ECLI:CZ:US:2016:2.US.3625.15.1
sp. zn. II. ÚS 3625/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Dobiáše, zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem v Prostějově, se sídlem Olomoucká 2613/4, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Td 50/2015-23 ze dne 2. září 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2015 (7 Td 50/2015-23) o návrhu Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2015 na delegaci ve věci obviněných Romana Dobiáše (stěžovatel), Tomáše Zaorala a Ing. Ivo Pluháčka, vedené pod sp. zn. 7 T 20/2015, trestní tak, že se věc podle §25 trestního řádu odnímá Krajskému soudu v Praze a přikazuje Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci. Obvinění se měli společným jednáním dopustit zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku u obviněných T. Zaorala a R. Dobiáše, a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku u obviněného Ing. I. Pluháčka, a to tak, že sebe nebo jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (u obviněných T. Zaorala a R. Dobiáše) a značnou škodu (u obviněného Ing. I. Pluháčka).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil závěry Nejvyššího soudu, že pro všechny obviněné bude hospodárné a vhodné, když trestní řízení bude vedeno u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Dle názoru stěžovatele ekonomické důvody nejsou relevantní pro zcela výjimečný a nestandardní postup, kterým je negována zásada zákonného soudce. Poukázal na to, že jsou splněny všechny rozhodné skutečnosti pro to, aby věc byla projednána a rozhodnuta u Krajského soudu v Praze (místo spáchání téměř všech skutků, šetření policejními orgány Středočeského kraje, dozor Krajským státním zastupitelstvím, již 2x bylo hlavní líčení, většina svědků bydlí v Praze atd.).
4. Také poukázal na porušení procesních pravidel trestního řízení, když Nejvyšší soud nevzal v úvahu procesní stanoviska všech obviněných a nesouhlas stěžovatele s postupem dle §25 trestního řádu a návrh na vyloučení věci obviněného Zaorala k samostatnému projednání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho stížnosti nadto pokládá za nedostatečně odůvodněné.
5. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 561/02) a navrhl, aby rozhodnutí nálezem bylo zrušeno.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí o odnětí a přikázání věci stěžovatele Ústavní soud připomíná, že ustanovení §25 trestního řádu je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, že dostatečně odůvodňují vybočení z ústavního principu vyjádřeného v čl. 38 odst. 1 Listiny.
9. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že o místní příslušnosti Krajského soudu v Praze k projednání věci není pochyb, když v naprosté většině případů k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu došlo v obvodu působnosti Krajského soudu v Praze. U skutku popsaného pod bodem II/8 (poškozený P. Podivínský, č. l. 394 - 397 tr. spisu) došlo ke spáchání trestného činu ve smyslu §18 trestního řádu v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě a u skutku pod bodem II/9 (poškozený P. Černý, č. 1. 221 - 219 tr. spisu) v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové.
10. Nejvyšší soud nicméně shledal důležité důvody pro postup dle ustanovení §25 trestního řádu, a to ze zdravotních důvodů obviněného T. Zaorala, který je po úraze (r. 2004) trvale upoután na invalidní vozík a je odkázán na převážnou pomoc druhých osob. Soudu byly předloženy lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Samotný obviněný žádal o konání hlavního líčení v místě, které bude nejblíže místu jeho trvalého bydliště, které má v Prostějově. Nejvyšší soud shledal proto vhodným, aby byla věc obviněných přikázána k projednání Krajskému soudu v Ostravě, a to konkrétně jeho pobočce v Olomouci jako soudu nejbližšímu bydlišti obviněného T. Zaorala. V obvodu působnosti tohoto krajského soudu mělo rovněž dojít k jednomu z útoků pokračujícího zločinu podvodu, pro nějž byla na obviněné podána obžaloba. Přidělením věci Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci, bude dojezdová vzdálenost obviněného T. Zaorala k hlavnímu líčení nejkratší, což platí i pro spoluobviněné bydlící rovněž v Prostějově, resp. na území tohoto okresu. Tento soud má též bezbariérový přístup. Přidělení věci tomuto soudu je navíc vhodné i z hlediska dalšího průběhu trestního řízeni, tedy z hlediska dojezdové vzdálenosti k případnému odvolacímu soudu, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci.
11. Ústavní soud musí dále odmítnout argumenty stěžovatele, že by napadeným usnesením o odnětí věci bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Zde musí Ústavní soud připomenout, že Nejvyšší soud se s otázkou věcné příslušnosti v napadeném rozhodnutí vypořádal, kdy uvedl, že u skutku popsaného pod bodem II/8 došlo ke spáchání trestného činu ve smyslu §18 trestního řádu v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě.
12. Dle rozhodnutí soudu bude nejlépe zabezpečena účast obviněného T. Zaorala na hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Po podání obžaloby byla ve věci nařízena již dvě hlavní líčení, ke kterým se však obviněný T. Zaoral nedostavil, ale sdělil, že trvá na své účasti u hlavního líčení. Požádal, aby věc nadále řešil soud v nejblíže možném místě ve vztahu k bydlišti obviněného s ohledem na jeho zdravotní stav. Změnou příslušného soudu bude dosaženo možného zkrácení doby trvání trestního řízení bez nadměrné zátěže pro tohoto obviněného, zejména z důvodu jeho značně nepříznivého zdravotního stavu, ke kterému by došlo v případě absolvování velké vzdáleností k soudu v Praze. Soudu byly předloženy lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Změnou příslušného soudu v neposlední řadě bude obviněnému umožněno fakticky se dostavit k hlavnímu líčení a řádně uplatňovat svá práva. Tento postup je vhodný jak z hlediska zachování všech práv obviněného T. Zaorala, řádného objasnění věci, tak i z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení, přičemž zohledňuje i jeho výhrady vznesené k soudům v obvodu Krajského soudu v Brně.
13. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, neboť o dotčeném odnětí a přikázání rozhodoval soud, který byl soudu, jemuž by byla věc eventuálně odňata, i soudu, jemuž by byla eventuálně přikázána, nejblíže společně nadřízeným (viz ustanovení §25 trestního řádu). Nadto, jak plyne z předchozích vět, soud řádně zdůvodnil, proč došlo k rozhodnutí o odnětí a delegaci této věci (spoluobvinění bydlí rovněž v Prostějově či v okrese Prostějov atd.), čímž plně dostál požadavkům kladeným na soudní rozhodnutí,
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí ve shodě s ustanovením §134 trestního řádu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu