ECLI:CZ:US:2016:2.US.375.16.1
sp. zn. II. ÚS 375/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. N., zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 895/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 4 Tdo 1218/2015-33, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 9 To 51/2015, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 1 T 85/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2016 a doplněnou podáním stěžovatelky ze dne 4. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 1 T 85/2014, uznána vinnou ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Trestného činu se stěžovatelka měla dopustit tím, že jako řidička motorového vozidla nerespektovala opakované výzvy dopravních policistů, aby nevjížděla do ulice poblíž Pražského hradu, která byla z důvodu konání summitu prezidentů uzavřena, slovně vyjádřila svůj úmysl do uzavřené ulice vjet, a poté, co se dopravní policista pprap. Doktor nalézal před přední částí jejího vozidla, s tímto pomalou jízdou pokračovala vpřed tak, že se dotkla nohou tohoto policisty, který byl v důsledku toho nucen ustupovat a udržovat rovnováhu přidržováním se rukama přední kapoty, takto pokračovala v jízdě po dráze minimálně jednoho a půl metru, a to přesto, že byla jmenovaným i druhým příslušníkem hlídky pprap. Brejchou vyzývána, aby zastavila, a svého jednání zanechala až poté, kdy pprap. Doktor použil donucovacího prostředku, a to hrozbou střelnou zbraní, kterou namířil do prostoru motoru vozidla.
4. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 9 To 51/2015, jako nedůvodné zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 4 Tdo 1218/2015-33, podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), odmítnuto.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného jí za vinu, když soudy dospěly k závěru, že jednala v úmyslu nepřímém, avšak dle komentáře k trestnímu zákoníku se v případě trestného činu násilí proti úřední osobě vyžaduje prokázání úmyslu přímého, který stěžovatelce prokázán nebyl. Dále uvedla, že soudy všech stupňů svá rozhodnutí řádně, přesvědčivě a úplně neodůvodnily. V této souvislosti namítla, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s jejími námitkami a důkazy svědčícími v její prospěch a nijak nevyvrátil její obhajobu, že se pouze snažila reagovat na překvapivou dopravní situaci (kdy se snažila vyhnout se protijedoucímu autobusu a neblokovat tak dopravu). Odvolací soud pak dle názoru stěžovatelky dovodil její vinu na základě svých domněnek, nevypořádal se se závěry odborného vyjádření doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., a nedostatek důkazů přičetl k tíži stěžovatelky, čímž dle jejího názoru porušil zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Dovolací soud pak dle jejího přesvědčení pochybil tím, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nereagoval na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Závěrem stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že pokud bylo vůbec nutné celou situaci nějakým způsobem řešit, mělo se tak stát v přestupkovém řízení, neboť její jednání nedosáhlo takové intenzity, aby bylo posouzeno jako předmětný zločin, a dále že jí nemůže být přičítáno k tíži, že jeden ze službukonajících policistů předmětnou situaci nesprávně vyhodnotil jako pokus o neuposlechnutí výzvy, riskantním způsobem vstoupil do dráhy vozidla stěžovatelky tak, že tato již na danou situaci nemohla zareagovat okamžitým zastavením takovým způsobem, aby vůbec nedošlo ke kontaktu mezi vozidlem a předmětným policistou. Odkázala také na obdobné trestní věci, kde řízení skončilo mnohem mírnějším potrestáním pachatele, a namítla, že soudy porušily princip legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování, pokud jí uložily trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým vybočením nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů a jimi provedeným hodnocením důkazů, jehož přezkumu se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší, tím méně pak za situace, kdy stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá k posouzení argumentaci, kterou uplatnila již v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy a s níž se tyto dle názoru Ústavního soudu rovněž náležitě vypořádaly, přestože je stěžovatelka přesvědčena o opaku. V podrobnostech pak Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky uvádí následující.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v prvé řadě namítala, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného jí za vinu, když soudy dospěly k závěru, že jednala v úmyslu nepřímém, avšak dle komentáře k trestnímu zákoníku se v případě trestného činu násilí proti úřední osobě vyžaduje prokázání úmyslu přímého, který však stěžovatelce dle jejího názoru prokázán nebyl.
11. Právě uvedené námitce lze dle názoru Ústavního soudu přisvědčit potud, že v případě trestného činu násilí proti úřední osobě dle §325 trestního zákoníku je z hlediska subjektivní stránky tohoto trestného činu vyžadováno prokázání úmyslu, a to ve formě úmyslu přímého. Tato skutečnost je pak soudní judikaturou dovozována z dikce zákona, v němž je uvedeno, že trestného činu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí „v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“. Z této skutečnosti soudní judikatura (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tz 58/2011, dostupné na www.nsoud.cz), i komentářová literatura (např. Rizman, S.; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 28555), dovozuje, že má-li pachatel podle požadavků zákona sledovat konkrétní účel, pak nemůže obstát závěr, že postačí jeho srozumění s následkem, ale je nezbytné, aby se předmětného jednání pachatel dopustil v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
12. Ústavní soud však po podrobném prostudování obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí nedospěl k závěru, že by obecné soudy v nyní souzené věci nevzaly za prokázané zavinění stěžovatelky ve formě přímého úmyslu, jak tato ve své ústavní stížnosti tvrdí. Byť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka jednala v úmyslu nepřímém, byl tento jeho závěr následně korigován odvolacím soudem, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „trestný čin byl spáchán typickým jednáním, kdy obžalovaná v úmyslu vyhnout se příkazu policistů na jednoho z nich najela, aby si vynutila volný průjezd místem, kde ji zastavili, aby mohla pokračovat v jízdě svým směrem, a svůj úmysl jim také oznámila. Tím policistu Doktora ohrozila sražením a v jízdě pokračovala, dokud se mu nepodařilo vytáhnout pistoli a pohrozit jí. Asi předpokládala, že uskočí a průjezd jí umožní. Ovšem jednání, jehož se dopustila, svědčí o jejím spíše přímém úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.“
13. Otázkou zavinění stěžovatelky se pak ve svém rozhodnutí zabýval též dovolací soud. Přestože tento ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka „jednala v intencích ustanovení §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť věděla, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byla srozuměna“, má Ústavní soud za to, že právě uvedený odkaz Nejvyššího soudu na ustanovení §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, který zakotvuje definici úmyslu nepřímého, a jeho citaci je třeba považovat spíše za výsledek jisté nepozornosti při vyhotovování odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Dle názoru Ústavního soudu je tomu tak proto, že dovolací soud na stejném místě odůvodnění svého rozhodnutí uvádí též to, že stěžovatelka „byla dokonale informována o existenci bezpečnostních opatření a omezení dopravy v blízkosti Pražského hradu v souvislosti s pořádáním summitu, takže pokud vjížděla do ulice, kde byl zákaz vjezdu, byla na tuto skutečnost opakovaně upozorňována policisty ve služebním stejnokroji, jejich výzev neuposlechla a vynucovala si průjezd za užití jedoucího automobilu, působila tak zcela vědomě na výkon pravomoci úřední osoby.“ Právě uvedené totiž dle názoru Ústavního soudu svědčí o přímém úmyslu stěžovatelky (shodně viz rozhodnutí R 36/1976-I), nikoli o úmyslu nepřímém. Tato skutečnost je dle názoru Ústavního soudu podepřena též tím, že dovolací soud ve vztahu k otázce zavinění stěžovatelky na stejném místě svého rozhodnutí uzavřel, že „[p]rávní kvalifikace takto zjištěného skutku jako zločinu podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak byla užita zcela správně a důvodně“ (viz str. 6 usnesení dovolacího soudu). Takovéto konstatování dovolacího soudu by dle názoru Ústavního soudu bylo jen těžko myslitelné za situace, kdy by dovolací soud měl skutečně za to, že stěžovatelka jednala „pouze“ v úmyslu nepřímém, pokud dovolací soud ve svých rozhodnutích zároveň zásadně konstantně setrvává na závěru, že trestného činu násilí proti úřední osobě se lze dopustit pouze tehdy, jedná-li pachatel v úmyslu přímém [byť je třeba pro úplnost doplnit, že se lze v poslední době setkat i s rozhodnutími, v nichž se dovolací soud spokojil pouze s nepřímým úmyslem pachatele, jakkoli lze taková rozhodnutí považovat za spíše ojedinělá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1029/2013, dostupné na www.nsoud.cz)]. Ústavní soud proto porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v této souvislosti neshledal.
14. Ústavní soud dále nemá za důvodné námitky stěžovatelky stran nedostatku odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů. Ústavní soud je naopak toho názoru, že soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž reagováno bylo též na námitky stěžovatelky, a to zejména v rozhodnutí odvolacího soudu, který se ve svém rozhodnutí s námitkami stěžovatelky vypořádal způsobem, který lze dle názoru Ústavního soudu považovat za vyčerpávající. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zejména pečlivě vypořádal s její obhajobou, kdy stěžovatelka tvrdila, že se pouze snažila vyhnout se protijedoucímu autobusu a neblokovat tak dopravu, což dle jejího přesvědčení mělo být prokázáno odborným vyjádřením doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D. Odvolací soud ve vztahu k tomuto důkazu uvedl, že tento nemá pro posouzení věci význam, neboť pokud by šlo o pouhé nedorozumění, jak stěžovatelka uváděla, pak by její jednání dle názoru odvolacího soudu jen těžko vyvolalo u policistů takové obavy a reakci, k níž došlo. Navíc závěry předmětného odborného vyjádření, dle něhož byla kola stočena na návrat a stěžovatelka měla v úmyslu odjet, byly dle názoru odvolacího soudu v rozporu se slovními projevy stěžovatelky, „že tam pojede“, ve smyslu, že pojede do ulice, vjezdu do níž se na místě službukonající policisté snažili stěžovatelce zabránit (viz str. 9 – 10 usnesení odvolacího soudu). Tyto závěry pak Ústavní soud není oprávněn ze své pozice přehodnocovat.
15. Odvolacímu soudu nelze dle názoru Ústavního soudu vytýkat ani to, že by nedostatek důkazů přičetl k tíži stěžovatelky. To proto, že z rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že soudy bylo provedeno rozsáhlé dokazování, v jehož rámci byl proveden dostatek důkazů pro to, aby soudy mohly učinit spolehlivý závěr o vině či nevině stěžovatelky, což se také stalo. Nedostatek důkazů o tom, že se policista Doktor bránil najetí na sebe tím, že se opíral o kapotu vozidla stěžovatelky, byl v řízení namítán stěžovatelkou, avšak soudy této námitce nepřisvědčily, neboť tuto skutečnost vzaly za prokázanou na základě výpovědí čtyř svědků (svědků Doktora, Brejchy, Kloubka a Rychetského). Za tohoto stavu je pak z pohledu Ústavního soudu právně irelevantní, zda zajištění dalších důkazů bylo zmařeno v důsledku jednání (podrobněji popsaného v odůvodnění napadených rozhodnutí) iniciovaného stěžovatelkou či se tak stalo z jiných důvodů. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se k této poznámce odvolacího soudu dále jakkoli vyjadřovat.
16. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, dle které dovolací soud pochybil, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nereagoval na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. To proto, že dovolací soud se otázkou případného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zabýval, avšak jeho existenci neshledal (viz str. 5 rozhodnutí dovolacího soudu). Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí pouze odkazuje.
17. Pokud stěžovatelka namítala, že v jejím případě došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť její jednání dle jejího přesvědčení při uvážení všech okolností nedosahovalo takové intenzity, aby bylo posouzeno jako předmětný zločin, pak má Ústavní soud za to, že rovněž s touto námitkou se již řádně vypořádaly obecné soudy, zejména soud dovolací, který na str. 6 svého rozhodnutí řádně a srozumitelně vylíčil, z jakého důvodu se posuzované jednání stěžovatelky z jeho pohledu „zřetelně vymyká z rámce správního deliktu (přestupku)“ a proč tedy považuje užití trestního práva jako prostředku ultima ratio v daném případě za zcela na místě. Tyto důvody jsou přitom stěžovatelce známy, přičemž Ústavní soud nepovažuje za nutné je ve svém rozhodnutí opakovat.
18. Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani námitce stran porušení principu legitimního očekávání, jehož se soudy měly dopustit tím, že stěžovatelce uložily trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, zatímco v jiných trestních věcech, na které stěžovatelka poukázala, skončilo řízení mírnějším potrestáním pachatele. Ústavní soud má v této souvislosti za to, že obecné soudy již stěžovatelce náležitě vysvětlily, že každý případ je jedinečný a má svá specifika, jimiž se soudy při jeho posuzování řídí. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy soudy jednání stěžovatelky označily za ojedinělé (byť závažné, jak již bylo uvedeno výše) vybočení z jejího jinak řádného způsobu života. Stěžovatelce byl proto uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, přičemž s přihlédnutím k osobě stěžovatelky nebyl soudy shledán ani důvod k současnému uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který bývá v obdobných případech zpravidla rovněž ukládán. Ústavní soud vzhledem k právě uvedenému neshledal, že by v nyní posuzované věci byl dán důvod pro jeho zásah ve vztahu k uloženému trestu, neboť tento je dán pouze tehdy, pokud soudy uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). O žádný z právě naznačených případů se však v nyní posuzované věci zjevně nejedná.
V.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu