ECLI:CZ:US:2016:2.US.1710.16.1
sp. zn. II. ÚS 1710/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., advokáta, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 69 Co 125/2016-261, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, tento soud usnesením ze dne 11. 3. 2016, č. j. 0 P 282/2014-237, zamítl návrh Š. H. (pěstouna nezletilého V.) na nařízení předběžného opatření, kterým by byla stěžovateli (poručníkovi nezletilého V.) uložena povinnost strpět docházku nezletilého do MŠ Peruc a přestěhování nezletilého spolu s pěstounem do jeho nového bydliště na adresu X. Dle obvodního soudu nebyly v případě návrhu pěstouna splněny předpoklady pro nařízení požadovaného opatření (ve smyslu ustanovení §74 a násl. o. s. ř.), zejména nemožnost soudu předběžným opatřením prejudikovat rozhodnutí ve věci samé, což by obvodní soud učinil, "pokud by předběžným opatřením, bez jakéhokoliv dokazování, přivolil k přestěhování dítěte a jeho nástupu do školky, tedy záležitostem pro dítě naprosto zásadním." V této souvislosti obvodní soud připomněl, že "je v zájmu dítěte, aby osoby, které jsou dítěti nejbližší, postupovaly ve shodě. Pokud poručník s přestěhováním a nástupem nezl. V. do školky nesouhlasí, je namístě, aby své důvody jasně formuloval a pěstounovi sdělil a měl přitom na zřeteli zájem V. Je pochopitelná obava poručníka a jeho rodičů z omezení kontaktů s V. a umenšení jejich role v jeho životě", a proto poukázal na možnost řešení neshod formou mediace.
3. K odvolání pěstouna a Městské části Praha 11 (kolizního opatrovníka nezletilého) Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil podle ustanovení §1 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.z.ř.s.") ve spojení s ustanovením §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") tak, že "se nařizuje předběžné opatření, že (stěžovatel) je povinen strpět docházku nezletilého do MŠ Peruc, jinak se usnesení soudu I. stupně potvrzuje." Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí neztotožnil s výše rekapitulovaným právním závěrem obvodního soudu ve vztahu k otázce souhlasu stěžovatele s nástupem nezletilého do MŠ, neboť shledal za osvědčený nárok pěstouna, jehož zajištění předběžnou úpravou si okolnosti vyžadují. "Protože (stěžovatel) nesouhlasí s pěstounem v otázce změny mateřské školy nezletilého, což je podstatnou záležitostí týkající se dítěte, je prokázána potřeba vydání předběžného opatření. Není přitom žádného důvodu, aby nezletilé dítě svěřené do péče pěstouna nechodilo v místě bydliště, kam se s pěstounem přestěhovalo, do mateřské školy, když nevyšlo najevo nic, co by docházce dítěte do mateřské školy v místě nového bydliště dítěte mělo bránit." Naopak ve vztahu k otázce přestěhování nezletilého se ztotožnil se zamítavým stanoviskem obvodního soudu, nicméně ze zcela odlišných důvodů. Městský soud totiž dospěl k závěru, že změnu bydliště dítěte v souvislosti se změnou bydliště pěstouna není třeba upravovat předběžným opatřením. "Jestliže bylo dítě svěřeno do pěstounské péče a pěstoun se přestěhoval, je zřejmé, že se s ním přestěhuje i dítě, které mu bylo svěřeno do pěstounské péče. Ke změně bydliště dítěte v důsledku změny bydliště pěstouna proto není třeba souhlasu poručníka."
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti na podporu tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces (konkrétně pak principu rovnosti účastníků řízení) opírá především o argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) a na něho navazující judikatuře, neboť je toho názoru, že právní závěry tam přijaté plně dopadají (s ohledem na stejné skutkové i právní okolnosti) i na jeho případ. Stěžovatel tak konkrétně namítá, že mu ze strany městského soudu nebyl dán procesní prostor k vyjádření se k odvolání pěstouna nezletilého, které mu bylo doručeno dne 5. 4. 2016, tj. den předtím, než vydal městský soud ústavní stížností napadené usnesení, a nemohl tak uplatnit námitky proti nařízení předběžného opatření a ani využít opravné prostředky proti napadanému rozhodnutí, které je z hlediska charakteru rozhodnutím ve věci samé. V neposlední řadě pak stěžovatel vyjadřuje pochybnosti nad nepodjatostí rozhodujícího senátu, resp. některého z jeho členů.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
7. Právě takový zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, konkrétně tedy porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 spatřoval dokonce v tehdy platném ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., které umožňovalo změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, přičemž povinný postrádal možnost procesní obrany proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, neměl k dispozici odvolání ani jiný opravný prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), a současně ani neměl možnost se k věci před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřit. Povinný se tak při aplikaci tohoto ustanovení dostal do procesně horšího postavení, nežli by byl, pokud by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Proto citované ustanovení derogoval. Na tento nález pak navazuje judikatura Ústavního soudu, na kterou ostatně poukazuje i stěžovatel [např. nález sp. zn. III. ÚS 2481/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 248/59 SbNU 535), nález sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011 (N 109/61 SbNU 617) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1888/13 ze dne 13. 2. 2014 (N 17/72 SbNU 211)].
8. V nyní projednávaném případě proto Ústavní soud nemohl přehlédnout, že u městského soudu skutečně došlo k jistému pochybení, neboť ve svém procesním postupu, kdy změnil usnesení obvodního soudu o zamítnutí nařízení předběžného opatření, nijak nereflektoval výše uvedené závěry, resp. samotnou derogaci ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., které takový postup umožňovalo, nicméně po jeho zrušení již takový postup odvolacího soudu možný není. Ve světle závěrů výše citovaných nálezů Ústavního soudu tak měl městský soud, pokud v daném případě dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení usnesení, jímž byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, správně postupovat tak, že měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně za analogického použití ustanovení §219a odst. 1 písm. a) ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a se závazným právním názorem o existenci zákonných podmínek pro jeho nařízení věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Tento zákonný postup, vyplývající ze změněného právního stavu (po derogaci citovaného ustanovení), ovšem městský soud v nyní projednávaném případě nedodržel, což je třeba pokládat za procesní vadu.
9. Přesto však Ústavní soud v tomto pochybení nespatřuje důvod, kvůli němuž by měl přistoupit ke kasaci rozhodnutí městského soudu. Jak totiž bylo výše rovněž zmíněno, Ústavní soud současně ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu, a to výhradně "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám mohl přispět k oslabení účinné ochrany základních práv dotčených jednotlivců tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
10. Z toho důvodu také Ústavní soud sám ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1888/13 připustil, že za výjimečných okolností může dojít k prolomení závěrů obsažených ve zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, a to vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem samotného průběhu rozhodování o nařízení předběžného opatření v daném případě, přičemž je nezbytné zejména posoudit kolizi, existující mezi právem na uplatnění námitek dotčeného jednotlivce vůči návrhu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na spravedlivý proces) a povahou práv (nároků) navrhovatele, jehož zajištění se předběžnou úpravou domáhá. Proto Ústavní soud kupříkladu v usnesení sp. zn. III. ÚS 470/12 ze dne 14. 11. 2013 zásah do procesních práv povinného (zcela totožný s výše deklarovaným zásahem do procesních práv stěžovatele) nepovažoval za natolik závažný, že by dosahoval ústavně právní dimenze a vyvolal tedy nezbytný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. "Zrušení předběžného opatření by v tomto konkrétním případě bylo zcela neúčelné a především, lpění na ochraně procesních práv povinného by znamenalo nenapravitelný zásah do možnosti faktického uspokojení v řízení uplatněných nároků" (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3879/13 ze dne 22. 8. 2014; sp. zn. IV. ÚS 1136/12 ze dne 3. 3. 2015; či sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015).
11. Ve světle výše rekapitulovaných závěrů tak Ústavní soud rovněž i v nyní posuzovaném případě přistoupil k posouzení kolize mezi stěžovatelovým právem na uplatnění jeho námitek vůči odvolání proti zamítavému rozhodnutí obvodního soudu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na spravedlivý proces) a potřebou (zatímní) úpravy nejen práv a povinností pěstouna ve vztahu k nezletilému, ale v konečném důsledku i úpravy samotných výchovných poměrů nezletilého (změna bydliště v důsledku změny bydliště pěstouna, nástup do MŠ v místě nového bydliště). Z toho důvodu je však nezbytné uvedenou kolizi i samotné závěry přijaté městským soudem hodnotit též prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
12. Prizmatem výše uvedeného proto Ústavní soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem městského soudu, v němž dovodil, že změnu bydliště dítěte v souvislosti se změnou bydliště pěstouna není třeba upravovat předběžným opatřením a není třeba ani souhlasu poručníka. Zajištění náhradního rodinného prostředí a osobní péče (včetně bydlení) o nezletilé dítě totiž nepochybně patří mezi práva a povinnosti pěstouna ve smyslu ustanovení §966 občanského zákoníku. "K určení místa jeho bydliště dochází fakticky svěřením dítěte do péče pěstouna, jelikož dítě následuje pěstouna do jeho bydliště." (cit. dle Hrušáková, M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1288). Koneckonců z ustanovení §10 odst. 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, vyplývá, že za dítě mladší 15 let ohlásí změnu místa trvalého pobytu pěstoun. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje s názorem městského soudu, pokud otázku změny mateřské školy nezletilého naopak označil za "podstatnou náležitost", o níž není pěstoun ve smyslu ustanovení §966 odst. 2 občanského zákoníku oprávněn rozhodovat sám, tj. aniž by přihlédl k názoru rodičů, příp. poručníka (§928 občanského zákoníku). Pokud tedy, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě, poručník s touto změnou nesouhlasí, v takových případech občanský zákoník (§969) předvídá ingerenci ze strany soudu [§466 písm. p) z.z.ř.s]. V jejím rámci tak obecné soudy musely (k návrhu pěstouna nezletilého) vážit, zda jsou v daném případě splněny předpoklady pro aktuálně nezbytnou zatímní úpravu výchovných poměrů nezletilého, konkrétně tedy otázky, zda bude i nadále docházet do stávající mateřské školy, anebo do mateřské školy v místě svého nového bydliště, nad kterou mezi stěžovatelem a pěstounem panoval nesoulad. I v tomto ohledu, nahlíženo prizmatem výše zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem městského soudu, který v něm zohlednil možné negativní dopady na vývoj nezletilého, pokud by musel dojíždět do mateřské školy zcela mimo místo svého nového bydliště, když neshledal "žádného důvodu, aby nezletilé dítě svěřené do péče pěstouna nechodilo v místě bydliště, kam se s pěstounem přestěhovalo, do mateřské školy." Naopak přístup obvodního soudu s tímto postulátem ne zcela koresponduje, i když na něj správně poukázal, neboť přetrvávající neshody mezi pěstounem a stěžovatelem, které se přímo dotýkají výchovných poměrů nezletilého, ponechal i nadále beze změny, pouze odkázal na potřebu jejich řešení formou mediace.
13. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu je nutné před ochranou procesních práv stěžovatele upřednostnit potřebu hájit nejlepší zájmy nezletilého, zde v rámci zatímní úpravy jeho výchovných poměrů prostřednictvím předběžného opatření městského soudu. V této souvislosti ovšem Ústavní soud znovu připomíná zatímní charakter takového procesního rozhodnutí, a proto tvrzení obou stran sporu, ze strany stěžovatele překládaných i v ústavní stížnosti, mohou být do budoucna předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovateli dán dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek i důkazních návrhů. Obdobný procesní prostor stěžovateli skýtá i postup podle ustanovení §77 odst. 2 o. s. ř. V každém případě však budou obecné soudy vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ostatně ten by však měli mít na paměti všichni účastníci sporu, řešeného v nyní přezkoumávaném řízení před obecnými soudy.
14. Další námitky stěžovatele v ústavní stížnosti, v nichž pouze obecným způsobem poukazuje na možné pochybnosti o nepodjatosti "soudce Městského soudu v Praze", jenž měl s opatrovníkem nezletilého "projednávat otázku sirotčího důchodu", jsou uplatnitelné spíše v řízení o žalobě pro zmatečnost (ve smyslu ustanovení §229 a násl. o. s. ř.). Přesto, aniž by jakkoliv předjímal případné rozhodnutí obecných soudů v takovém řízení, považuje Ústavní soud k těmto námitkám za vhodné uvést, že důvody vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce mohou podle zákona spočívat výhradně v jeho "poměru k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům" (§14 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.).
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu