ECLI:CZ:US:2016:2.US.3601.16.1
sp. zn. II. ÚS 3601/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vladyky, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 86/2016-40, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2016, č. j. 57 A 86/2015-34, kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Plzni ze dne 5. 5. 2015, č. j. ZKI PL-O-15/149/2015. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-jih (dále jen "katastrální úřad") ze dne 10. 3. 2015, č. j. OR-460/2014-406, kterým bylo v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu rozhodnuto podle ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), o neprovedení navrhované opravy, neboť se nejednalo o chybu v katastrálním operátu. Proto v souboru popisných informací katastru nemovitostí zůstala budova č. ev. A1 (dále "sporná stavba") vedená jako samostatná nemovitost zapsaná na listu vlastnictví č. A2 k. ú. Žďár u Blovic pro vlastníky: stěžovatel (podíl 1/2) a ve společném jmění manželů Stanislava a Anny Vladykových (podíl 1/2). Stěžovatelem namítanou chybu představovalo nezapsání jeho vlastnického práva k uvedené sporné stavbě do katastru nemovitostí, kterého měl nabýt bezúplatným převodem na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2014.
3. Krajský soud konstatoval, že obsahem předmětné darovací smlouvy byl bezúplatný převod vlastnického práva výhradně k pozemkům st. p. č. A3 a p. č. A4 v k. ú. Žďár u Blovic, kteréžto jediné byly jako nemovité věci náležející do společného jmění manželů Vladykových, evidovány na listu vlastnictví č. A5 pro k. ú. Žďár u Blovic. Sporná stavba byla jako nemovitá věc evidována na listu vlastnictví č. A2 pro k. ú. Žďár u Blovic. "Údaj v darovací smlouvě, že na pozemku st. p. č. A3 v k. ú. Žďár u Blovic se nachází stavba č. ev. A1, lze tak vskutku považovat pouze za doplňující informaci stran vlastností pozemku st. p. č. A3 v k. ú. Žďár u Blovic, nikoli za určení oné stavby jako předmětu darování. Bylo-li záměrem všech zúčastněných převést bezúplatně vlastnické právo i ke sporné stavbě, nenašel tento záměr odraz v obsahu darovací smlouvy." Proto krajský soud dospěl k závěru, že se katastrální úřad nedopustil žádného pochybení, pokud na podkladě návrhu stěžovatele a obsahu darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2016, která byla jeho přílohou, zapsal na listu vlastnictví č. A5 jako vlastníka pozemků st. p. č. A3 a p. č. A4 oba v k. ú. Žďár u Blovic stěžovatele, zatímco na listu vlastnictví č. A2 ve vztahu k vlastnictví sporné stavby žádnou změnu neučinil.
4. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku neztotožnil s námitkami stěžovatele, v nichž namítal jednak nesprávné posouzení právní otázky, týkající se posouzení projevu smluvní vůle stěžovatele (obsahu darovací smlouvy) a správnosti vedení celého správního řízení. Konkrétně zdůrazňoval, že katastrální úřad i krajský soud nesprávně posoudily obsah darovací smlouvy, resp. to, že odkaz na spornou stavbu ve smlouvě je pouhou informací o tom, že se na převáděném pozemku určitá stavba nachází. Takový výklad prý odporuje nejen samotnému obsahu smlouvy, ale i smyslu a účelu a výkladových pravidel právních jednání, obsažených ustanovení §556 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že "obsahem darovací smlouvy je bezúplatný převod vlastnického práva výhradně k ve smlouvě uvedeným dvěma pozemkům. Z obsahu darovací smlouvy nemohl katastrální úřad seznat, že předmětem darování byla dle vůle všech zúčastněných i sporná stavba, která je ve společném vlastnictví dárců pouze ve výši podílu 1/2. Správní orgán tedy provedl vklad vlastnického práva přesně v rozsahu požadovaném v návrhu, doloženým příslušnou listinou. K žádnému pochybení z jeho strany nedošlo." Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil námitce stěžovatele ohledně zásahu do jeho vlastnického práva, spočívajícího v postupu katastrálního úřadu či krajského soudu, neboť "smyslem řízení o opravě chyby, jsou-li pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici. Toto restriktivní pojetí pravomocí katastrálního úřadu vyplývá z toho, že se jedná o správní orgán provádějící pouze evidenci na základě předložené listiny a nikoliv orgán povolaný k přezkumu její pravosti či správnosti." Stejně tak nepřisvědčil námitce stěžovatele, v níž poukazoval na změnu právní úpravy v občanském zákoníku, dle níž (konkrétně §3054) se samostatná stavba stává součástí převáděného pozemku. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že uvedené platí pouze za předpokladu, že k oběma nemovitostem (k pozemku i stavbě) panují úplně stejná vlastnická práva. Naopak situaci nesouladu mezi vlastnictvím stavby a pozemku řeší právní úprava tak, že "stavba spojená se zemí pevným základem, která zatím není součástí pozemku, na němž stojí, se nestává součástí pozemku, a je i nadále samostatnou věcí. Jinými slovy tam, kde se vlastnictví stavby a pozemku neshoduje, zůstává odděleno i po účinnosti nového občanského zákoníku."
5. Obdobné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že ze strany katastrálního úřadu i krajského soudu došlo k pochybení, pokud nebylo do katastru nemovitostí zapsáno jeho vlastnické právo ke sporné stavbě, neboť obsah předmětné darovací smlouvy vykládaly v rozporu s výkladovými pravidly právně jednajících osob (§555 a §556 občanského zákoníku), čímž porušily jeho vlastnické právo. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž právní závěry krajského soudu i samotný postup katastrálního úřadu shledal jako souladné se zákonem, stěžovatel považuje za nesprávný, "zejména co se týče posouzení darovací smlouvy a následně podmínek pro provedení opravy chyby podle jeho návrhu." V této souvislosti stěžovatel poukázal i na rozpor uvedených závěrů s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 212/16 ze dne 20. 9. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle něhož nerespektování zásady potius valeat actus quam pereat představuje tzv. kvalifikovanou vadu, která má za následek porušení ústavnosti.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu (ani krajského soudu) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil stručné argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky důvodnosti návrhu stěžovatele na opravu chyby v katastrálním operátu [ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) a odst. 4 katastrálního zákona], spočívající v nezapsání vlastnického práva stěžovatele ke sporné stavbě, jehož měl nabýt na základě bezúplatného převodu předmětnou darovací smlouvou. Velmi stručné námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany katastrálního úřadu. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
9. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem nejen ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale i s rozsudkem krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovatele rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či katastrálního zákona, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud se nadto velmi důkladně zabýval námitkou stěžovatele ohledně nerespektování výkladových pravidel právně jednajících osob (§555 a §556 občanského zákoníku) ze strany katastrálního úřadu při posouzení správnosti a úplnosti stěžovatelova návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, resp. důvodnosti jím podaného návrhu na opravu chyb v katastrálním operátu.
10. Ústavní soud se v daném případě ztotožňuje s právními závěry obecných soudů i s postupem katastrálního úřadu, neboť účelem řízení o opravy chyby v katastru nemovitostí, jsou-li pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici, tzn. odstranění nesprávností, resp. "zřejmého omylu" ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona při vedení a obnově katastru. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007-103, dostupný rovněž na www.nssoud.cz), "neurčitý pojem zřejmý omyl je potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti - zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený) tak omyl právní (error iuris - např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Tento omyl bude přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem." Otázkou opravy chyby katastru se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 - 31, v němž uvedl, že "omyl ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona [v době rozhodnutí zákona č. 344/1992 Sb., který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen novým katastrálním zákonem, jenž totožné znění obsahuje v citovaném ustanovení §36 odst. 1 písm. a)] musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Postupem podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností. Pokud subjekt namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv domoci především u civilních soudů, například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva [§80 písm. c) o. s. ř.]. Závěr o tom, že tvrzená chyba v údajích evidovaných v katastru nemovitostí není zřejmým omylem, tedy sám o sobě nemůže být považován za odmítnutí spravedlnosti."
11. Z uvedeného vyplývá, že úkolem katastrálního úřadu není posoudit skutečný úmysl smluvních stran (stěžovatele) v předmětné darovací smlouvě, případně řešit jeho rozpor s obsahem darovací smlouvy, neboť pokud bylo záměrem všech zúčastněných převést bezúplatně vlastnické právo i ke sporné stavbě, nenašel tento záměr odraz v obsahu darovací smlouvy. Jak zcela správně uvedly Nejvyšší správní soud i krajský soud, "požadovanou opravu mohl katastrální úřad provést pouze v případě, že je pro ni podklad v příslušné listině, přičemž zkoumat úmysl smluvních stran k veřejnoprávním povinnostem katastrálních úřadů v řízení o opravě chyb dle §36 katastrálního zákona, ani k povinnostem správních soudů při následném přezkumu takového rozhodnutí, nepatří. Ustanovení §555 a §556 nového občanského zákoníku upravují výkladová pravidla pro právně jednající osoby (tj. smluvní strany) v rovině soukromoprávní." Ústavní soud tyto závěry považuje za ústavně konformní a neshledává v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
12. V tomto ohledu, tj. v povaze oné "zřejmé chyby" a následném postupu katastrálního úřadu, se ostatně nyní projednávaný případ stěžovatele zřetelně odlišuje od případu projednávaného v jím citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 212/16, v němž "zřejmý omyl", který katastrální úřad chybně odmítl odstranit, spočíval toliko v tom, že ve smlouvě při identifikaci převáděných nemovitostí byl u jedné z nich namísto singuláru použit plurál, což však nekorespondovalo s objektivní realitou. Pochybení katastrálního úřadu bylo Ústavním soudem shledáno v tom, že ačkoliv byl ve smlouvě uveden i odkaz na příslušný list vlastnictví, na kterém byla evidována pouze jedna rozestavěná budova, "jednoduchou myšlenkovou úvahou nezjistil skutečnou vůli účastníků smlouvy o převodu a nepřeklenul tak jazykový rozpor mezi návrhem na vklad a obsahem kupní smlouvy."
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu