ECLI:CZ:US:2016:2.US.3723.16.1
sp. zn. II. ÚS 3723/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. W. a 2) D. W., advokáta, zastoupených stěžovatelem 2), směřující proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 8. 2016, č. j. 12 P 119/2010-393, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 32 Co 408/2016-460, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, neboť mají za to, že postupem porušujícím čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") obecné soudy porušily jejich základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla (zatímní) úprava výchovných poměrů nezletilého D., který byl na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 10. 2010, č. j. 12 P 119/2010-136, svěřen do pěstounské péče stěžovatelů.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil jako věcně správné (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") ústavní stížností rovněž napadené usnesení Okresního soudu Praha-západ, kterým okresní soud k návrhu matky nezletilého D., T. B., vydal předběžné opatření, jímž se stěžovatelům "ukládá předat nezletilého D. do péče Z. V.". Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, který návrh na vydání předběžného opatření shledal důvodným, neboť z provedených důkazů [zprávy Městského úřadu Černošice, orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), opatrovník nezletilého; znalecký posudek PhDr. V. Strakové] a s ohledem na postoj samotného nezletilého D. bylo prokázáno, že "prostředí pěstounské rodiny není pro nezletilého citově uspokojivé, nezletilý jednoznačně preferuje prostředí Z. V., která má nadprůměrné výchovné předpoklady pro rozvinutou schopnost empatie, volní vlastnosti a schopnosti potlačit vlastní potřeby v zájmu dítěte." Za důvod preference výchovného prostředí u Z. V. obecné soudy označily především "vztah nezletilého k jeho polorodé sestře D., jež je rovněž svěřena do péče Z. V. (stejně jako polorodý bratr T.) a která je jeho hlavním objektem lásky, soustředí na ní své city, úzce se na ní váže a oba sourozenci dlouhodobě vyjadřují, že by si přály vyrůstat pohromadě." Naléhavou potřebu zatímně upravit výchovné poměry nezletilého pak obecné soudy odůvodnily zejména tím, že "vztah nezletilého vůči (stěžovatelce) je distancovaný, převažují negativní vlivy a má k pěstounce až odmítavý postoj, vůči (stěžovateli) má vyhýbavý postoj a je méně významný. (...) Pokud by pokračovala stávající pěstounská péče, je vhodné široce upravit styk nezletilého se sestrou D. Je ale potřeba počítat s tím, že pokud nedojde ke změně výchovného prostředí, budou u nezletilého D. stoupat revoltující projevy a kázeňské potíže." Krajský soud se tak v odůvodnění svého usnesení neztotožnil s řadou odvolacích námitek stěžovatelů, v nichž zpochybňovaly jak procesní postup okresního soudu (absence splnění podmínek řízení; nesprávná aplikace ustanovení §75 a násl. o. s. ř., namísto aplikace zákona o zvláštních řízeních soudních; nedostatečně zjištěný skutkový stav), tak i správnost jeho závěrů, které nedostatečně odůvodnil a nepřihlédl ke všem významným okolnostem nyní projednávaného případu.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s uvedeným závěrem obecných soudů nesouhlasí a i nadále s ním polemizují. Za použití obdobné argumentace, kterou předestřeli již ve svém odvolání (jak se podává z kopie odvolání přiložené k ústavní stížnosti), tak opětovně jednak zpochybňují procesní postup především okresního soudu, jednak obsáhle rozporují samotné důvody, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí o naléhavé potřebě zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilého D. jeho svěřením do pěstounské péče Z. V. V tomto ohledu stěžovatelé kupříkladu poukazují na procesní vady řízení před okresním soudem, nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné odůvodnění usnesení okresního soudu, chybné a nepravdivé závěry znaleckého posudku, nevhodné výchovné prostředí Z. V. atp.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59) či stěžovateli citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016].
7. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1710/16 ze dne 9. 8. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2872/16 ze dne 6. 9. 2016), jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelů, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421) či citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
8. V tomto ohledu, nahlíženo prizmatem výše zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, který byl jako věcně správný potvrzen i ústavní stížností rovněž napadeným usnesením krajského soudu, neboť v něm vzal do úvahy především nejen možné negativní dopady stávajícího výchovného prostředí v pěstounské péči stěžovatelů na vývoj nezletilého, stejně jako výchovnou způsobilost a výchovné prostředí Z. V., do jejíž péče byl dočasně svěřen, ale především samotný postoj nezletilého D. a jeho kladný vztah k polorodé sestře D. , přičemž absence jejich společného soužití má na psychický vývoj nezletilého negativní dopady, projevující se v jeho revoltujícím chování a odmítavém či vyhýbavém vztahu vůči stěžovatelům. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatelů ohledně porušení základních práv postupem obecných soudů, neboť takový zásah neshledal, když jejich procesní postup považuje za ústavně konformní (poukaz stěžovatelů na závěry z citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1847/16 nelze s ohledem na zcela jiné skutkové okolnosti i procesní postavení samotných stěžovatelů považovat za přiléhavý) a samotné právní závěry se jeví být v souladu s nejlepším zájmem nezletilého (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Proto nelze dospět k závěru, že by vydáním ústavní stížností napadených usnesení obecné soudy jakkoliv porušily základní práva stěžovatelů. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že většina "meritorních" námitek stěžovatelů vůči právním závěrům obecných soudů cílí toliko především na snahu zpochybnit výchovnou způsobilost a výchovné prostředí samotné Z. V., a to místy až dehonestujícím způsobem, aniž by v nich však současně reflektovaly samotný postoj nezletilého D. a jeho prokazatelně blízký vztah k polorodé sestře D.
9. V této souvislosti ovšem Ústavní soud znovu připomíná zatímní charakter předběžného opatření, a proto stěžovateli v ústavní stížnosti předkládaná tvrzení ohledně absence negativního vlivu jejich výchovného prostředí na vývoj nezletilého naopak negativního vlivu výchovného prostředí Z. V., mohou být do budoucna předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž jim bude dán dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek i důkazních návrhů. Ostatně z příloh připojených k ústavní stížnosti se podává, že v současnosti před okresním soudem probíhá řízení o změně pěstounské péče nezletilého, zahájeného k návrhu jeho matky. V tomto ohledu považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na závěry vyslovené v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14, v nichž zdůraznil, že "předběžné opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů (§76a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, §452 zákona o zvláštních řízeních soudních), musí být chápáno jako krátkodobé provizorium, ne déledobé řešení či "kvazidefinitivní" rozhodnutí, a po zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Navíc splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření nelze zkoumat jen při jeho nařízení a následně pouze mechanicky prodlužovat jeho trvání. Naopak po celou dobu trvání předběžného opatření, zvláště přesahuje-li několik měsíců, je nezbytné průběžně zkoumat jeho opodstatněnost a přiměřenost."
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu