ECLI:CZ:US:2016:2.US.3634.13.1
sp. zn. II. ÚS 3634/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Kateřiny Novákové, Miroslava Rédla a Jany Rédlové, zastoupených Mgr. et Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013 č. j. 21 Cdo 3154/2012-398, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. dubna 2012 č. j. 12 Co 180/2012-334, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2011 č. j. 16 C 78/2005-300 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011 č. j. 30 Cdo 251/2010-278, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a J. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Okresní soud v Olomouci (dále též jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem (poté, co mu rozsudkem Nejvyššího soudu, ústavní stížností rovněž napadeným, byla věc vrácena k dalšímu řízení) z důvodu prekluze zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), uzavřená dne 9. 4. 2002 mezi vedlejší účastnicí a V. G., na jejímž základě nabyla vedlejší účastnice do svého výlučného vlastnictví v ní specifikované nemovitosti v katastrálním území Dolní Moravice, je vůči stěžovatelům neúčinná; současně soud - rovněž z důvodu prekluze - zamítl žalobu i v části, ve které se stěžovatelé na vedlejší účastnici domáhali zaplacení částky 169 275 Kč s příslušenstvím a částky 320 000 Kč s příslušenstvím, v obou případech z titulu náhrady dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Okresní soud přitom vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že právo na náhradu dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku zaniká prekluzí, pokud není u soudu uplatněno ve lhůtě tří let ode dne, kdy byl odporovatelný právní úkon učiněn. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v záhlaví identifikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatelé odůvodňovali svoji žalobu tím, že v době jejího podání bylo proti manželu vedlejší účastnice V. G. vedeno trestní řízení pro trestný čin zpronevěry, kterého se měl dopustit, když uzavřel s první stěžovatelkou smlouvu o dílo na zhotovení půdní vestavby, na základě které stěžovatelé postupně převedli na účet společnosti, jíž byl polovičním společníkem, celkovou částku 675 000 Kč. V. G. přitom dle stěžovatelů na díle provedl a zajistil práce pouze v hodnotě 183 886,50 Kč, částku 491 113,50 Kč však stěžovatelům nevrátil. Stěžovatelé se proto připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Jelikož však vedlejší účastnice uzavřela dohodu o vypořádání SJM, zkrátila dle stěžovatelů možnost plného uspokojení jejich nároku; pokud by totiž předmětné nemovitosti náležely do SJM, mohly by se stěžovatelé domáhat vymožení své pohledávky za dlužníkem výkonem rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Dne 10. 5. 2005 stěžovatelé doplnili svoji žalobu tak, že se dále domáhali náhrady dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku, neboť vedlejší účastnice kupní smlouvou ze dne 15. 10. 2003 předmětné nemovitosti převedla na třetí osoby (manžele Ing. Marcela a Ing. Jaroslavu Matúšovi) za kupní cenu ve výši 850 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005 č. j. 6 T 210/2003 přitom byl V. G. uznán vinným spácháním trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit jednáním ve vztahu ke stěžovatelům, a proto byl mimo jiné zavázán zaplatit první stěžovatelce náhradu škody ve výši 169 275 Kč s příslušenstvím a zbývajícím dvěma stěžovatelům společně a nerozdílně částku 320 000 Kč s příslušenstvím.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku provedený výklad ustanovení §42a občanského zákoníku zcela vybočuje ze všech standardů interpretace právních norem, přičemž v prvé řadě zcela odporuje jazykovému a gramatickému výkladu předmětného zákonného ustanovení (stěžovatelé v této souvislosti v ústavní stížnosti akcentují význam středníku v ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku). Nejvyšším soudem zvolený výklad navíc nebylo možné dle stěžovatelů předem očekávat, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že okresní ani krajský soud před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu o takovém výkladu vůbec neuvažovaly. Daný rozsudek Nejvyššího soudu je proto třeba považovat za rozporný s právní jistotou a principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Přehnaně "sofistikovaný" výklad Nejvyššího soudu je proto dle stěžovatelů nutno označit za zjevně nesprávný, a tedy vadný, a to v prvé řadě proto, že poškozuje věřitele a nedůvodně zvýhodňuje dlužníky. Stěžovateli rozporovaný výklad Nejvyššího soudu je navíc dle jejich názoru nepraktický (a povýtce teoretický), zvláště pak v případě movitých věcí. Dle výkladu zvoleného Nejvyšším soudem je totiž věřitel nucen vyvolat spor o peněžitou částku (náhradu), a s tím spojené zvýšené náklady řízení, aniž má postaveno na jisto, zda vůbec došlo k odporovatelnému úkonu (jednání). Ostatně ani zákon České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dle stěžovatelů nepočítá s tím, že by nároky dle prvního a čtvrtého odstavce §42a občanského zákoníku měly být řešeny v jediné žalobě (a že by nárok dle prvního odstavce měl být soudem řešen toliko jako předběžná otázka).
5. Nadto stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že nikterak nevzal do úvahy důvod, proč byla žaloba stěžovatelů (v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 549/2001) podána "až" dne 8. 4. 2005, tedy ještě před uplynutím prekluzivní lhůty, a dokonce ještě před vydáním odsuzujícího trestního rozsudku v případě V. G. Stěžovatelé přitom považují za absurdní, aby byly povinni (dle výkladu dovolacího soudu) podat žalobu i v případě nároku dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku i za situace, kdy ještě neznali (nemohli znát) výši (náhrady) jim vzniklé škody, jež byla až posléze stanovena soudem v trestním řízení, jehož délku stěžovatelé nemohli jakkoli ovlivnit. Výsledek trestního stíhání V. G. přitom byl pro jejich úspěch v projednávané věci klíčový, neboť v opačném případě by se jen stěží mohli odporovatelnosti provedených úkonů úspěšně dovolat (stěžovatelé v této souvislosti zdůrazňují, že V. G. byl ve vztahu k předmětnému skutku nejprve nepravomocně zproštěn, takže v době podání žaloby nebylo zřejmé, zda jejich občanskoprávní podání bude vůbec úspěšné).
6. Stěžovatelé jsou z uvedených důvodů přesvědčeni, že ustanovení §42a občanského zákoníku je nutno vykládat v návaznosti na jeho účel, kterým je ochrana věřitele, nikoliv ochrana dlužníka a osob jemu blízkých. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem však dle názoru stěžovatelů upřednostnily výklad, jenž naplnění tohoto hlavního účelu ustanovení §42a občanského zákoníku v projednávané věci zcela znemožňuje.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné opravné prostředky pro ochranu svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Podstatou projednávané ústavní stížnosti (jak je ostatně patrno již z rekapitulace v ní artikulovaných námitek) je polemika stěžovatelů s právním názorem Nejvyššího soudu (vyjádřeném v napadeném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu), dle kterého právo (nárok) na náhradu dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku zaniká (prekluduje) uplynutím tří let ode dne, kdy byl odporovatelný právní úkon učiněn.
10. Z dále uvedených důvodů se nicméně Ústavní soud nedomnívá, že by Nejvyšším soudem zvolený výklad - tedy alespoň ve skutkovém kontextu posuzované věci - bylo namístě označit za ústavně nesouladný, tím méně pak porušující základní práva stěžovatelů.
11. Pokud stěžovatelé namítají, že Nejvyšším soudem přijatá interpretace ustanovení §42a občanského zákoníku odporuje jazykovému a gramatickému výkladu tohoto zákonného ustanovení, postačí připomenout, že jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, a tedy pouze východisko pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu [srov. nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Obecný soud proto není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost jeho ustanovení nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)].
12. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže tedy interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je na místě použít další výkladové metody, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. I kdyby tedy bylo možno stěžovatelům přisvědčit potud, že by čistě jazykový výklad ustanovení §42a občanského zákoníku mohl vést k jimi předkládanému řešení, a navíc že v době podání jejich žaloby nebylo toto zákonné ustanovení obecnými soudy interpretováno jednotně [jak vyplývá mj. ze stěžovateli odkazovaného článku Igora Pařízka (Další převod majetku získaného odporovatelným právním úkonem, in: Právní rozhledy 20/2008, s. 744)], nelze přehlížet skutečnost, že Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném rozsudku přijatý výklad ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku předkládá racionální (a oproti přesvědčení stěžovatelů rovněž praktické) řešení daného interpretačního problému, a současně řešení, které - a to je v posuzované věci nejdůležitější - z dále uvedených důvodů nemohlo porušit základní práva stěžovatelů.
14. Vede-li totiž výklad přijatý Nejvyšším soudem k závěru, že za situace, kdy je před podáním žaloby zřejmé, že žaloba, jíž se žalobci domáhají neúčinnosti (vymahatelnost jejich pohledávky potenciálně zkracujícího) právního úkonu, nemůže být úspěšná právě proto, že jinak pasivně legitimovaný subjekt v mezidobí předmětnou věc převedl na další osobu (osoby), není namístě vést dvě řízení, nýbrž postačí řízení jediné, jehož předmětem je nárok na náhradu dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku, přičemž otázku, zda inkriminovaný právní úkon je odporovatelný, řeší soud jako otázku předběžnou, jde podle Ústavního soudu o výklad, jejž je možné v obecné rovině označit za praktický a mimo jiné z hlediska procesní ekonomie (přinejmenším v případě, kdy předmětem sporného právního úkonu byla nemovitost) za výklad nanejvýš rozumný. Tvrzení stěžovatelů, že s takovou konstrukcí nepočítá zákon o soudních poplatcích, přitom není možné přisvědčit (srov. mutatis mutandis závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2314/14). Současně je namístě zdůraznit, že Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku přijaté závěry nelze považovat za svévolné; klíčový právní závěr, že žaloba na náhradu dle ustanovení §42a občanského zákoníku musí být uplatněna ve lhůtě tří let ode dne, kdy byl (jinak odporovatelný) právní úkon učiněn, jinak prekluzí zaniká, přijal Nejvyšší soud (v jiných senátech než v případě napadeného rozsudku) již v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 4455/2007 a sp. zn. 21 Cdo 5398/2007. Ostatně ani stěžovateli odkazovaný článek Igora Pařízka, jenž otázku prekluze vůbec nereflektuje, tento výklad nikterak nerozporuje, naopak s možností spojení obou žalobních nároků do jediného podání výslovně počítá.
15. Jakkoli stěžovatelé v ústavní stížností uvádějí řadu (teoretických) příkladů, na kterých se snaží demonstrovat, proč Nejvyšším soudem zvolený výklad není správný, nepřekládají žádný argument, jenž by mohl vést k úsudku, že daná intepretace způsobila v jejich případě zjevnou nespravedlnost, jinými slovy neuvádějí žádný relevantní důvod, pro který vskutku nebyli s to uplatnit svůj nárok dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku ve lhůtě tří let ode dne, kdy byl odporovatelný právní úkon učiněn, přestože jim (zjevně) nic nebránilo v této lhůtě podat žalobu, jíž se domáhali vyslovení neúčinnosti tohoto právního úkonu.
16. Stěžovatelé podali svoji žalobu dne 8. 4. 2005 (tedy těsně před uplynutím tříleté lhůty), nároku na náhradu dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku se však domáhali až doplněním žaloby (resp. jejího petitu) ze dne 10. 5. 2005, a to za nezměněné skutkové situace. Kupní smlouva mezi vedlejší účastnicí a třetími osobami (jakožto jediná relevantní skutečnost, způsobující neexekvovatelnost případného výroku, jímž by soud vyhověl žalobě stěžovatelů), totiž byla uzavřena (již) dne 15. 10. 2003, přičemž ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatelé o její existenci dozvěděli až v mezidobí od podání žaloby do jejího doplnění o téměř pět týdnů později. Za právně relevantní pak kontextuálně nelze považovat ani rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, kterým byl (bývalý) manžel vedlejší účastnice shledán vinným trestným činem podvodu a kterým byl současně ve vztahu ke stěžovatelům zavázán k náhradě škody, neboť právě ve světle stěžovateli dovolávaných závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 549/2001 existence tohoto trestního rozhodnutí nebyla nutnou podmínkou procesního úspěchu stěžovatelů v projednávané věci. Argumentaci stěžovatelů, že až po vydání odsuzujícího trestního rozsudku měli postaveno na jisto, že vůbec mají (a jak vysokou) pohledávku za manželem vedlejší účastnice, je přitom třeba odmítnout, neboť tímto způsobem nelze ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu v žádném případě interpretovat; jinými slovy, ani případný zprošťující rozsudek by nemohl bez dalšího negovat existenci pohledávky stěžovatelů za manželem vedlejší účastnice, o čemž ostatně nepřímo svědčí i skutečnost, že stěžovatelé (v souladu s tehdejšími závěry soudní praxe) podali předmětnou žalobu dříve, než měli k dispozici příslušný exekuční titul. V této souvislosti pak nelze přijmout ani tvrzení stěžovatelů, že nemohli svůj nárok na náhradu dle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku uplatnit dříve, než měli k dispozici předmětný exekuční titul, neboť by tím riskovali zvýšené náklady řízení; stěžovatelé totiž přehlížejí, že v takovém případě by soud musel při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovat ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, takže ani v této části není možné označit argumentaci stěžovatelů za případnou.
17. Přestože tedy Ústavní soud neztrácí ze zřetele celkový skutkový kontext projednávané věci, ani smysl a účel institutu odporovatelnosti (resp. neúčinnosti), jenž má primárně chránit věřitele, nikoliv dlužníky a osoby jim blízké, považuje za stejně tak důležité respektování existence zákonných lhůt, jmenovitě lhůt prekluzivních. Pakliže proto obecné soudy dospěly z důvodů zaznamenaných v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu k závěru, že stěžovatelé uplatnili svůj nárok až po uplynutí prekluzivní lhůty, dospěly dle názoru Ústavního soudu k závěru, jejž nelze označit za ústavně nesouladný.
18. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelům porušení jimi dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jejich návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu