízení. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Ostatně také právě z tohoto důvodu poskytuje trestní řád v ustanovení §73 možnosti, jimiž lze vazbu nahradit, aby nedošlo k natolik masivnímu zásahu do osobní sféry jedince. V případě zákazu vycestování jde pouze o (částečné) omezení jeho pohybu, což je samozřejmě výrazně slabší zásah do jeho právní sféry. Ústavní soud ale nikterak nepopírá, že i při ukládání jiných omezení než přímo uložení vazby musí být ctěny základní parametry omezení základních práv a svobod, především mohou být ukládány pouze v nezbytných a přesvědčivě odůvodněných případech (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2093/14).
11. Z předmětných usnesení krajského a vrchního soudu se nicméně podává, že stížnost stěžovatele soud náležitě posoudil a patřičně odůvodnil, z jakých důvodů je uložení inkriminovaného opatření nadále přiměřené a opodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásadu, podle níž obviněný je oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících uložení opatření omezujícího osobní svobodu. Mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality) a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Důvody svědčící pro opodstatněnost nezbytného omezení svobody pak musí být v odůvodnění rozhodnutí zřetelně, konkrétně a přezkoumatelně vyloženy a musí být obsahově ve shodě se zákonnými podmínkami trestního řádu [přiměřeně srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].
12. Tak tomu v případě stěžovatele podle přesvědčení Ústavního soudu bylo. Zejména vrchní soud uplatnil vícero argumentů svědčících o důvodnosti dalšího pokračování zákazu vycestování a zároveň se vypořádal s argumenty obviněného stěžovatele. Obecné soudy takto tedy ústavně přípustně zasáhly do práva stěžovatele na svobodu pohybu, neboť ji omezily na základě zákona, za jasně vymezeným účelem (zamezení maření trestního stíhání) a zároveň odůvodnily nezbytnost jeho dalšího trvání. Námitky předestřené v ústavní stížnosti stěžovatelem lze pokládat spíše za polemiku s argumentací obecných soudů, které dospěly k odlišným skutkovým a právním závěrům. Tato pouhá polemika však nemůže být při posuzování důvodnosti zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele pro Ústavní soud relevantní (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2093/14).
13. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce týkající se dosavadní a nadále trvající délky uloženého opatření Ústavní soud podotýká, že ta nikterak nepřesahuje akceptovatelnou míru omezení svobody pohybu. Zdejší soud se sice ztotožňuje s Evropským soudem pro lidská práva, který konstatoval, že nezbytnost zákazu vycestování klesá s postupem času a délka řízení vychyluje váhy ve prospěch stěžovatele (srov. např. rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, č. 41463/02, anebo rozsudek Luordo proti Itálii ze dne 17. 7. 2003, č. 32190/96). Zároveň však Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že i Evropský soud pro lidská práva hodnotil jako nepřípustnou výrazně delší dobu pro omezení svobody vycestování, než v případě stěžovatele. Za rozpornou s čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě shledal teprve fakticky blanketní zákaz na dobu neurčitou bez periodického posuzování trvání existence důvodů omezení svobody pohybu (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2093/14). Lze také odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který ve věci pod sp. zn. I. ÚS 1363/16 shledal přiměřeným zákaz vycestování obdobného trvání jako v právně projednávané věci stěžovatele.
14. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily ve vztahu k projednávané věci i k osobním poměrům stěžovatele, proč je nadále nezbytné uložení předmětného omezujícího opatření. Ústavní soud neshledal, že by délka omezení svobody pohybu stěžovatele byla v současnosti neakceptovatelná. S ohledem na výše vyřčené Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce týkající se zásahu do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Z obsahu napadených rozhodnutí se navíc podává, že námitky týkající se jeho práce jako obchodního zástupce stěžovatel nevznesl v řízení před obecnými soudy.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí o omezení svobody pohybu a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu.
16. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu