ECLI:CZ:US:2016:2.US.3368.16.1
sp. zn. II. ÚS 3368/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, Praha 4 - Modřany, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 7. 2016 č. j. 8 C 80/2016-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označený rozsudek Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud uložil bývalému manželu stěžovatelky zaplatit jí částku 2 220 Kč s příslušenstvím. Co do zbytku žalované částky, který činil 740 Kč, ji zamítl.
2. Stěžovatelka se původně domáhala částky 2 960 Kč z titulu náhrady škody. Bývalý manžel stěžovatelky ji způsobil tím, že si nevyzvedl své syny v souladu s rozhodnutím soudu o styku s dětmi. Svůj úmysl vyzvednout si je jindy stěžovatelce sdělil příliš pozdě. Kvůli tomu stěžovatelka musela zajistit synům náhradní program, kterým byl pobyt na příměstském táboře. Za něj stěžovatelka musela vynaložit právě uvedenou žalovanou částku. Soud však vytkl i jí, že žalovaného včas neinformovala, že sama program pro děti zajistit nemůže a že jim bude muset zaplatit příměstský tábor. Neumožnila mu, aby ho případně zaplatil sám. Tvrzená škoda jí proto ani nemusela vzniknout.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud nesprávně aplikoval kogentní normy občanského práva hmotného a procesního. Interpretací zákona, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka si uvědomuje, že vzhledem k výši sporné částky jde o bagatelní věc. Podle jejího názoru se však jedná o precedent, pokud jde o posouzení otázky odpovědnosti rodiče za škodu vzniklou druhému rodiči tím, že neuskuteční soudně upravený styk s dětmi a tuto skutečnost druhému rodiči s dostatečným předstihem nesdělí. Na základě napadeného rozhodnutí by bylo možné dovozovat povinnost poškozeného upozorňovat škůdce na hrozbu vzniku škody i v situaci zjevné časové tísně a povinnost ho vyzývat, zda by přeci jen své jednání nechtěl přehodnotit, aby ke škodě nedošlo.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že předmětem nynějšího sporu se ve výsledku stala částka 740 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížnost se proto týká "bagatelní" věci [srov. ustanovení §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. To ostatně stěžovatelka sama uznává. Podle konstantní judikatury tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
6. Stěžovatelka uvedla, proč přes svoji očividnou "bagatelnost" má tato věc mít ústavněprávní význam. Jde jí zejména o zprávu, kterou by tento precedent vyslal do budoucna pro obdobné případy. Její ústavní stížnost je však podle Ústavního soudu ve své podstatě pouhou polemikou se závěry okresního soudu v rovině tzv. podústavního práva. Takto koncipovanou ústavní stížnost by s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, týkající se postavení tohoto soudu v ústavním systému a z něho plynoucího vztahu k obecné justici (dle níž nelze považovat tento soud za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví a již vůbec ne za jakýsi "náhradní" odvolací či dovolací orgán tam, kde zákon podání žádného či dalšího opravného prostředku nepřipouští), nebylo možné považovat za opodstatněnou ani v případě, že by o "bagatelní" věc nešlo. Z napadeného rozsudku je navíc patrné, že okresní soud své závěry dostatečně zdůvodnil. Ústavní soud proto žádný ústavní přesah v této věci neshledal.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu