ECLI:CZ:US:2016:2.US.3391.16.1
sp. zn. II. ÚS 3391/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. H. (nezl.), zastoupené zákonnou zástupkyní E. K. (matkou), právně zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, směřující proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 8. 2016, č. j. 11 P 146/2012-529, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2016, č. j. 64 Co 385/2016-562, za účasti Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 31, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla zatímní úprava výchovných poměrů stěžovatelky, jejímž otcem je V. H.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Plzni potvrdil jako věcně správné (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") usnesení Okresního soudu v Klatovech, kterým okresní soud zamítl návrh matky stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by soud změnil rozsah pravidelného rodičovského styku otce s nezletilou dcerou (stěžovatelkou), jenž byl vymezen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015, č. j. 64 Co 203/2015-417, tak, že otec je oprávněn se s ní stýkat každou sobotu v roce v místě svého bydliště vždy od 15.00 hodin do 18.00 hodin po dobu tří měsíců, následně pak od 10.00 hodin do 18.00 hodin. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právním závěrem okresního soudu, dle něhož matka stěžovatelky neosvědčila žádné nové skutečnosti, které by v mezidobí nastaly a které by odůvodňovaly novou (zatímní) úpravu styku otce se stěžovatelkou, jaké se ve svých návrzích matka stěžovatelky opakovaně domáhala (zejména vyžadovala svoji přítomnost).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv uvádí obdobné námitky ohledně negativního dopadu stanoveného pravidelného rodičovského styku otce s ní, které byly již obsahem návrhu matky stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, resp. jejího odvolání. I nadále tak v obecné rovině polemizuje se závěry obecných soudů (přijatých i v předešlých rozhodnutích) ohledně stanoveného harmonogramu rodičovského styku. Konkrétně pak polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně neexistence nových a závažných skutečností, které by odůvodňovaly změnu úpravy styku otce se stěžovatelkou.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud předně zvažoval skutečnost, že svým rozhodnutím o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky zastoupené matkou může ovlivnit nejen zájmy její, ale také obou rodičů. Vzhledem však k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených shledal ústavní stížnost stěžovatelky zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilé stěžovatelce opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně také srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012; usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013; či usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/16 ze dne 9. 8. 2016, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
7. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelky. Z toho důvodu je však nezbytné uvedená rozhodnutí a samotné závěry přijaté obecnými soudy hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
8. Prizmatem výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů, v nichž neshledaly žádné závažné okolnosti, které by odůvodňovaly (s ohledem na nejlepší zájem stěžovatelky) zatímní změnu stávající úpravy jejího styku s otcem. Za tímto účelem ostatně obecné soudy provedly dokazování (zprávy opatrovníka stěžovatelky - Městský úřad v Klatovech, orgán sociálně právní ochrany dětí, či zprávy z vyšetření stěžovatelky v Psychologické poradně pro výchovu a vzdělání Plzeň), z nichž nevyplývá stěžovatelkou namítané tvrzení, že realizace rodičovského styku otce s ní má na její psychický stav negativní dopady. Matce stěžovatelky se proto nepodařilo prokázat tuto skutečnost, s níž pojí onu potřebu zatímně změnit dosavadní úpravu tohoto styku. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že matka stěžovatelky v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy (konkrétně Krajský soud v Plzni ve výše citovaném rozsudku) upravily rodičovský styk otce se stěžovatelkou, s nímž se dosud nesmířila (ostatně ze zjištění obecných soudů vyplývá, že mu matka různým způsobem leckdy i brání), přičemž návrhy na nařízení předběžného opatření představují procesní prostředky, jimiž se opakovaně domáhala jeho (alespoň zatímní) změny. V této polemice a také snaze pokračuje v ústavní stížnosti i stěžovatelka, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatelky za takový považovat nelze), představuje toliko pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů o neexistenci nových a závažných skutečností, odůvodňujících další změnu úpravy styku otce s ní. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně zásahu do jejích základních práv postupem obecných soudů, neboť takový zásah neshledal, když postup obecných soudů považuje za ústavně konformní a vydáním ústavní stížností napadených usnesení neporušily základní práva stěžovatelky.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za dané situace zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu