ECLI:CZ:US:2016:2.US.3959.13.2
sp. zn. II. ÚS 3959/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 18. října 2016 sp. zn. II. ÚS 3959/13 ve věci ústavní stížnosti Bustec Production, s. r. o., se sídlem Brněnská 1748/21b, Blansko, zastoupené JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013 č. j. 21 Cdo 2798/2013-211 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 č. j. 49 Co 277/2012-188, kterým bylo v odvolacím řízení stěžovatelce uloženo zaplatit náhradu škody ve výši 83 895 Kč s příslušenstvím ve sporu o odstupné při skončení pracovního poměru, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Jany Mihálikové jako vedlejší účastnice řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 6. 2012 č. j. 12 C 211/2009-152 (jímž nalézací soud zamítl žalobu vedlejší účastnice) tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 83 895 Kč s příslušenstvím; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné (resp. zčásti pro vady podání).
3. Předmětem sporu obou procesních stran před obecnými soudy se stala otázka, zda vedlejší účastnici s ukončením pracovního poměru u stěžovatelky (doloženým jednak dohodou o skončení pracovního poměru ze dne 9. 4. 2009 a jednak dokumentem označeným jako "Výpověď z pracovního poměru" z téhož dne) vznikl nárok na odstupné, či nikoliv.
4. Okresní soud dospěl k závěru, že daný pracovní poměr zanikl dohodou, ve které nebyl důvod rozvázání pracovního poměru, a tedy důvod, se kterým by vedlejší účastnice mohla spojovat nárok na odstupné, uveden, přičemž následné podepsání dokumentu označeného jako výpověď (pro nadbytečnost) již z tohoto hlediska nebylo právně relevantní; vedlejší účastnici proto dle nalézacího soudu nárok na odstupné nevznikl, a její žaloba tak nemohla být důvodná.
5. Krajský soud se k odvolání vedlejší účastnice ztotožnil s okresním soudem v tom, že vedlejší účastnici nárok na odstupné nevznikl, dospěl však k závěru, že jí vznikl nárok na náhradu škody, jež jí byla způsobena právě tím, že jí nárok na odstupné - v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky - nevznikl; dle názoru odvolacího soudu totiž vedlejší účastnice přistoupila k podpisu dohody o ukončení pracovního poměru pouze proto, že jí bylo vyplacení odstupného jednatelem stěžovatelky přislíbeno. Vedlejší účastnici tedy dle názoru krajského soudu vznikla škoda, za kterou dle ustanovení §265 odst. 2 zákoníku práce odpovídá stěžovatelka.
II. Námitky stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť přikročil ke změně právního závěru nalézacího soudu, aniž tuto změnu jakkoli avizoval, a tedy stěžovatelce vůbec nedal možnost na tuto změnu reagovat doplněním své argumentace a případně i doplněním důkazních návrhů, a tím jí odňal možnost jakékoliv procesní obrany. S odkazem na závěry nálezu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95) a nálezu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) je proto stěžovatelka přesvědčena, že krajský soud svým rozhodnutím, resp. jeho vydání předcházejícím postupem porušil její právo na spravedlivý proces; v této souvislosti stěžovatelka odkazuje rovněž na závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 3441/2006 a ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2147/2009.
7. Mimoto stěžovatelka namítá, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu, jež však ve srovnání s projednávanou věcí vykazují podstatné skutkové odlišnosti. Právní závěry odvolacího soudu jsou navíc dle stěžovatelky v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, resp. s důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně.
8. Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že se zabýval pouze marginální částí jejího dovolání a odmítl je, aniž by zkoumal namítaný nesprávný procesní postup odvolacího soudu a namítané nesprávné právní posouzení věci.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud musel nejprve posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Podstatou posuzovaného podání je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, jímž přikročil ke změně právních i skutkových závěrů nalézacího soudu, přičemž tento svůj postup v odvolacím řízení nikterak neavizoval, čímž stěžovatelce znemožnil efektivní procesní obranu, v jejímž rámci by mohla rozšířit svoji argumentaci a případně i předložit návrhy na doplnění důkazů, a navíc ve svém rozhodnutí odkázal na judikáty vycházející z odlišných skutkových okolností než projednávaná věc.
12. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že subjektivně vzato mohla mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, z dále pojednaných důvodů však dle názoru Ústavního soudu odvolací soud stěžovatelčina základní práva neporušil.
13. Odvolací soud totiž přikročil k měnícímu výroku poté, co dospěl k závěru, že soudem zjištěný skutkový stav je třeba v souladu s existující judikaturou Nejvyššího soudu odlišně právně kvalifikovat. Za této procesní situace sice měl odvolací soud o svém záměru účastníky řízení informovat, pokud tak ovšem neučil, stěžovatelčino právo na spravedlivý proces v daném kontextu (efektivně) nezasáhl.
14. Smyslem indikace tzv. překvapivého rozhodnutí, tedy rozhodnutí zatíženého procesně nekorektním postupem (zpravidla odvolacího) soudu, kdy přinejmenším jedna z procesních stran takové rozhodnutí (resp. jeho jednotlivé výroky) na základě provedeného dokazování nemohla objektivně předvídat, je označit za ústavně nekonformní rozhodnutí, před jehož vydáním bylo jedné ze sporných stran "znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva" (srov. stěžovatelkou odkazované judikáty Ústavního soudu i Nejvyššího soudu).
15. Přikročit ke kasaci "překvapivého" rozhodnutí je tedy namístě (toliko) tehdy, pokud je zjevné, že by takovým rozhodnutím potenciálně dotčený účastník řízení měl k dispozici "reálnou a efektivní" právní argumentaci, resp. důkazní prostředky, jež však v důsledku nekorektního postupu soudu nemohl předložit.
16. To však není případ posuzované věci. Stěžovatelka totiž ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou argumentaci, ze které by bylo (byť jen v obecné rovině) zřejmé, jakým způsobem by měla být s to zvrátit právní závěr, ke kterému krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl. Navíc je třeba připomenout, že odvolací soud ve svém rozhodnutí (s dále uvedenou výhradou - viz bod 23) převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, pročež nebyl dán prostor pro poučení dle ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu, jež se vztahuje pouze na situace, kdy je při změněné právní kvalifikaci nutno doplnit dosavadní dokazování.
17. Jinými slovy řečeno, za situace, kdy odvolací soud odkázal na judikáty, jejichž závěry přes opačné mínění stěžovatelky do posuzované věci bezpochyby dopadají (viz následující bod), a kdy odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, by bylo čistě formalistické a řízení zbytečně prodlužující, pokud by krajský soud věc vracel nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Tvrdí-li přitom stěžovatelka, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejichž závěry nemohou pro skutkovou odlišnost do posuzované věci dopadat, je třeba zdůraznit, že v tomto ohledu nelze stěžovatelce jakkoli přisvědčit. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1599/2002 Nejvyšší soud mj. uvedl: "Jestliže zaměstnanec návrh zaměstnavatele (učiněný zaměstnancem, který je v tomto směru oprávněný jménem zaměstnavatele jednat) na rozvázání pracovního poměru dohodou přijme v přesvědčení, že poskytnuté údaje jsou pravdivé, a že tedy rozvazuje pracovní poměr z některého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, nemůže být takovým postupem zaměstnavatele poškozen. Ukáže-li se, že ve skutečnosti byl pracovní poměr dohodou rozvázán z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, a že mu proto nenáleží odstupné poskytované při skončení pracovního poměru, byla mu způsobena škoda, kterou je mu zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 zák. práce povinen nahradit." Již v tomto rozhodnutí tedy Nejvyšší soud zaujal právní názor, že zaměstnanec uzavírající dohodu o ukončení pracovního poměru s přesvědčením, že mu na základě této dohody vzniká nárok na odstupné, nemůže být poškozen postupem zaměstnavatele, jenž jej v takovém přesvědčení svým jednáním utvrzuje; tento závěr byl posléze dovolacím soudem precizován v obsahově navazujícím (ve stejném řízení vydaném) rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1006/2005.
19. Je tedy zřejmé, že posuzovaná věc i odvolacím soudem odkazované judikáty sice nevycházejí ze zcela totožných skutkových okolností, nicméně že dané odlišnosti nejsou příliš podstatné, neboť v obou případech primárně jde o otázku, zda má zaměstnanec, jenž uzavřel se svým zaměstnavatelem dohodu o skončení pracovního poměru (pouze) proto, že se mylně domníval, že je s tímto úkonem spojen zákonný nárok na vyplacení odstupného, právo na plnění ve výši odpovídající výši odstupného, jež by mu vzniklo, pokud by nárok na vyplacení odstupného skutečně měl. Pokud se proto odvolací soud v projednávané věci řídil právními závěry, ke kterým Nejvyšší soud v odkazovaných rozhodnutích dospěl, nelze mu v tomto ohledu nic vytknout, pročež prizmatem souladu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu vskutku nelze rozhodnutí odvolacího soudu přiřadit atribut překvapivosti.
20. Jakkoli tedy jsou - v obecné rovině - stěžovatelce příznivé závěry jí odkazovaných rozhodnutí, nelze ztrácet ze zřetele, že ani z ústavní stížnosti nevyplývá, jakým způsobem by měla v úmyslu v odvolacím řízení reagovat na krajským soudem avizovaný právní závěr, že stěžovatelka odpovídá vedlejší účastnici za škodu způsobenou jí jejím jednatelem během procesu konsensuálního ukončení pracovního poměru.
21. Veškerá stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (tedy včetně dvou rozhodnutí týkajících se podmínek aplikace moderačního práva v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení) vycházejí z předpokladu, že účastník řízení musí mít možnost předložit veškerá tvrzení (a je osvědčující důkazy), jež potenciálně ovlivní právní hodnocení soudu. Jinými slovy, porušení práva na spravedlivý proces představuje situace, kdy by účastník řízení měl v případě soudem neavizovaného právního hodnocení daného nároku k dispozici efektivní procesní obranu (v podobě konkrétních doplňujících skutkových tvrzení), již tento účastník řízení - právě v důsledku skutečnosti, že soud svůj postoj účastníkům řízení před ukončením dokazování nepředestřel - nemohl použít.
22. Jak však bylo již výše uvedeno, Ústavní soud se nedomnívá, že by popsaná procesní situace v posuzované věci nastala, neboť zpětně viděno, stěžovatelka nepředkládá (byť jen v rovině tvrzení) žádné argumenty, jež by mohly vést k úsudku, že by na základě jí uplatněných návrhů (tvrzení) byl v dané věci dán prostor pro jí příznivější meritorní rozhodnutí.
23. Se stěžovatelkou je tak třeba souhlasit pouze potud, že odvolací soud, pokud hodnotil svědeckou výpověď jejího jednatele způsobem, jenž z hodnocení nalézacího soudu (přímo) nevyplýval, a z ní přitom dovodil relevantní skutkovou okolnost, měl důkaz touto svědeckou výpovědí v odvolacím řízení zopakovat (resp. nechat tento důkaz zopakovat nalézacím soudem). Z výše uvedených důvodů (srov. bod 17) se však Ústavní soud domnívá, že sama tato skutečnost nemohla stěžovatelčina procesní práva efektivně zasáhnout, neboť z odůvodnění krajského soudu je zřejmé, že by opakované provedení tohoto důkazu na skutkových zjištěních nemohlo nic změnit, neboť oproti tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že skutková zjištění (odvolacího soudu) nelze mít za zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, naopak je zřejmé, že odvolacím soudem zjištěný skutkový stav řádně koresponduje s provedeným dokazováním.
24. Pokud jde konečně o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, z dosud řečeného vyplynulo, že rozhodnutí krajského soudu je namístě považovat za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, pročež právnímu závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání není z tohoto důvodu přípustné (nejsou splněny předpoklady předvídané ustanovením §237 občanského soudního řádu), nelze nic vytknout.
25. Shrnutím řečeného je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo; pouze pro úplnost je možné dodat, že v případě tvrzeného porušení ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou argumentaci nepředložila.
26. Současně je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze mít za nespravedlivé, za nespravedlivé by ovšem bylo nutno považovat rozhodnutí opačné (tedy v daném případě rozhodnutí nalézacího soudu), jež by bylo ve zjevném rozporu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť by rezignovalo na nutnost reparace škody, jež vedlejší účastnici prokazatelně vznikla v důsledku protiprávního jednání stěžovatelčina jednatele.
27. Ústavní soud tedy stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.