ECLI:CZ:US:2016:2.US.3670.13.1
sp. zn. II. ÚS 3670/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, sídlem Na Roudné 18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2013 sp. zn. 2 To 57/2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 34 T 14/2011-460, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva, jmenovitě ustanovení čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu se spoluobžalovaným M. Z. H. (dále jen "spoluobžalovaný") shledán vinným spácháním zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen podle ustanovení §175 odst. 3 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let; pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obou spoluobžalovaných i státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodná zamítl.
3. Inkriminovaného jednání se stěžovatel a spoluobviněný měli dopustit tím, že dne 9. 3. 2011 spolu s další neustanovenou osobou vylákali kolem 11:15 hodin poškozeného Jaroslava Fráze pod falešnou záminkou z jeho bydliště, a následně jej odvezli do objektu bývalého mlýna v obci Bučí, kde jej fyzicky napadli, a to proto, aby jim sdělil, kde je obytný karavan, jenž se v objektu dříve nacházel.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepřezkoumal rozhodnutí nalézacího soudu způsobem, jímž by dostál zásadám vyjádřeným v ustanoveních §2 odst. 4 a 5 a §89 trestního řádu; provedené důkazy totiž nebyly dle stěžovatele hodnoceny nestranně, a z nich dovozený skutkový stav není skutkovým stavem, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
5. Dle skutkových zjištění soudu se stěžovatel měl dne 8. 3. 2011 kolem sedmé hodiny večerní setkat s poškozeným poblíž obce Horní Bříza, kde si s ním domluvil schůzku na následující den. Stěžovatel namítá, že tento skutkový závěr byl v řízení vyvrácen svědeckou výpovědí Karla Fleišmana, jenž v řízení opakovaně potvrdil, že se stěžovatel této schůzky nezúčastnil; stěžovatel přitom zdůrazňuje, že dne 8. 3. 2011 vedl do 18:30 hodin boxerský trénink, takže není možné, aby seděl ve voze, jenž dle výpisu telefonních hovorů spoluobžalovaného byl již v 18:30 hodin na cestě do obce Horní Bříza, a to na místě, jež se nachází jinde, než je pracoviště stěžovatele. V této souvislosti navíc stěžovatel zpochybňuje i dílčí skutkový závěr soudu, že dne 8. 3. 2011 používal mobilní telefon spoluobžalovaného a že z tohoto mobilního telefonu hovořil s poškozeným; právě z výpisu telefonních hovorů spoluobviněného by totiž v takovém případě vyplývalo, že toho dne v 16:53 musel volat sám sobě. Obdobná situace potom měla nastat dne 9. 3. 2011, tedy v den spáchání trestného činu vydírání, kdy bylo telefonováno ze stěžovatelova telefonu na telefon spoluobžalovaného v 9:23 hodin a v 10:09 hodin, z čehož je dle stěžovatele zřejmé, že stěžovatel v danou dobu vůbec nebyl v přítomnosti spoluobviněného, pročež nemohl z jeho telefonu ani hovořit s poškozeným. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že dne 9. 3. 2011 v době od 10:00 do 11:30 hodin opět vedl boxerský trénink, což v řízení (v souladu se záznamy ve stěžovatelově tréninkovém deníku) potvrdili nezávisle na sobě čtyři svědci. Daná skutková zjištění jsou proto dle názoru stěžovatele v rozporu s provedenými důkazy, v daném případě v rozporu s výpisem telefonních hovorů stěžovatelova spoluobžalovaného a s výpovědí svědků.
6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti zpochybňuje zákonnost klíčového důkazu, jímž byla fotorekognice. Namítá, že žádost o provedení fotorekognice vůči jeho osobě není řádně odůvodněna, mj. není vůbec odůvodněno, proč má být provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Fotorekognice navíc byla provedena ve stádiu před zahájením trestního stíhání bez účasti stěžovatele či jeho obhájce. Stěžovatel proto považuje předmětnou fotorekognici za nezákonnou, pročež obecné soudy k tomuto důkazu vůbec neměly přihlížet.
7. Mimo výše uvedené stěžovatel obecným soudům vytýká, že při hodnocení věrohodnosti poškozeného bagatelizovaly jeho "kriminální minulost", když tři a půl roku starý přestupek označily za událost "z doby dávno minulé". Dále se pak stěžovatel pozastavuje nad skutečností, že jej orgány činné v trestním řízení začaly trestně stíhat až v září 2011, přestože již ke dni 12. 3. 2011 měly k dispozici veškeré potřebné důkazy, na jejichž základě jej mohly ztotožnit s hledanou osobou označovanou jako "boxer Robert". V důsledku tohoto postupu přitom dle mínění stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť již nebylo možné provést důkaz videozáznamy ze stěžovatelova pracoviště, ani důkaz výpisem jeho telefonních hovorů, jelikož veškeré tyto důkazy již byly ke dni zahájení trestního stíhání smazány.
8. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud provedl důkaz jednak záznamem vedeným recepčním Sportcentra Koloseum, ze kterého vyplývá, že stěžovatel v době spáchání mu za vinu kladené trestné činnosti vedl boxerský trénink, a jednak diářem Ireny Kešelové, potvrzujícím stěžovatelovo tvrzení, že jmenovanou svědkyni dne 9. 3. 2011 v době od 11:30 do 13:00 hodin vedl na boxerském tréninku.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byla podána před publikací stanoviska Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (vyhl. pod č. 40/2014 Sb.), na základě jehož závěrů by jinak šlo o nepřípustnou ústavní stížnost, jelikož před jejím podáním nebyl vyčerpán mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání (viz bod 28. stanoviska).
IV. Vlastní posouzení věci
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Projednávaná věc spadá do kategorie případů, kdy se odsouzení obžalované osoby fakticky opírá o jediný přímý důkaz, konkrétně o svědeckou výpověď poškozeného. V těchto případech je proto třeba věnovat takovému důkazu mimořádnou pozornost a tuto svědeckou výpověď hodnotit maximálně kriticky [srov. např. nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1291/12 (N 77/69 SbNU 311) či nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16]. Oproti přesvědčení stěžovatele však obecné soudy (jak bude dále rozvedeno) naznačeným způsobem postupovaly a svá rozhodnutí zjevným ústavněprávním deficitem nezatížily.
12. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že se nalézací soud otázce věrohodnosti poškozeného věnoval s potřebnou pečlivostí a jeho výpověď hodnotil v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, v prvé řadě s výpisem telefonních hovorů spoluobžalovaného (srov. str. 12 - 14 a str. 16 rozsudku krajského soudu), přičemž nepřehlédl ani jisté rozpory (nepřesnosti) v jeho výpovědi, které jej však (z důvodů, jež nelze označit za ústavně nesouladné) nevedly k závěru o nevěrohodnosti poškozeného. Zvláštní pozornost věnoval nalézací soud rovněž hodnocení obsahu stěžovateli příznivé výpovědi svědka Karla Fleišmana, již z důvodů zaznamenaných na str. 15 rozsudku označil za zcela nevěrohodnou - ani tam uvedeným důvodům přitom není z ústavněprávních pozic co vytknout.
13. Oproti tvrzení stěžovatele se přitom Ústavní soud nedomnívá, že by obecné soudy bagatelizovaly přestupkovou minulost poškozeného. V řízení bylo prokázáno, že se poškozený v minulosti dopustil celkem dvou přestupků, není proto namístě hovořit o nějaké "kriminální minulosti" poškozeného (již měla mj. prokazovat výpověď svědka Fleišmana, kteroužto nalézací soud označil za nevěrohodnou). Přestože se tedy skutková zjištění nalézacího soudu, usvědčující stěžovatele ze spáchání trestného činu vydírání, opírají o jediný přímý důkaz, je třeba zdůraznit, že tento důkaz byl kriticky hodnocen v souladu s dalšími provedenými důkazy, potvrzujícími věrohodnost obsahu svědecké výpovědi poškozeného.
14. Pokud stěžovatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění, dle kterých měl v inkriminované době používat telefon spoluobviněného při komunikaci s poškozeným, postačí uvést následující. Premisu, že stěžovatel použil pro komunikaci s poškozeným dne 8. 3. 2011 v 19:03 hodin telefon spoluobžalovaného, nikterak nezpochybňuje skutečnost, že z telefonu stěžovatele bylo téhož dne voláno v 16:53 na telefon spoluobžalovaného, neboť mezi těmito dvěma hovory uběhlo dostatek času, během kterého se mohl stěžovatel se spoluobžalovaným sejít a společně s ním jet vozem do obce Horní Bříza (obdobné lze konstatovat o hovorech ze dne 9. 3. 2011 v 9:23 a 10:09 hodin). Přisvědčit stěžovateli je tak možné jen potud, že dle výpisu telefonní komunikace spoluobžalovaného oproti závěru nalézacího soudu (v druhém odstavci na str. 14 rozsudku) neproběhl mezi telefonem spoluobžalovaného a druhým telefonem stěžovatele v danou dobu žádný hovor (viz č. l. 246 trestního spisu), a v této části je - dílčí - skutkové zjištění nalézacího soudu ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Toto marginální pochybení krajského soudu však zjevně nemá žádný vliv na správnost skutkových zjištění jako celku.
15. Ústavněprávní deficity neshledává Ústavní soud ani v závěru krajského soudu, že v řízení nebylo prokázáno stěžovatelovo alibi. Dospěl-li totiž nalézací soud k závěru, že z obsahu čtyř svědeckých výpovědí lze sice dovodit, že stěžovatel konkrétní den v týdnu v konkrétní době pravidelně vedl tréninky vyslechnutých svědků, ale že současně z žádné z výpovědí (s potřebnou mírou jistoty) nevyplynulo, že právě dne 9. 3. 2011 proběhl trénink od 10:00 do 11:30 hodin (resp. od 11:30 do 13:00 hodin), nelze jeho závěry považovat prizmatem odůvodnění na str. 18 rozsudku za svévolné, a tedy ústavně nekonformní. V obecné rovině proto nelze krajskému soudu důvodně vytýkat ani to, že neprovedl důkaz diářem svědkyně Kešelové, neboť i tento důkaz by z povahy věci mohl potvrdit toliko skutkové zjištění, že na den 9. 3. 2011 byl v inkriminovanou dobu naplánován (pravidelný) trénink pod vedením stěžovatele, nikoliv však zjištění, že takový trénink v rozhodnou dobu za účasti stěžovatele vskutku proběhl.
16. Přisvědčit nelze stěžovateli, ani pokud jde o jeho námitky směřované proti provedené fotorekognici. Jakkoli je odůvodnění žádosti (návrhu), aby byla provedena fotorekognice, vůči stěžovateli stručné, je namístě konstatovat, že toto odůvodnění je možno považovat za dostatečné; obdobné je možno uvést rovněž k odůvodnění, proč má být úkon proveden jako úkon neodkladný (viz č. l. 150 trestního spisu). Za potenciálně porušující stěžovatelova základní procesní práva je pak sice možno označit skutečnost, že fotorekognice proběhla bez účasti stěžovatele či jeho obhájce (jejž stěžovatel z podstaty věci před zahájením trestního stíhání neměl), nelze však současně přehlížet, že stěžovatel (a jeho obhájce) měl možnost poškozeného s výsledky fotorekognice konfrontovat přímo během hlavního líčení; porušení stěžovatelových základních práv toliko ze skutečnosti, že stěžovatel ani jeho obhájce nebyli při fotorekognici přítomni, proto v posuzované věci bez dalšího indikovat nelze (srov. mutatis mutandis závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14, zvláště pak bod 36. jeho odůvodnění).
17. V souvislosti s úkony fotorekognice třeba poznamenat, že postup poškozeného i orgánů činných v trestním řízení při rekognici in natura, vedoucí k vyloučení třetí poznávané osoby z okruhu podezřelých (obviněných), by mohl vyvolávat jisté pochybnosti o věrohodnosti poškozeného. Ústavní soud se však domnívá, že uvedený postup poškozeného jeho věrohodnost ve vztahu ke stěžovateli nikterak nesnižuje. Z protokolů o fotorekognici jasně vyplývá, že poškozený všechny tři poznávané osoby s jistotou identifikoval a ve vztahu ke každé poznávané osobě přesvědčivě uvedl, proč bezpochyby jde o jednoho z pachatelů prošetřované trestné činnosti. Následné (rovněž stěžovatelem v hlavním líčení zpochybňované) důvody, jež poškozeného údajně vedly v případě jednoho z podezřelých k přehodnocení výsledků předchozí fotorekognice (a jež nejsou v trestním spisu vůbec uvedeny), potom lze interpretovat tak, že se poškozený (z důvodů, o nichž je možné se toliko dohadovat) posléze rozhodl jednoho z podezřelých "vyvinit", není však (bez dalšího) namístě je vykládat tak, že poškozený stěžovatele při fotorekognici bezpečně nepoznal.
18. Za spekulativní je pak nutno označit námitku stěžovatele, že mu opožděné zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě znemožnilo prokázat svou nevinu, neboť klíčové důkazy (kamerové záznamy na pracovišti a výpisy telefonních hovorů) již byly zničeny (smazány); navíc nelze přehlížet, že tuto námitku vznesl stěžovatel až v ústavní stížnosti.
19. Konečně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zásadně nemůže doplňovat dokazování, provedené obecnými soudy, pročež - aniž by se jakkoli vyjadřoval k jejich obsahu - stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl.
20. Z uvedených důvodů je namístě závěr, že napadené rozhodnutí krajského soudu není zatíženo vadami, v jejichž důsledku by mohla být porušena stěžovatelova základní práva.
21. Zjevné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí odvolacího soudu. Jakkoliv je odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu (zvláště v kontextu výměry trestů obžalovaných až překvapivě) stručné, je zjevné, že se odvolací soud se všemi relevantními stěžovatelovými námitkami řádně vypořádal, a to i s tou výhradou, že odvolací soud paušálně - a tedy i ve vztahu ke stěžovateli - označil za podpůrný důkaz pachové stopy z místa činu, přestože je z výsledku dokazování zřejmé, že místo činu pachové stopy stěžovatele neobsahovalo (viz č. l. 319 trestního spisu). Tuto skutečnost je však třeba označit za formulační neobratnost (způsobenou úsporností odůvodnění), nikoliv za zjevné pochybení, jež by mohlo zkrátit stěžovatelova základní práva.
22. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo. Přestože napadeným rozhodnutím je možné vytknout dílčí nesprávnosti, je zřejmé, že z ústavněprávního hlediska jejich závěry plně obstojí, pročež se kasační důvod, jenž by odůvodňoval zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, v projednávané věci zjevně nepodává.
23. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
24. Odmítnout přitom bylo třeba rovněž stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jenž sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu