ECLI:CZ:US:2016:2.US.3713.16.1
sp. zn. II. ÚS 3713/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti ZAREMBA Stav Group SE, se sídlem Světova 473/12, Praha, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem Jaselská 23, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 286/2016 ze dne 30. srpna 2016 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality č. j. KRPZ-25744-671/TČ-2013-150081-BOT ze dne 20. července 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a účasti na organizované zločinecké skupině podle §240 odst. 1, odst. 3, §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), podle ustanovení §79f odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o zajištění hmotných věcí - vozidel uvedených pod položkami 1 - 16 ve vlastnictví stěžovatelky, a to jako náhradní hodnoty za věci, které byly výnosem z trestné činnosti. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
3. Stěžovatelka namítá, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro postup podle §79f tr. řádu, neboť u její osoby není dána existence nějaké majetkové hodnoty, která byla určena nebo použita ke spáchání trestného činu nebo je výnosem z trestné činnosti. V usnesení o zajištění vozidel se pouze hovoří o tom, že Miroslav Zaremba a další osoby měly způsobit škodu ve výši 585 605 305 Kč, přičemž dostatečné podezření je dovozováno z podrobné analýzy Ministerstva financí a z podaných vysvětlení. Takové neurčité odůvodnění příslušných orgánů stěžovatelka považuje za projev svévole, která není dle dosavadní praxe Ústavního soudu dovolena. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž rozhodující orgány na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit. To se dle názoru stěžovatelky v jejím případě nestalo. Nad rámec uvedeného uvádí, že tzv. presumovaná škoda není škodou skutečnou, dokud není o její existenci pravomocně rozhodnuto. Zajištěním vozidel naopak vzniká škoda stěžovatelce a jejím zaměstnancům.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
5. Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou stejné s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti stěžovatelky proti usnesení o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty za věci, které měly být výnosem ze stejné trestné činnosti. Uvedená stížnost byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 2992/16 ze dne 22. 11. 2016 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze přisvědčit námitkám uplatněným v nyní projednávané stížnosti. Ústavní soud se nehodlá od závěrů vyslovených v uvedeném usnesení odklánět a plně na ně odkazuje.
6. Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny je třeba připomenout smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Jak vyplývá z ustanovení §79f tr. řádu a §80 tr. řádu, potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
8. Jak vyplývá z obsahu napadených usnesení, posuzovaných ve svém celku, shora vytyčené požadavky byly naplněny. Za situace, kdy probíhá prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a účasti na organizované zločinecké skupině, které mělo spočívat ve vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, čímž mohla být způsobena škoda nejméně 585 605 305 Kč, je v obou rozhodnutích, a především v rozhodnutí stížnostního soudu dostatečně vysvětleno, proč za stavu, kdy nelze zajistit konkrétní výnos z prověřované trestné činnosti (majetkový prospěch pachatelů z neoprávněně vyplacených daňových odpočtů nebo zkrácení daně), bylo postupováno podle ustanovení §79f tr. řádu, které umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jiný majetek, který odpovídá, byť jen zčásti, hodnotě způsobené škody. Stížnostní soud přitom poukázal na konkrétní skutečnosti, zjištěné z dosud shromážděných důkazů, nasvědčující účelovému převádění majetku mj. na stěžovatelku z důvodu jeho vyvedení mimo rámec působnosti předmětného trestního řízení. S přihlédnutím k tomu, že v daném stádiu trestního řízení nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost existence trestného jednání či účasti osob na něm vyplývá, vztáhnout obecné požadavky věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v soudním procesu (závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný ani konečný a může být dalším šetřením vyvrácen), nebylo shledáno pochybení ústavněprávního rozměru. K zajištění náhradní hodnoty došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl, předmětná usnesení byla vydána k tomu oprávněnými orgány a v jejich odůvodnění (posuzovaném komplexně) nebyly zjištěny známky svévole. Do práva na spravedlivý proces tak zasaženo nebylo.
9. Lze proto uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. O takový zásah by mohlo jít až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných věcí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu