ECLI:CZ:US:2016:2.US.3496.16.1
sp. zn. II. ÚS 3496/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem Sochorova 3221/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016, č. j. 52 T 6/2012-670, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2016, č. j. 3 To 80/2016-678, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Usnesením krajského soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2012, č. j. 52 T 6/2012-460, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku a byl za to odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10,5 roku. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že ani s několika měsíčním odstupem od předchozího řízení o povolení obnovy trestního řízení se důkazní situace nikterak nezměnila, a proto dospěl opětovně k závěru, že podmínky obnovy trestního řízení nebyly naplněny. Stěžovatel totiž nenavrhl žádné nové důkazy, které by nebyly orgánům činným v trestním řízení a zejména samotnému soudu známy před rozhodnutím o vině, ale pouze opakovaně navrhl takové důkazy, které již byly odmítnuty v rámci předchozího řízení před nalézacím, resp. odvolacím soudem, před soudem dovolacím, stejně jako před soudem, který původně rozhodoval o povolení obnovy trestního řízení.
3. Ke stížnosti stěžovatele vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení ve shodě s krajským soudem konstatoval, že se stěžovatel ve skutečnosti nedomáhá opatření nových důkazů, které nebyly dříve orgánům činným v trestním řízení a samotnému soudu před rozhodnutím o jeho vině známé, ale požaduje opětovné přehodnocení jednotlivých důkazů a vytvoření nových skutkových závěrů podle jeho subjektivního přesvědčení. Zde však konstatoval, že účelem mimořádného opravného prostředku ve formě obnovy řízení není samotné přehodnocování dříve učiněných závěrů jednotlivých soudů samo o sobě, ale jen v návaznosti na nové, dříve soudu neznámé důkazy. Takové nové důkazy ovšem stěžovatel ve svém návrhu neuvedl a nemohly tak být zjištěny žádné v zákoně uvedené skutečnosti, jež by soud prvního stupně mohl shledat za důvodné pro povolení obnovy řízení.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neprovedly opětovný výslech svědkyně Procházkové, ačkoliv se prý zcela zásadně změnila situace a její výslech mohl zcela změnit náhled na jednání stěžovatele. Takto přitom již zcela odpadl předchozí důvod pro odepření její výpovědi, kdy svědkyně uváděla, že stěžovatel je pro ni osoba blízká. Nyní má stěžovatel za to, že i když je tato svědkyně matkou jejich společných dětí, nelze ji v tomto případě považovat dále za osobu blízkou; tomuto závěru svědčí zejména skutečnost, že po ní žádal vrácení daru - nemovité věci. Tím tedy, že soudy v řízení o obnově řízení neprovedly její výslech, zásadním způsobem neodstranily pochybnosti, které v řízení vznikly. Proto stěžovatel uzavírá, že odůvodnění předmětných rozhodnutí stojí pouze na domněnkách, jak by dotčená svědkyně mohla vypovídat, ačkoli tyto domněnky nemají reálný základ.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k
závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
8. Z napadených rozhodnutí se však podává, že uvedeným kritériím ústavnosti vyhovují. Z jejich odůvodnění totiž vyplývá, že se obecné soudy řádně zabývaly nově přednesenými návrhy stěžovatele, přičemž po jejich zhodnocení shledaly, že nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Jejich závěry jsou přitom řádně odůvodněné, kdy se krajský soud také důkladně zabýval argumenty stěžovatele směřujících vůči výpovědi svědkyně Procházkové. Zde jednoznačně uvedl, že již v původním řízení soudy dostatečně zvažovaly věrohodnost výpovědi této svědkyně, přičemž nelze ani přehlédnout, že v rámci trestního řízení byla inkriminovaná svědkyně vyslechnuta u hlavního líčení dne 13. 9. 2012, zatímco rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, na něhož odkazuje stěžovatel, byl vynesen s několikaletým časovým odstupem dne 17. 12. 2015. Nadto krajský soud zdůraznil, že výpověď této svědkyně nebyla jediným usvědčujícím důkazem, o který by nalézací soud původně opřel svůj výrok o vině. Ústavní soud přitom nemá žádný rozumný důvod závěry učiněné krajským (a též vrchním) soudem jakkoliv přehodnocovat. Obecné soudy totiž v obnovovacím řízení porovnaly důkazní význam nových návrhů stěžovatele s tím, co již vyšlo najevo, a náležitě zvážily, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost nového rozhodnutí vůči stěžovatelovi. Postup soudů tak byl zcela v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, nýbrž je především nutno posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014).
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť tato rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu