ECLI:CZ:US:2016:2.US.3593.15.1
sp. zn. II. ÚS 3593/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Františka Fajmona, zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem Pekařská 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, č. j. 23 Cdo 1274/2015-180, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2014, č. j. 16 Co 487/2012-165, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. října 2011, č. j. 7 C 649/2009-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou na základě §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci za přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 7 C 649/2009-60, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky) zaplacení částky ve výši 653.188 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakožto bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že žalobce 8 měsíců ošetřoval pacienty této pojišťovny bez úhrady; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb (dále jen „smlouva“), přísluší žalobci nárok na proplacení pouze těch úkonů zdravotní péče, které byly poskytnuty pojištěncům v rámci nutné a neodkladné zdravotní péče. Tyto úkony však žalobce i přes výzvu soudu nedoložil (neprokázal), a proto musela být žaloba v celém rozsahu zamítnuta.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 16 Co 487/2012-165, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce nepředložil žalované potřebné doklady prokazující poskytnutí úkonů nutné a bezodkladné péče a sám tak způsobil stav, pro který nemohly být tyto úkony proplaceny, neboť na úhradu jiných úkonů neměl vzhledem k absenci smlouvy nárok. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, jejíž podstatou bylo žalobcovo tvrzení, že žalovaná příslibem předběžné úhrady uznala svoji povinnost proplácet žalobci úhradu za veškeré poskytování zdravotní péče, i když nakonec k uzavření smlouvy nedošlo.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, č. j. 23 Cdo 1274/2015-180, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel nevymezil otázku, na které mělo spočívat rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že pokud neexistovala smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, bylo možné žalobci proplatit pouze úkony za poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče, což je závěr, který je v souladu s §17 a §40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“). Za daného stavu bylo tedy pro rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) rozhodné, že žalobce neprokázal úkony za poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče, tedy neunesl v tomto ohledu břemeno důkazní. Z uvedeného vyplývá, že na stěžovatelem nastolené otázce týkající se povinnosti zdravotní pojišťovny uhradit poskytovatelům, se kterými není sjednána smlouva, služby poskytnuté pojištěncům nebyla rozhodnutí soudů nižších stupňů založena. Nejvyšší soud dále konstatoval, že ani druhá stěžovatelem nastolená otázka (naplnění povinnosti zdravotní pojišťovny zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti) nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se nezabývaly podstatou jeho argumentace a pouze se omezily na konstatování, že mezi oběma účastníky nebyla uzavřena smlouva a stěžovatel nevyčíslil jednotlivé úkony nutné a neodkladné péče. Názor, že subjektům, které nemají uzavřenu smlouvu se zdravotní pojišťovnou, lze hradit pouze úkony nutné a neodkladné péče, považuje stěžovatel za jdoucí nad rámec znění zákona a za rozporný s §40 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který stanoví, že rozsah úhrady za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům subjekty, které nemají sjednánu smlouvu, je totožný jako v případě zdravotnických zařízení, které smlouvy mají, aniž by se omezoval pouze na nutnou a neodkladnou péči. Stěžovatel zdůrazňuje, že byl nucen pacientům poskytovat psychiatrickou péči po dobu 8 měsíců zdarma. Přestože nedošlo nakonec ke vzájemnému konsensu na uzavření smlouvy se žalovanou, měla by mu být jím poskytovaná péče uhrazena. Soudy se navíc měly zabývat i specifiky psychiatrické praxe, kterou provozoval. Stěžovatel má za to, že dluh žalované vůči němu byl potvrzen různými písemnostmi z její strany. Soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a současně předkládá svůj právní náhled na vedený spor a poukazuje na relevantní ustanovení, která měla být v dané věci aplikována.
III.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
7. Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy, když podle jeho názoru výklad jimi provedený jde na rámec zákona a je v rozporu s §40 odst. 2 zákona o veřejném pojištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, co již bylo naznačeno výše, že mu až na výjimky nepřísluší přehodnocovat právní či skutkové závěry obecných soudů. Argumentace stěžovatele spočívající v polemice s právními závěry obecných soudů totiž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
8. Stěžovatel namítá, že by ze strany zdravotní pojišťovny měla být, přestože nebyla uzavřena smlouva o zdravotní péči, hrazena veškerá zdravotní péče, kterou stěžovatel poskytoval, nikoliv pouze úkony nutné a neodkladné. Ústavní soud konstatuje, že nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady proti závěru soudů, který vychází z §17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, že v případě absence smlouvy lze hradit pouze neodkladné a nutné úkony, které je třeba prokázat. Argumentaci stěžovatele, že takto provedený výklad jde nad rámec zákona a je dokonce v rozporu s §40 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění Ústavní soud nesdílí. Citované ustanovení totiž neříká nic jiného, než že není rozdíl mezi podmínkami (plnění) zdravotní pojišťovny vůči smluvním zdravotnickým zařízením, jimž má pojišťovna povinnost plnit dle smlouvy, a podmínkami plnění vůči dalším subjektům, s nimiž smlouvu sice nemá, avšak taková povinnost plnit vůči nim jí vznikla. Kdy, tj. ve kterých případech, tato povinnost pojišťovny zdravotnickému zařízení plnit (tj. uhradit poskytnutou péči spočívající ve výkonech, léčebných a dalších přípravcích, technických prostředcích, atd.) vzniká, upravuje právě §17 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který blíže upravuje i podmínky tohoto plnění ze strany pojišťovny a určuje taxativně, za jakých předpokladů pojišťovna poskytne plnění i nesmluvním zařízením a jiným subjektům. Není to tedy samotný §40 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který by zakládal právo nesmluvního poskytovatele zdravotní péče na plnění pojišťovny ve shodném rozsahu, v jakém takové právo vzniká smluvním zařízením. Citované ustanovení mu pouze zaručuje rovné postavení v podmínkách, za nichž – pokud mu právo na plnění vzniklo (což se ovšem v daném případě nestalo) – jim také bude pojišťovnou plněno.
9. Pokud tedy za dané situace (absence smlouvy) stěžovatel žalované zdravotní pojišťovně nedoložil jím provedené nutné a neodkladné úkony (přičemž tuto skutečnost stěžovatel ani nerozporoval), za něž jedině mu podle §17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění může být poskytovaná zdravotní péče hrazena, musela být jeho žaloba nutně zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. V postupu obecných soudů tak nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu